17. prosince, 2019 Wojciech Bełch
Nečekané spojenectví Pawła Kukize (vlevo) a Wladysława Kosinaka-Kamysze Foto: Facebook/kukizpawel
Často se mluví o civilizačním rozdělení na bohaté Polsko A a chudší Polsko B. Po každých volbách se pak na internetu objevují mapy, podle kterých politické preference nadále zohledňují bývalé hranice mezi Pruskem, Rakouskem a Ruskem, jež si koncem 18. století tehdejší Polsko mezi sebe rozdělily.
Je přitom ovšem hodně nápadné, jak se stále mění práce s daty, jež dělají volebním geografům čím dál tím větší potíže. Před několika roky se stačilo podívat na to, která strana v daném vojvodství zvítězila, a teorie o přetrvávajícím vlivu záborů se zdála být potvrzena. Občanská platforma tradičně vyhrávala ve Varšavě a západních vojvodstvích, jejichž území před rokem 1918 většinou patřila k německému císařství. V ostatních vojvodstvích, která před rokem 1918 náležela k ruské, respektive k rakousko-uherské monarchii, vítězilo Právo a spravedlnost (PiS). Existovaly samozřejmě výjimky.
V posledních letech si už musejí volební geografové vypomáhat složitějšími postupy a různými kouzly (sčítání hlasů pro různé partaje, rozdělení území na menší prvky), čemuž také napomáhá současný boom datové žurnalistiky a nových nástrojů pro grafy, mapy a především infografiky. Zkrátka vliv trojího dělení Polska na dnešní politiku se pomocí více nebo méně sofistikovaného datového šamanismu dá dokázat vždy, nicméně podle mého názoru je stále menší.
Letošní volby mohou být naopak vnímány jako trojí politické sjednocení Polska. Na úrovni celých obvodů se totiž udrželo jen rozdělení město versus venkov. To se navíc projevilo jen v těch obvodech, kde je proporce počtu obyvatel značně vychýlená ve prospěch hlavního města na úkor obcí a maloměst, jež ho lemují. Občanská koalice (KO), kterou tvořila Občanská platforma s několika menšími subjekty, zvítězila jen v obvodech Varšava (pouze město), Gdaňsk, Lodž, Poznaň a Štětín (viz článek Putování po polské volební mapě). U Gdaňsku lze samozřejmě ještě třeba brát v úvahu efekt bývalého lídra Občanské platformy Donalda Tuska, který z tohoto obvodu pochází, a také efekt populárního gdaňského exprimátora Pawła Adamowicze, jehož letošní brutální zavraždění během charitativní akce mnozí spojují s agresivní rétorikou strany Právo a spravedlnost. Terčem podobných útoků z vládního tábora se ostatně stala i Adamowiczova nástupkyně Aleksandra Dulkiewicz.
Příznačné je, že v případě Štětína, kde je podíl velkoměstských voličů nejmenší, byla převaha opoziční Občanské koalice nad PiS minimální – nečinila ani jeden procentní bod. Z toho vyplývá, že většinu Právu a spravedlnosti zajišťuje podpora občanů ze všech regionů, byť v různých proporcích. Strana Jarosława Kaczyńského též uspěla napříč různými kategoriemi voličů zohledňujícími věk, vzdělání či příjem. To bylo vidět již u předchozích voleb, ač to někteří včetně opozičních elit nechtěli vzít na vědomí. První polské politické sjednocení lze tedy shrnout tak, že se rozliční občané do značné míry shodli na spokojenosti s vládou Práva a spravedlnosti, jež díky tomu zůstává u moci.
Dalším aspektem, ve kterém Poláci souzněli, je vysoká volební účast. Ta letošní (61, 74 procenta) byla v dějinách polských svobodných parlamentních voleb počínaje rokem 1991 rekordní (hlasování v roce 1989 bylo svobodné jen částečně). V minulosti nízká účast u volebních uren často odrážela jak zoufalství občanů, tak indolenci politiků je přesvědčit, že v Polsku platí „vláda lidu, skrz lid a pro lid“, jak v roce 1989 s odkazem na Abrahama Lincolna kázal v americkém Kongresu budoucí polský prezident Lech Wałęsa. Později jako příslušník nové politické elity často jednal v rozporu s tímto ideálem.
Objevují se pokusy vysvětlit letošní vysokou účast rozdělením polské společnosti a nebývalým vyhrocením politického soupeření. Toto zdůvodnění je ale příliš zatížené dikcí používanou médii, jež nadbíhají buď jedné, nebo druhé straně. Relativně vysoká volební účast je spíše důsledkem předchozího hlasování z roku 2015, do kterého šlo Právo a spravedlnost s kampaní zaštítěnou heslem Dobrá změna. Tato kampaň působila velice důvěryhodně, jelikož se odvolávala na únavu z politiků, z nichž někteří zastávali nejvyšší posty osm let v kuse. Projevovaly se u nich občas příznaky odtržení od každodenní polské, hlavně venkovské reality. Důkaz přinesly mimo jiné nahrávky soukromých rozhovorů vládních politiků, které „unikly“ do médií. Změna, která po příchodu nové vlády opravdu nastala, se projevila nejen v médiích, ale i v reálných lidských životech. Lidé poznali, že jejich hlas může přispět k proměně země, a proto se k volbám chodit vyplatí.
Rostoucí volební účast a menší determinovanost volebních preferencí geografickou příslušností či sociálním postavením voličů vyžadují od politických stran a hnutí větší všestrannost při sestavování týmů a tvorbě programů zahrnujících čím dál tím větší část společenské reality. Tímto se subjekty na polské kdysi neuvěřitelně fragmentované scéně stále více konsolidují, a to jak slučováním (viz níže), tak i uvnitř. Možná proto jinak až přehnaně eklektická a nevýrazná Občanská platforma, která viditelně uvízla v modelu, zjednodušeně řečeno, strany velkoměstských doktorů, právníků a učitelů, nemá proti PiS momentálně šanci na úspěch.
Formace Jarosława Kaczyńského totiž nyní představuje mnohem kompletnější nabídku přesahující její tradiční image strany stárnoucích venkovských pánbíčkářů, posměšné nazývaných mohérovými barety podle pokrývky hlavy oblíbené u některých žen. Aniž by přišla o podporu svého železného elektorátu, dokázala v porovnání s minulostí oslovit daleko více lidí napříč zemí, věkovými a příjmovými skupinami i profesemi. Tito voliči se navíc odlišují mírou svého konzervatismu, nelze je tedy z hlediska světonázoru házet do jednoho pytle.
Zdá se, že si stratégové PiS z dlouhých let v opozici vzali ponaučení. Strana, co se týče jejích hlavních tváří, prošla značnou generační obměnou (byť mocným předsedou samozřejmě zůstává Jarosław Kaczyński). Postarší pány odvolávající se na své morální kvality nahradili mladí technokraticky založení politikové. Ti se na rozdíl od svých protějšků z Občanské platformy měli v podání stranického politického marketingu odlišovat morálním kreditem, vírou v silný stát a ochotou ke službě národu. Právo a spravedlnost navíc docenilo nejúčinnější formy komunikace. Jednak se jeho politici vydali přímo za lidmi ve venkovských lokalitách, o které jinak televizní „mluvící hlavy“ nemají zájem, jednak mu schopní „píáristé“ zajistili vítězství v „bitvě o internet“. Také díky tomuto komplexními přístupu zůstává PiS u vlády.
Třetím důkazem politického sjednocování nad historickými zákopy je charakter všech pěti uskupení, jejichž zástupci získali místo v poslaneckých lavicích. Každé z nich představuje ve skutečnosti koalici ne zcela monolitických organizací. Vítězné Právo a spravedlnost (235 křesel z celkových 460) zaštiťuje takzvanou Sjednocenou pravici, v jejímž rámci osmnáct křesel obsadila strana Dohoda (Porozumienie) vedená ministrem vědy a vysokého školství Jarosławem Gowinem, sedmnáct křesel pak připadlo formaci Solidární Polsko ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobra. Tím pádem PiS nemá bez svých koaličních partnerů v Sejmu většinu. Pro zajímavost: Gowin byl před lety ministrem spravedlnosti v kabinetu Občanské platformy. Ziobro zastával stejný post během první vlády PiS v letech 2005–2007, k jejímuž pádu svým solitérským chováním přispěl. Z Práva a spravedlnosti byl nakonec v roce 2011 vyloučen.
Druhou příčku v letošních volbách obsadila Občanská koalice, jejímž hlavním pilířem je Občanská platforma. Ta díky společné kandidátce dostala po dlouhé absenci do polského parlamentu mimo jiné zástupce Strany zelených. To je trochu paradox, neboť Platforma v době své vlády neudělala pro restrukturalizaci polského hornictví a energetiky prakticky nic, za což pomocí docela jadrných výrazů vládní kolegy kritizovala na výše zmíněných nahrávkách z hornického Slezska pocházející tehdejší vicepremiérka a pozdější eurokomisařka Elżbieta Bieńkowska.
Třetí Svaz demokratické levice (SLD) kandidoval de facto v trojkoalici se stranami Jaro (Wiosna) a Spolu (Razem). Navíc Jaro přivedlo na společnou listinu i několik vlivných političek již skoro zaniklé Moderní strany (Nowoczesna), jež jinak figurovala v rámci Občanské koalice. Co se týče strany Spolu, připomeňme, že před čtyřmi lety se SLD spolupracovat odmítla, což ve výsledku vedlo k tomu, že ani jedna z partají nepřekročila volební práh. Levice tak v minulém Sejmu absentovala.
Překvapivě dobrého výsledku dosáhla i instantní kooperativa s názvem Polská koalice, ve které se nejstarší a postupně s téměř každým spolupracující Polská strana lidová (PSL) spojila se zdánlivě nekompromisním antisystémovým rebelem Pawłem Kukizem a jeho chřadnoucí pidistranou Kukiz’15.
Ostatně bývalí reprezentanti Kukiz’15 v poslední době posílili jak PiS, tak i Konfederaci, která sama o sobě představuje podivné panoptikům silně pravicových politiků všech generací. Patří mezi ně mladí aktivisté s politickým původem v nacionalistických až fašizujících organizacích jako Všepolská mládež a Národní hnutí, libertariánsky ladění odchovanci někdejší Unie reálné politiky i veteráni nejradikálnějších antikomunistických frakcí z přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století, kteří se postupně pro většinu společnosti stali spíše symbolem polského politického bizáru. Řadí se mezi ně režisér Grzegorz Braun či zakladatel a dlouholetý předseda UPR Janusz Korwin-Mikke.
Suma sumárum, při zachování velkého názorového pluralismu a politické mobility můžeme v souvislosti s nedávnými volbami hovořit o výrazném vítězství kooperačního principu při sestavování kandidátek a formulování programu nad principem boje o přízeň voličů v rámci jednotlivých segmentů politického spektra i mezi nimi.
Mnohým mohou tyto teze o konsolidaci polského národa připadat přitažené za vlasy a brzy zjistíme, zda to nejsou pouze vlaštovky, které nedělají jaro. Nicméně dosavadní politický vývoj od roku 1989 je příběhem postupně rostoucí politické stability, kdy se na celkem rozumném čísle ustálil počet stran zastoupených v parlamentu a prodloužila se délka průměrného dožití vlád. Také ústava z roku 1997 obstála, a to i v podmínkách bezprecedentního šoku, kdy při leteckém neštěstí ve Smolensku zahynula řada klíčových ústavních činitelů. Zvládla i nátlak ze strany PiS, které ústavní zřízení státu sice například svými změnami v soudnictví stále ohrožuje, ale přes výraznou snahu ho zatím nedokázalo vážně narušit.
Články k tématu Polské volby byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024
