01. prosince, 2013 Marie Jüptner Medková
Na příbězích záleží, říká biolog Scott Gilbert. Příběhy, které si vyprávíme o sobě a o druhých, nás zásadně ovlivňují. Stáváme se těmi, kterými si myslíme, že jsme. Proto budu vyprávět tři příběhy o lidech, kteří jsou inspirací pro naši společnost, jež si právě teď vypráví, že je v krizi.
Hans Nielsen Hauge (1771-1824)
Když se Hans Nielsen Hauge narodil, etika a duchovní život z křesťanské perspektivy prakticky neexistovaly. Křesťanství v Norsku zůstalo už jen rámcem kulturních tradic. Hauge sám ale žil v praktikující rodině, navíc od mládí o víře četl a přemýšlel. Neimponovali mu proto kněží, kteří se místo o spásu duší starali o osvětu, hlavně v zemědělství. Říkal jim „bramboroví faráři“. Po silném duchovním zážitku ve 25 letech se rozhodl, že bude dělat jejich práci. Chtěl víru žít – „modli se a pracuj.“
S mladickou vášní se pustil do psaní, cestoval a kázal. Jeho náboženské sdělení bylo osobní, jednoduché a čisté – pietistické. Výborně mluvil. Brzy si získal okruh stálých čtenářů a posluchačů. Říkali si „Haugeho přátelé“ či „Čtenáři“. O politiku se nezajímal, ale to, jak jednal s lidmi, proměňovalo společenské vztahy. Kázáním, knihami, rozhovory i obyčejnou prací provázel mnoho lidí na cestě k sebeuvědomění. A tím vlastně i k sebevědomí – mnoho z nich se posléze stalo lídry svých komunit nebo celostátními politiky. Usiloval o to, aby ženy mohly mluvit ve veřejném prostoru a dával jim místo v poradách.
Nepohrdal ani prací. Vyučil se truhlářem, opravářem a také výborně vyšíval. Při svých dlouhých cestách Norskem prý pletl v chůzi, aby co nejlépe využil čas. Později se stal obchodníkem a průmyslníkem s vynikajícím smyslem pro příležitost. Sám rozjel několik lukrativních podniků nebo k nim dal impuls – od papírny přes železárny po rybolov. Dařilo se mu i v době silné ekonomické krize, kdy zavedené podniky kvůli napoleonským válkám bankrotovaly. Jeho skromnost ho ale uchránila od toho stát se kapitalistou 19. století. Znal dobře lidi – uměl vybrat vhodného člověka, kterému podnik nebo nápad předal do péče. Postupně tak dával pryč vše, co založil. Firmy, které rozběhl, se staly komunitami rodinného typu. Lidé bez rozdílu postavení zde společně stolovali, modlili se i rozhodovali. K podnikům založeným Haugem často přijížděli nezaměstnaní. I když nemohli dostat zrovna práci, dostali alespoň najíst.
Křesťanství díky Haugemu v Norsku ožilo možná právě proto, že kombinoval ekonomiku s křesťanskými ctnostmi – skromností, čestností a tvrdou prací. Ze své duchovní cesty životem v čase nepřízně čerpal sílu a v čase úspěchu pokoru a nadhled. „Mé povolání je milovat Boha a mého bližního,“ tak chápal své poslání. Nikdy nebyl jen laický kazatel nebo jen ekonomický vůdce – duch a ruce u něj musely spolupracovat. „Duchovní stránka člověka musí být zaopatřena. Ale musí být brána vážně i odpovědnost za zlepšení materiálních poměrů a sociálních vztahů našich blízkých,“ napsal.
Architekt českého kapitalismu Václav Klaus by nad Haugem zavrtěl hlavou, kapitalismus má být přece bez přívlastků. Život norského kazatele a podnikatele nicméně jen dokládá to, že kapitalismus je ve své podstatě spjat s křesťanskými hodnotami. Přesněji řečeno, předpokládá je. Počítá s důvěrou, poctivostí, péčí o chudé a dobrým zacházením se zaměstnanci.
Hans Nielsen Haugue (foto: Wikipedia)
Florence Nightingale (1820-1910)
Její rodiče měli zvláštní zálibu. Své děti pojmenovávali po městech, ve kterých přišly na svět. Budoucí reformátorka zdravotnictví se narodila v Itálii. A tak začal výstřední život Florence Nightingale.
Narodila se do bohaté rodiny a dostalo se jí neobyčejného vzdělání, ať už ve filosofii, historii, klasické literatuře nebo hudbě. Vynikala v matematice a statistice. Uměla latinsky, řecky, francouzsky, německy a italsky. U dívky jejího postavení se očekávala svatba a snadný život bez práce. Sedmnáctiletá Florence ale všechny nápadníky odmítala. Do deníku si zapsala: „Nikdy děti, nikdy láska, nikdy svatba. (Moje) morální…aktivní povaha…vyžaduje pocit uspokojení, a ten bych v takovém životě nenašla.“ Odmala projevovala silné sociální cítění a cítila se Bohem povolána pomáhat.
Nemocnice ji přitahovaly od začátku. Už jako teenager navštěvovala chudé a nemocné. Z návštěv v nemocnicích si dělala poznámky – zajímala ji léčba i jak to v nemocnici chodí. Později začala číst knihy o zdravotnictví a hygieně a připravila svou první sociální reformu. Nakonec se rozhodla pro povolání zdravotní sestry. Rodiče zásadně nesouhlasili. Ještě by přijali, že se slečna odmítá vdát, ale takové nevhodné chování nikoliv. Ošetřovatelky byly společensky nemožné, negramotné a špatně finančně ohodnocené. Situaci vyřešili po rodičovsku. Poslali mladou dámu na cestu po Evropě. Přijde na jiné myšlenky a třeba se i zamiluje! Jenže ona jen rozšířila svá pozorování o kontinentální zdravotnictví a v Německu absolvovala tříměsíční kurs v luterské škole pro diakony. Na cestách se definitivně utvrdila ve svém povolání.
Florence Nightingale začala v Ústavě pro nemocné šlechtičny v Londýně. Jako ošetřovatelka byla začátečnice, znalostmi ale předčila mnohé. Po roce povýšila, a začaly změny. Zavedla „pavilony nemocí“, kde leželi pacienti s podobnou diagnózou, teplou vodu po celé budově, ale i drobné vychytávky v podobě výtahu na jídlo nebo zvonku u každého lůžka.
V roce 1854 vypukla válka na Krymu a Nightigale se nechala s několika desítkami sester vyslat do boje. Ošetřovatelky dorazily do velké nemocnice ve Scutari. Na podlahách ve špíně i vlastních výkalech ležely tisíce nemocných pacientů. Mezi nimi vesele řádili potkani a blechy. Přivítání bylo více než chladné, ale za týden už lékaři sami chodili za sestrami a prosili o pomoc. Zdravotní sestry uklízely, vařily (i diety), pečovaly o nemocné, nechaly vybudovat toalety a vyčistit kanalizaci. Nightingale pamatovala i na intelektuální a duchovní potřeby: nechala vybudovat studovnu a knihovnu. Sama v noci s petrolejkou kontrolovala pacienty, odtud přívlastek „dáma s lucernou“. Díky ošetřovatelkám se za půl roku snížila úmrtnost ze 42 na dvě procenta a Nightingale se po krymském dobrodružství stala hrdinkou a vzorem mnoha žen z britské vyšší společnosti. Její Zápisky o ošetřovatelství se staly bestsellerem hned po svém vydání. Stát se ošetřovatelkou bylo najednou vnímáno jako vznešené povolání.
Z darů od přeživších a vlády britského impéria založila první ošetřovatelskou školu v Anglii, později i vysokou školu medicíny pro dívky a reformovala vojenské nemocnice v Anglii i vojenské zdravotnictví v Indii. Stala se zdravotnickou poradkyní během všech válek, které Britové vedli za jejího života. Významně ovlivnila sociální péči a její zákonodárství, obor zdravotnictví, rozvinula obor epidemiologické statistiky a analýzy veřejného zdraví. Za část své popularity u vlády vděčila své schopnosti zasvěcovat úředníky do své práce. Prezentovala ji totiž vizuálně, ráda například používala koláčový graf.
Mnoho z jejího pozorování platí dodnes, třeba pět podmínek účinné péče o nemocné: zdravé prostředí, čistý vzduch, funkční odpady, čistota a světlo. A nejméně tyto dvě zásady by se měly vrátit do učebnic českých zdravotnic: „Všímejte si všeho, co se týká pacienta!“ a „Reagujte na pacientovo přání!“
Florence Nightingale dělala, co jiné nezajímalo, šla tam, kam se jiní nesnížili – do výkalů, bolesti, smrti. Nepracovala, jak „to stačí,“ ale pečlivě a s ohněm v duši. A tak viděla daleko větší věci, než si kdy sama dokázala představit.
Florence Nigtingale (foto: Wikipedia)
Janusz Korczak (1878-1942)
„Nedáme vám nic. Nedáme vám Boha, protože vy sami Ho musíte hledat ve svém vlastním srdci… Nedáme vám Vlast, protože ji budete muset nalézt vlastní snahou a myšlením. Nedáme vám lásku k Člověku, protože není lásky bez ochoty odpouštět a odpouštění je obtížné, je to těžká práce, kterou na sebe musí každý vzít sám. Můžeme vám dát jen jednu věc – touhu po lepším životě, který ještě neexistuje, ale bude existovat v budoucnosti, a bude to život v pravdě a spravedlnosti. Možná, že tato touha vám přinese Boha, Vlast a Lásku.“
Tak shrnul Henryk Goldszmit alias Janusz Korczak svou pedagogiku. Učitel, pediatr, autor dětských knih, básník, propagátor práv dítěte a jistě bychom našli další přívlastky. Jeho životní téma bylo dítě jako člověk: „Děti nejsou lidé zítřka, ale lidé dnes.“
Vystudoval medicínu v domovské Varšavě i jinde a humanitní vzdělání získal v bytových seminářích známých jako „Létající univerzita“. Zásadně ho inspiroval J.H.Pestalozzi – originální myslitel a jeden z prvních, který bral vážně vnitřní svět dítěte.
Korczak se do pedagogické praxe nevrhl po hlavě. Osm let pracoval v dětské nemocnici a později i ve Společnosti pro sirotky. V roce 1912 byl vybrán za ředitele nového židovského sirotčince, Domu Sierot ve Varšavě. Jako asistentku si vyvolil výbornou pedagožku Stefanii Wilczynskou.
V novém sirotčinci stvořil nový svět. „Dospělí mluví ne k dětem, ale s dětmi,“ napsal. Morální principy se stávaly tématy k diskusi a rozhodování, děti je prožívaly v každodenním životě. Korczak se snažil porozumět emocím a psychice dětí. Bral je takové, jaké byly, s jejich možnostmi i hranicemi, dobrotou i zlobou.
V Korczakově dětské republice měly děti vlastní parlament a čestný soud s obhájcem, žalobcem a porotou. Sám pan ředitel před soudem několikrát stál. Pravidla a etika totiž platí pro každého. Smyslem trestu bylo to, že děti pochopily, čeho se dopustily. Vydávaly také vlastní noviny, starší psaly a mladší se na nich se zvědavosti učily číst. Tak se učily přátelství, spolupráci, ale i odpouštění a mnoha dalším ctnostem.
Za dva roky nastoupil pan ředitel jako vojenský lékař na bojišti první světové války. Když se vrátil, jeho pedagogický směr ho už proslavil natolik, že o něj stál i další sirotčinec pro polské děti Nasz Dom. Jeho život nabral na obrátkách. Pracoval v obou sirotčincích, řídil experimentální školy, učil na univerzitě a seminářích, psal knihy, vedl vlastní pořad v rádiu, kde vysvětloval a popularizoval práva dětí. Praktikoval jedinečný výchovný systém a jeho díla ani dnes neztratila nic na své aktuálnosti. Získal mnoho ocenění, ale nezpychl a práci se sirotky nezanedbával. Jeho zásluhou přibyla například k židovským novinám Nasz Przegląd týdenní příloha psaná dětmi.
Ve třicátých letech se v Polsku dostala k moci radikální pravice a ta Korczaka kvůli židovskému původu postupně vytlačila z veřejného prostoru. Jeho pozici rozhodně nevylepšily tři návštěvy izraelských kibuců a názor, že by se všichni Židé měli odstěhovat do Izraele.
Když přišli Němci, odmítl přijmout jejich pravidla a nosit hvězdu. „Jediné, co nám nemohou vzít, je důstojnost.“ Několikrát byl pro to zbit a vězněn. Brzy byly děti z jeho sirotčince převezeny do ghetta. Pan ředitel šel s nimi. Sháněl jim jídlo a udržoval řád, na který byly děti zvyklé. V srpnu 1942 byli pravděpodobně v Treblince zavražděni Korczak, Wilczynská i sirotci z Domu Sierot. Na cestu si vzali nejlepší šaty, oblíbenou knížku a svou důstojnost.
Věta „demokracie není pro každého“ se ve světle Korczakova života jeví jako prázdný bonmot. Polský učitel dokázal něco, co zatím žádná vláda světa: úspěšně vychovávat k demokracii v tom nejlepším slova smyslu.
Nezáleží na tom, kam jde svět, ale kam jdou jednotlivci. Právě ti formují budoucnost. Kdo jsme my Češi, co si neseme, co chceme, kam směřujeme? Na tuto otázku hledáme odpověď. Jako společnosti nám chybí sebeuvědomění. Ležérní tolerancí k čemukoliv probublávají extrémní postoje. Komika střídá tragiku. Šéf řetězce Billa stahuje halal kuřata z prodeje, protože jejich prodej napadá část zákazníků jako pozvánku muslimů do Čech. Vysokoškolák vyjádří svůj i obecný pohled na politiku slovy „ať je to alespoň sranda“, a podle toho hází hlas do urny. Sídlištěm pochoduje fašistická mládež a „běžní občané“, z davu náhle vyletí dražební kostka. Co nás má spojovat ve 21. století?
Janusz Korcak na izraelské pamětní známce. (foto: Philatelia.ru)
Korczakův příběh připomíná: demokracie je způsob myšlení. Myšlení se utváří. Získáváme ho výchovou, zkušenosti, zážitky, vlastní reflexí, pozorováním. Pokud chceme žít v demokracii, musíme myslet a jednat demokraticky. Není třeba stydět se za to, že se musíme něco učit. Demokracie není „cochcárna“, ale cesta soužití založená na spolupráci, respektu k druhému, snaze druhému porozumět, touze po spravedlnosti a pravdě a hledání a dodržování hranic. Není právě takový svět, škola a rodina, které si přejeme pro naše děti?
Haugeho příběh nás zastihuje na duchovní cestě, na které celý život jsme. Získával na ní KOHO CO? nejen pro svůj vnitřní duchovní život, ale pro celý svůj svět. Duchovní cesta, to je přemýšlení, hledání, pobývání s druhými, ctnosti, poctivost vůči sobě, modlitba a meditace. Na své vlastní si můžeme postavit stoličku, sednout si a nenahlédnout za obzor. Hauge ale vřele doporučuje takovou stoličku používat pouze k odpočinku dočasnému.
„Slyšeli jste to o Florence? Klesla hluboko pod svou úroveň. Zbytečně si špiní ruce,“ tak vyprávěli příběh britské ošetřovatelky její současníci ještě na začátku krymské války. My už ho dnes čteme jinak. Sestupem ze své úrovně do „bahna“ negramotnosti, nemoci a smrti vyzdvihla celou oblast lidské činnosti a vrhla na ni naprosto jiné světlo. Citlivě, pečlivě a tvořivě pomáhala tam, kde viděla potřebu. A v tomto umění se u ní můžeme školit.
Vocatio (čti vokáció) čili povolání nebát se použít své schopnosti k obecnému dobru v pravý čas na správném místě. Tak teologie pojmenovává tajemný impuls, který nasměroval životy těch tří. I doby a společnosti mají své vocatio. Mým vánočním přání je, abychom ho jako společnost rozpoznali a vyslyšeli.
Marie Jüptner Medková
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025