17. prosince, 2018 Anna Plasová
Spravedlnost se hledala na konci října i na pražské Palmovce. Na snímku všichni čtyři herci, kteří v představení vystupují. Foto: Jan Čeleda
V letech 1968–1970 zuřila v Polsku antisemitská propagandistická kampaň, v jejímž důsledku zemi opustilo bezmála třináct tisíc občanů židovského původu – nenávratně a bez majetku, jen s povolenými pěti dolary na osobu v kapse. Pro mnohé z nich jsou tehdejší zážitky natolik traumatické, že o nich dodnes hovoří jen neochotně, ačkoliv se tehdejší pronásledování odehrávalo v podstatě bez použití násilí. Jednalo se „jen“ o tendenční články v tisku, prohlášení politiků o tom, že „v odjezdu nebude nikomu bráněno“, propouštění z práce a podobně.
Dnes se tyto události v Polsku reflektují převážně jako jakási metafyzická katastrofa, bolestná pohroma, jež se na zemi odkudsi „snesla“. Vzhledem ke kulatému výročí takzvaného března ’68 bylo v letošním roce uvedeno hned několik tematických divadelních představení, která se zaměřují především na oběti kampaně a jejich potomky, dávají zaznít jejich hlasům, osudům či traumatům. Režisér Spravedlnosti Michał Zadara se však místo prožívání rozhodl soustředit na právní rovinu věci.
Ačkoliv jsou popsané události v Polsku všeobecně známé, v kategoriích viny a trestu se s nimi společnost doposud vypořádat nepokusila. Michał Zadara pokládá za skandální, že za tehdejší dění nebyl nikdy nikdo pohnán k odpovědnosti. Rozhodl se tedy začít sám pátrat po vinících, které by bylo možné postavit před soud, a napomoci tím hledání spravedlnosti. A jak uvedl v diskusi s diváky na Palmovce, protože je režisér, formuluje svou obžalobu na jevišti formou představení.
To ovšem neznamená, že by ji zpracoval do podoby příběhu, vytvářel divadelní iluzi a vůbec pracoval s paletou uměleckých prostředků, jež divadlo nabízí. Tvar představení se naopak podřizuje svému striktně nedivadelnímu účelu, balancuje na hraně dokumentárního či publicistického divadla, performance a přednášky. Na jeviště uvádí čtveřici herců vystupujících pod svými skutečnými jmény, kteří sedí v jakési kanceláři. Na stolech mají počítače a složky s papíry. Další archy, seznamy a novinové výstřižky jsou rozvěšeny po zdech. Celek připomíná pracovnu investigativních novinářů nebo nezávislých detektivů. Jejich hovor má někdy podobu porady, brainstormingu, jindy přednášejí a citují zákoníky i dobové materiály.
Místo děje sledujeme argumentační linii, kterou vytvořil Zadarův tým složený z divadelníků, historiků a právníků. Herci postupně procházejí jednotlivé kategorie pachatelů – od politiků přes celníky a ředitele zodpovědné za propouštění zaměstnanců až po novináře píšící antisemitské texty. U většiny z nich možnost hledání spravedlnosti paralyzuje fakt, že dotyční jsou vzhledem k uplynulému půlstoletí již velmi staří nebo po smrti. Nakonec se však podaří určit tři žijící žurnalisty, které by bylo možné žalovat.
Ale za co vlastně? Herci prezentují analýzu článků inkriminovaných novinářů a poukazují na jejich evidentně antisemitský charakter. Citace z těchto až neuvěřitelně žlučovitých, nenávistných textů zároveň nejlépe navozují představu o tehdy panující atmosféře, která, jak v představení opakovaně zaznívá, byla tou hlavní a definitivní silou, jež donutila oběti emigrovat. Propracovaný rozbor jazyka dobové propagandy patří k vrcholům představení a naplno demaskuje odpudivou povahu tehdejších událostí.
Aby však bylo možné podat trestní oznámení, je třeba vznik těchto článků kvalifikovat jako zločin proti lidskosti – ty totiž jako jediné ještě nejsou promlčené. A to se Zadarovu týmu daří. Na základě citací z domácích i mezinárodních právních zdrojů vysvětluje, že zločin proti lidskosti spočívá v systematickém, shora organizovaném pronásledování určité skupiny obyvatel, přičemž nemusí obsahovat fyzické násilí či zabíjení. Na konci představení leží na pultíku v přední části scény sepsané trestní oznámení a padá rozhodnutí: podat.
Navzdory výše popsané formální strohosti nepostrádá představení schopnost diváka vtáhnout do děje a dopřát mu divadelní zážitek – každý člověk přítomný v sále se chvílemi ocitá v kůži investigativního reportéra a s napětím čeká, zda se podaří dokázat zločin a usvědčit pachatele. A to navzdory tomu, že herci hned na začátku oznámí, že všechny texty budou číst z projektorů, aby se tak vyhnuli právní odpovědnosti za pronesená slova. Po celou dobu to skutečně dělají, což činí jejich projev divácky poněkud nevstřícným.
Téma právní odpovědnosti tvůrců není pro Teatr Powszechny nijak nové. Instituce, jejíž motto zní „Teatr, który się wtrąca“ (Divadlo, které se plete do věcí), má na kontě mnoho inscenací, které vyvolaly protesty konzervativnější části společnosti. Je to i případ záměrně skandální inscenace Olivera Frljiće Prokletí, již PALM OFF FEST uvedl v loňském roce. A na jejím příkladu se ukazuje, že s pravdou lze na scéně pracovat různě. Zatímco Frjlićovi herci umanutě opakovali, že „všechno, co děláme na divadle, je fikce“, Zadara začíná naopak od věty promítnuté na plátno: „Všechno v tomto představení je pravda.“ Navzdory tomu mají obě představení politický přesah mimo jevištní prkna zabudovaný přímo ve svých základech.
P. S. Michał Zadara má skutečně v plánu připravené trestní oznámení na jednu bývalou novinářku, která je dnes vcelku překvapivě poslankyní liberální Občanské platformy, polské prokuratuře zaslat. Protože se však chtěl vyhnout nevhodné politizaci svého kroku, čekal, až bude po říjnových volbách do samosprávy. Lze tedy předpokládat, že představení se tak či onak dočká pokračování mimo divadelní sály.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025