06. října, 2021 Jan Blažek
Viktor Orbán (vlevo) a Vladimir Putin si padli do noty.
Foto: Wikimedia Commons
Psal se rok 2009 a Česká republika předsedala Radě Evropské unie. Jak velela tradice, český velvyslanec v Budapešti zorganizoval pro ostatní unijní ambasadory takzvaný tematický výlet. A protože jednou z priorit tehdejšího českého předsednictví byla energetika, pozval je do jaderné elektrárny Paks na jihu Maďarska. Představitelé západoevropských zemí, z nichž řada již tehdy od jaderného štěpení ustupovala, si s jistou ironií prohlíželi čtyři nevzhledné reaktory sovětské výroby u břehu Dunaje. Když zjistili, že voda z evropského veletoku se využívá do chladících věží elektrárny a poté se vroucí do řeky vrací, ironii vystřídal úžas. Ještě štěstí, že dalším bodem programu byla návštěva sklípků v nedalekém Szekszárdu, kde šlo dojem spláchnout proslulým místním vínem.
Zato český velvyslanec zářil spokojeností. Maďarsko a Česko tehdy byly na jedné lodi. V obou zemích se debata o kladech a záporech jaderné energetiky téměř nevedla, nutnost rozšiřování či nahrazování nukleárních elektráren se nezpochybňovala (respektive u nás vůbec, v Maďarsku trochu). Na jedné lodi jsou obě země do značné míry dodnes, rozdíly v přístupu se ale přesto najdou. Zatímco všechny české vlády doposud před konečným rozhodnutím ohledně megaprojektů dostaveb JE Dukovany či JE Temelín couvly ještě před vypsáním tendru (a volbami), v Maďarsku již dávno přistoupili od slov k činům. Nebo alespoň k náznakům činů…
Rok po velvyslanecké návštěvě v Paksi totiž maďarské parlamentní volby vyhrál Viktor Orbán. A to tak drtivě, až nabyl dojmu, že se v klíčových rozhodnutích nemusí ohlížet na opozici, ale ani na odbornou veřejnost, složitá výběrová řízení a podobné „žvanírny“. To samo o sobě z něj dělalo ideálního obchodního partnera východních diktatur, jímž se nakonec stal. Člověk, který ještě roku 2010 ve volební kampani stavěl na tradičně protiruském sentimentu maďarské pravice a svého socialistického konkurenta Ference Gyurcsánye obviňoval z přílišné servility vůči Moskvě, platí dnes mezi vrcholnými politiky EU za jednoho z největších příznivců Vladimira Putina. Někdy bývá dokonce označován za trojského koně Kremlu. Smlouvy, jež byly za účelem rozšíření JE Paks a financování stavby v průběhu roku 2014 uzavřeny s ruským státním podnikem Rosatom i ruským státem, pomohly k této proměně vydláždit cestu. Tedy alespoň soudě z toho mála, co o těch smlouvách víme. Jsou totiž klasifikovány jako tajné.
Paks dnes pokrývá okolo čtyřiceti procent veškeré spotřeby elektrické energie v zemi. V provozu jsou v ní čtyři jaderné reaktory sovětského typu, z nichž první byl uveden do provozu roku 1982, tedy čtyři léta před černobylskou katastrofou, a poslední několik měsíců po ní, v roce 1987. Životnost všech čtyř bloků byla původně stanovena na třicet let, v roce 2012 ji prodloužili o dalších dvacet. Ani to ale není nekonečně dlouho, reaktory budou muset být v období 2032 až 2037 postupně odstaveny. Smlouvy z roku 2014 předpokládají, že Rosatom vybuduje dva nové bloky do roku 2025 či 2026 a že celá stavba bude stát 12,5 miliardy eur (zhruba 317,5 miliardy korun), z čehož deset miliard si Maďarsko od Ruska půjčuje s úrokem okolo čtyř procent. Maďarsko se navíc zavazuje minimálně dvacet let dovážet jaderné palivo výhradně z Ruska, kam také bude směřovat jaderný odpad z Pakse.
Plánované datum dostavby se na každý pád stihnout nepodaří, nejoptimističtější prognózy dnes hovoří o roce 2032, kdy bude potřeba nahradit nejstarší ze stávajících reaktorů. Maďarská opozice zpochybňuje i toto datum, a zdá se, že nebude daleko od pravdy. Na místě budoucích reaktorů se totiž od roku 2014 podařilo vybudovat pouze nové administrativní budovy, samotná stavba nových bloků ještě ani nezačala. Nutno uznat, že za to nemůže jen maďarská vláda. Ruská strana jen zdráhavě a se zpožděním dodává potřebnou dokumentaci, kterou po ní vyžadují regulační úřady.
A stavbě nepřejí ani další okolnosti, projektu v prvních letech odmítala dát zelenou též Evropská komise. Vadil jí fakt, že byl realizátor vybrán bez řádného a transparentního výběrového řízení. A pochybnosti budil i způsob financování, který pro Maďarsko a potažmo EU znamená dlouhodobé zadlužení vůči cizí mocnosti. Komise se nakonec nechala uchlácholit příslibem větší participace evropských firem na celém projektu. Asi proto získala podíl na výstavbě administrativních budov firma Orbánova přítele z mládí Lőrincze Mészárose…
Plánované nové reaktory a zejména jejich ruský původ narazily na jistý odpor i u maďarské veřejnosti. Podle průzkumů z nich nebyla nadšena ani část voličů vládní strany Fidesz. Orbán a jeho vláda ve prospěch rozšíření argumentovali podobně, jako to známe i u nás. Jaderná energetika je podle nich v Rusku na světové úrovni (což je). A projekt Paks II, potažmo štěpení jádra, je podle tvrzení maďarských ministrů nejlevnějším, nejbezpečnějším a nejstabilnějším zdrojem elektrické energie. Jak obstojí tato tři nej v konfrontaci s fakty?
Posoudit láci paksské elektřiny dost dobře nelze. Kolik bude výstavba nových bloků skutečně stát, je totiž zatím ve hvězdách. Odhadované stavební náklady ve výši 12,5 miliard eur jsou od roku 2014 stabilní, nestoupají, celkovou cenu ale zvyšuje zúročená půjčka od ruského státu. I z jiných důvodů nemusí jít o konečnou sumu. Běžnou zkušeností po celém světě je, že se jaderné bloky během několikaleté výstavby oproti původnímu očekávání podstatně prodraží. Náklady na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů se díky technologickému pokroku naopak postupně snižují, což rentabilitu jaderných projektů v posledních letech podstatně snížilo. V případě elektrárny v Paksi navíc podrobné podmínky realizace stavby ani poskytnutí půjčky kvůli utajení neznáme.
Je jasné a pochopitelné, že některé části smluv tohoto druhu musejí být z důvodu národní bezpečnosti tajné. Proč ale stát a jemu podřízené firmy odmítají zveřejnit smlouvy jako celek? To vědí asi jenom smluvní strany. V roce 2018 zaznamenal u maďarského soudu první instance poměrně ojedinělý úspěch tehdejší opoziční europoslanec Benedek Jávor, kterému soudce navzdory odporu maďarské vlády i Rosatomu přiznal právo do smluv ve veřejném zájmu nahlédnout. Vláda zareagovala rychlostí blesku. Během pětačtyřiceti dní, jež na publikaci smluv měla, schválila nový zákon, který zveřejňování informací v jaderném sektoru podstatně zpřísňuje. Jávorovi tedy nebylo vítězství nic platné, smlouvy nakonec neviděl on ani nikdo jiný. Kontrakty tak mohou obsahovat budoucí závazky maďarské strany, o kterých zatím nevíme. Spekuluje se například o povinnosti splácet desetimiliardový dluh vůči Rusku i v situaci, kdy nové bloky nebudou dokončeny. To by nejenže nebylo nejlevnější, šlo by přímo o peníze vyhozené oknem.
Bezpečnost jaderných elektráren je kapitola sama pro sebe, což ví každý, kdo zná slova Černobyl a Fukušima. V tomto kontextu není nezajímavé poměrně nedávné tvrzení politiků a úředníků v sousedním Rakousku (ano, to jsou ti protijaderní „magoři“, jak je nazval někdejší český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg), ale i některých vědců a novinářů v samotném Maďarsku, že totiž plánované nové bloky stojí na místě seismologického předělu, kde může docházet k otřesům půdy. Ať je to pravda, nebo ne, takové varování si žádá zevrubný přezkum, který má potenciál celou stavbu dále pozdržet.
Nebo snad mají představitelé maďarské vlády na mysli „energetickou bezpečnost“, tedy stav, kdy je země schopna pokrývat své energetické potřeby z vlastních zdrojů či alespoň z diverzifikovaných importů, aby nebyla závislá na jednom dominantním dodavateli? I tady prokáže Paks II maďarským občanům v lepším případě medvědí službu. Je snad dovoz ruského jaderného paliva alternativou k ruskému plynu a ropě, na jejichž dodávkách je Maďarsko závislé? Jestli bude elektrárna v Paksi vůbec kdy rozšířena, zůstanou nové reaktory pochopitelně v rukou maďarského státu a společnosti, která bude z vyprodukované energie profitovat. Co ale s obřím dluhem vůči ruskému státu, jejž začnou Maďaři splácet po uvedení elektrárny v provoz? Nepůjde v kombinaci se závislostí na jaderném palivu a dalších energetických zdrojích o silnou páku, na kterou může Moskva kdykoli zatlačit? A podobně se to má i s třetím údajným „nej“, se stabilitou. Jestliže spočívá riziko obnovitelných zdrojů v jejich závislosti na proměnlivosti počasí, potom elektrárna závislá na proměnlivosti nálad vládce Kremlu o moc stabilnějším zdrojem není.
Buďme ale k Orbánovi féroví. Investice do výstavby jaderných elektráren jsou obrovské, národní státy na ně dnes ve svých rozpočtech nemají prostředky a půjčit si na ně na finančních trzích je náročné, ne-li přímo nemožné. Kombinovaná nabídka výstavby i půjčky od ruského státu, který v desátých letech oplýval značnými devizovými rezervami a zároveň hledal cesty, jak posílit svůj mezinárodní vliv, mohla znít na první pohled lákavě. „Druhý pohled“ v podobě odborné veřejné diskuse se Orbánova vláda rozhodla přeskočit, ale před sedmi lety by možná i nezávislá debata vyzněla v souladu s názorem vlády. Málokdo si tehdy dokázal představit, že plných sedm let po podpisu smluv nebude stavba ani v počátečním stádiu. A úvahy o tom, že cena elektřina z obnovitelných zdrojů bude klesat, sice už tehdy na světě byly, ale ne každý jim věřil.
Maďarské rozhodnutí ve své době nebylo ani úplně ojedinělé. V mírnější a ostražitější podobě koneckonců tehdy kývla i britská vláda na podobnou kombinovanou nabídku ze strany čínsko-francouzského konsorcia CGN-EDF. A také výstavba tamní elektrárny Hinkley Point C čelí prodlevám a nerentabilnímu zdražování. Stát se navíc musel zavázat k odkupu elektřiny za netržně vysoké ceny. Jaderné štěpení coby zdroj energie je dnes už prostě drahé, těžkopádné a zřejmě i překonané. Ovšem za to, že se v Maďarsku nevede plnohodnotná debata o dlouhodobě perspektivnějších alternativách, premiér Orbán nepochybně svůj díl zodpovědnosti nese.
Dnes je téměř každému jasné, že rozhodnutí rozšiřovat jadernou elektrárnu Paks pomocí ruských technologií a půjček patří mezi ty z kroků vlády Viktora Orbána, které šly zcela špatným směrem. Maďarský premiér si to zatím nepřiznává, okolní země by se ale z jeho odstrašujícího příkladu měly poučit. Jestli bude mít český velvyslanec v Budapešti během našeho evropského předsednictví v příštím roce dost prostředků na organizaci dalšího tematického výletu, do Pakse by už své kolegy zvát neměl. Mohl by s nimi místo toho navštívit třeba malebné městečko Nagymaros, u nějž se koncem osmdesátých let minulého století na nátlak občanské společnosti podařilo zabránit výstavbě olbřímího vodního díla sovětského typu.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024