29. listopadu, 2016 Tomáš Fošum
Babiš nám přinesl velkou změnu. Foto: Vlada.cz
Z tria Havel-Klaus-Zeman, které do vysoké politiky katapultovala Sametová revoluce, dnes nejméně rezonuje jméno Václava Klause. Ten se přitom v první polovině 90. let těšil takřka neotřesitelnému postavení, když platil za otce ekonomické reformy. Vzdělaný a suverénně vystupující ministr financí a později i premiér pumpoval lidem do žil optimismus. Byl to úplně jiný Klaus než dnes. Těžko říci, co přesně vedlo k jeho postupné proměně z liberálního ekonoma nezpochybňujícího naši prozápadní orientaci v ne zcela čitelného muže, jenž se neomylně přidává na stranu autoritářů typu Vladimira Putina.
Právě v oné proměně zřejmě spočívá odpověď na otázku, proč jeden z otců zakladatelů polistopadového režimu nehraje dnes výraznější roli. Je totiž svými názory téměř zaměnitelný se svým někdejším soupeřem Milošem Zemanem, s nímž postupně srostl. Spojuje je slabost pro různé orientální despoty i snaha za každou cenu vytočit liberální elity nazývané v posledních letech „pražskou kavárnou“. Její „štamgasty“ představují především příznivci Václava Havla, který se postupem času stal pro duo Klaus-Zeman tím největším soupeřem, a zůstává jím i po své smrti.
Klaus se dnes zkrátka nachází v Zemanově stínu. Proč by lidé chodili ke kovaříčkovi, když mají po ruce takového kováře? Klaus nikdy nedokáže vystupovat jako „lidový“ prezident Zeman. Nikdy nebude umět tak přímočaře útočit na nejnižší instinkty, ač by možná rád. Klaus opustil příznivce liberální demokracie, kteří ho v 90. letech podporovali, a příznivce Miloše Zemana si díky svému poněkud aristokratickému naturelu i reformátorské minulosti nikdy získat nemohl.
Slábne i Klausův vliv v ODS, kterou kdysi vytáhl na vrchol, ale pak se k ní začal chovat hodně macešsky. Nejprve ji ve snaze pomstít se Havlovi a spol. za „sarajevský atentát“ zavlekl do tzv. opoziční smlouvy se Zemanovou ČSSD, která jako neoddiskutovatelný podvod na voličích občanským demokratům po všech stránkách velmi uškodila. Později, už jako prezident Klaus, ničil své nástupce na čele ODS, premiéry Mirka Topolánka a Petra Nečase, jejichž vládám systematicky házel klacky pod nohy, a nakonec tím nepřímo přispěl k jejich předčasnému konci.
Z pádu těchto vlád se ODS a potažmo i česká pravice jako celek dodnes nevzpamatovala. Nevzpamatovala se ani česká liberální demokracie, jejíž eroze využily na cestě k moci populistické subjekty. Nejdříve jako předskokan Věci veřejné, a posléze s daleko větší silou Babišovo ANO. Klaus dnes Andreje Babiše sem tam kritizuje, ale zapomíná, že mu dláždil cestu k moci ničením svého dítěte, tedy ODS. Mimochodem stejně jako Zeman, který po odchodu z čela ČSSD a premiérské funkce svou stranu též začal rozkládat. Činí tak se střídavými úspěchy dodnes. Každou chvíli vystoupí nějaký přední straník volající po usmíření se Zemanem. To už se v případě Klause a ODS děje zřídkakdy.
Zatímco spory Miloše Zemana s Václavem Havlem byly založeny hlavně na osobní a mocenské bázi, neboť Zeman žádnou promyšlenější koncepci nikdy neměl, ve sporu Havel-Klaus vedle vzájemné nelásky figurovaly též ideové rozdíly. Velmi zjednodušeně řečeno, zatímco Havel byl zastáncem tzv. nepolitické politiky, když se snažil omezit vliv politických stran a naopak posílit vliv občanské společnosti, Klaus to viděl přesně naopak. Zastával tezi, že ti, kdo chtějí mluvit do politiky, si mají založit stranu a prosadit se ve volbách.
Tento na přelomu tisíciletí tolik živý spor jakoby dnes vyšuměl. Je to však pouhé zdání. Nepolitická politika sílí, byť v hodně zvulgarizované podobě. Ponechme teď stranou, že Havel svůj vztah ke stranám postupně přehodnocoval a byl na rozdíl od Babiše zastáncem parlamentní demokracie. Nicméně když porovnáme Havlovu nepolitickou politiku založenou na nechuti ke stranické byrokracii a volání po osobnostech a Babišovy útoky na tradiční strany a jeho vzývání odborníků, jisté paralely zde vyvstávají.
Tím nemá být řečeno, že Babiš na Havla vědomě navazuje, neboť rostoucí nedůvěra ke klasickým partajím není jen českým specifikem. Nemá tím být ani řečeno, že ve sporu Havel-Klaus měl pravdu ten druhý. Pravda se totiž nacházela někde uprostřed: potřebujeme silné politické strany přirozeně vyrůstající ze silné občanské společnosti. To se bohužel u nás nepovedlo, a i proto se systém liberální demokracie u nás bez velkého odporu pozvolna hroutí.
Miloš Zeman se do souboje dvou Václavů vložil s jistým zpožděním, neboť se v prvních letech po sametové revoluci politicky hledal. Nejprve se prohlašoval za liberála a chválil Margaret Thatcherovou. Jenže na české pravici už pro něj vedle dominantního Klause místo nebylo, tak se našel v roli lidového tribuna v čele sociální demokracie, kterou proměnil z malé strany ve vítěze voleb. Pod prapory ČSSD shromáždil levicové voliče i nespokojence s polistopadovým režimem, a při tom víceméně podporoval českou integraci do EU a NATO, což ho ctí. Tím však jeho zásluhy pomalu končí.
Asi není třeba příliš rozebírat jeho pomstychtivost, dechberoucí výroky a časté lhaní. Daleko nebezpečnější průvodní jev Zemanovy politické kariéry však představuje jeho postupná orientace na různé šíbry spojené s minulým režimem nebo napojené na nedemokratické státy, hlavně pak Rusko a Čínu. Jako prezident sice nemá příliš velké pravomoci, ale v momentě, kdy si stále uchovává velký vliv na vládní ČSSD a oportunisticky spolupracuje i s jejím koaličním partnerem Babišem, jeho pozice sílí. Notabene, když se v parlamentu může opřít rovněž o opoziční KSČM. Na porevolučního zuřivého antikomunistu docela slušný výkon.
Ostatně s nějakou osobní integritou si Zeman hlavu nikdy příliš nelámal. Kdysi prohlásil, že zhruba polovinu společnosti tvoří lidé s podprůměrným intelektem. Za „idioty“ už označil nespočet lidí. Prezident tak svými voliči pravděpodobně pohrdá. Přesto, aby se jim zalíbil, cíleně útočí na „pražskou kavárnu“, a ta mu na to opakovaně skáče. Sepisuje petice, hrozí stávkami herců a hledá nového prezidenta, jenž by měl být alespoň trochu jako Václav Havel, čímž se její veřejná angažovanost zpravidla vyčerpá.
Dát veřejně najevo svou nespokojenost se Zemanovým výkonem v prezidentské funkci je jistě žádoucí. Následovat by měla ale nějaká promyšlenější občanská aktivita založená na pochopení fungování českého politického systému, který není prezidentskou republikou, nýbrž parlamentní demokracií. Tu ohrožuje momentálně nejvíce Andrej Babiš, s nímž část „kavárníků“ hlásící se k Havlovi neváhá spolupracovat. Babiš přitom svým gigantickým konfliktem zájmů bourá liberálně demokratický režim, který u nás po roce 1989 pomáhal zavádět právě prezident Havel. Ten sice moc nemusel „byrokratické“ politické strany, ale nezpochybňoval dělbu moci a kontrolu politiků ze strany nezávislých médií.
To Babiš se celý život pohybuje v autoritářském prostředí. Nejprve dělal kariéru v rámci komunistických struktur, po revoluci se pohyboval v byznysu, kde byl sám sobě pánem. Dělbu moci neuznává, rozhodovat má přece šéf. Parlament je podle něj žvanírna. Zrušil by Senát, Legislativní radu vlády a vůbec vše, co zdržuje. Vysmívá se premiérovi Bohuslavu Sobotkovi, že při výběru ministrů komunikuje s členskou základnou. On si ministry svého pseudohnutí může odvolat, kdy se mu zachce. Je ministrem financí a zároveň jako druhý nejbohatší člověk v zemi čerpá obrovské dotace. Kontrolu ze strany médií citelně omezil tím, že si koupil největší tuzemský mediální dům. Prohlašuje se za pravicového politika, ale nevyloučil spolupráci s komunisty. Názory mění rychleji než ponožky, a je tudíž nevypočitatelný. A přesto všechno někteří uznávají jak předlistopadového disidenta Havla, tak kariéristického autoritáře Babiše, což je politicky docela perverzní.
Oproti tomu spojení Babiše se Zemanem perverzní vůbec není. Ti dva se hledali, a o neupřímnosti jejich přátelství netřeba pochybovat. Jeden druhého se snaží využít k vlastním politickým cílům a myslí si, že to on tahá za delší konec provazu. V tomto zvláštním spojenectví vypadá jako silnější Andrej Babiš opírající se o parlamentní stranu, svůj velký holding a vlastní média. Zeman nic takového nemá. Navíc již vypadá unaveně, zatímco pracovitý a sportovně založený asketa Babiš srší energií. Není těžké odhadnout, kdo z nich bude mít nakonec navrch.
Případné Babišovo vítězství ve volbách nemusí vyústit jen v pouhé střídání v premiérském křesle, ale též v konec polistopadového režimu. Vůči němu se Andrej Babiš od začátku svého politického působení více či méně otevřeně vymezuje. Dnes to skrývá do slov, že u nás teď máme jakýsi většinový systém. Na jedné straně je prý jeho ANO a na druhé všichni ostatní. Vlastně není daleko od pravdy, neboť on skutečně přináší systémovou změnu, do které se normální parlamentní strany nehodí a jež smývá hranice mezi politickou, ekonomickou a mediální mocí. Vedle toho, co Babiš nyní s naší zemí provádí, vypadá někdejší opoziční smlouva Klause se Zemanem jako projev vrcholné demokracie a vysoké politické kultury.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025