19. února, 2025 Karel Barták
Italská premiérka Giorgia Meloni (vlevo) v družném hovoru
s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen.
Foto: Wikimedia Commons/Christophe Licoppe
Trump nasadil vysoké tempo. Za první dva týdny v úřadu stačil pohrozit vojenskou anexí Grónska, pokud by se nepodařilo ho koupit, čímž většinu Evropanů doslova šokoval. Uvědomili si, že to myslí vážně, že je schopen nebrat ohledy na nic, ani na spojenecké závazky v rámci Severoatlantické aliance. Jejím členům pak vzkázal, že nestačí dvě procenta výdajů na obranu, ale že žádá pět. Dává mu to další páku, jak případně negovat spojenecké povinnosti v rámci NATO.
Očekávaným Trumpovým krokem bylo odstoupení od Pařížské dohody o ochraně klimatu, což tuto evropskou „prioritu priorit“ významně oslabuje, nehledě na demonstraci naprostého nezájmu o osud planety. Vytrubování podpory pro těžbu fosilních paliv („drill baby drill“) jde stejným směrem, přináší však pro Evropu různé důsledky. Vytváří například perspektivu poklesu cen ropy i plynu v globálním měřítku nebo naději, že bude dostatek plynu pro dovoz do Evropy, který by mohl posloužit jako argument proti rozpoutání obchodní války mezi EU a USA. Odklon od podpory čistých technologií či elektroaut zase poněkud oslabí tlak na evropské výrobce a vývozce v tomto segmentu.
V době uzávěrky tohoto textu zatím americký prezident nezavedl očekávaná plošná cla na dovozy evropského zboží, případně cílená cla na některé komodity, jak strašil během kampaně. Nikdo si však nedělá iluze, že k tomu nepřikročí. Evropská komise připravuje už několik měsíců odvetná opatření, je však jasné, že v případné obchodní válce by EU vzhledem ke struktuře vzájemného obchodu i pro sebe příznivého schodku nutně tahala za kratší konec. Trump navíc šokoval prohlášením, že pokud chtějí zahraniční, tedy i evropské podniky prodávat své zboží v USA, nezbude jim než tam přesunout své výrobní linky.
Ruskem rozpoutanou válku proti Ukrajině Trump chvástavě sliboval vyřešit za jeden den. Prvním náznakem zájmu o ni po jeho nástupu do úřadu byl post na síti X, v němž překvapivě vyhrožoval prezidentovi Vladimiru Putinovi zavedením dalších protiruských sankcí, pokud nebude ochoten jednat o míru. Pro EU to mělo dobrý dopad jako studená sprcha na hlavu maďarského premiéra Viktora Orbána, který okamžitě přestal blokovat půlroční prodloužení protiruských sankcí EU. Ve středu 12. února Trump oznámil, že si s Putinem telefonoval a že se domluvili na schůzce. Evropané ovšem stále nevědí, zda bude Trump chtít vyjednávat o míru na Ukrajině pouze napřímo s Putinem, či zda vyslyší jejich naléhavý požadavek, aby se nic nedělo bez účasti Ukrajinců, nebo zda bude souhlasit se zapojením Evropy.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se rozhodl neponechat nic náhodě a celkem logicky vzhledem k situaci na bojišti upjal ke Trumpovi veškeré naděje. Vychvaloval ho, snažil se povzbudit jeho ego. V projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu argumentoval, že Trumpova asertivita je to, co na Rusko platí, a že sama Evropa nemůže Ukrajinu zachránit, bez USA to nepůjde. Apeloval tak nejen na Trumpovy domnělé vyjednávací schopnosti, ale také na jeho domýšlivost.
Evropští lídři se sešli poprvé po Trumpově návratu do Bílého domu v pondělí 3. února. Byla to velmi neformální schůzka, daleko od kamer a novinářů, bez povinnosti vyplodit jakékoliv usnesení. Nový předseda Evropské rady António Costa, diskrétní strůjce složitých kompromisů, je svolal, aby se ve složité chvíli poradili o stěžejních otázkách bezpečnosti a obrany. Evropská unie nestála ještě nikdy tváří v tvář horké válce v bezprostředním sousedství a zároveň nepřátelsky naladěnému „spojenci“ v Bílém domě. Výsledkem setkání unijních lídrů bylo jisté porozumění, že evropské země musí spojit síly ke společnému zajištění obrany. Nedohodli se však, jak to zaplatit. Evropská komise navrhne alternativy financování v „bílé knize“ v březnu.
Střídání ve Washingtonu se stává zásadní zkouškou evropské jednoty a akceschopnosti. Zatím jsme svědky značného rozptylu postojů jednotlivých členských států EU, který jde od podlézavého nadbíhání Trumpovi až po odbojné odmítání jeho požadavků. Je zde hrstka vesměs krajně pravicových populistů, kteří sdílejí do značné míry Trumpův pohled na svět a obdivují jeho styl. Patří sem i někteří premiéři: maďarský Viktor Orbán, italská Giorgia Meloni, slovenský Robert Fico. Zakrátko může jejich řady rozšířit šéf rakouských Svobodných Herbert Kickl nebo předseda českého hnutí ANO Andrej Babiš. Většina těchto politiků se hlásí k frakci Patriotů pro Evropu v Evropském parlamentu, která vyslala početnou delegaci na lednovou Trumpovu inauguraci. Nechyběli v ní například Klára Dostálová (ANO) či Filip Turek (Motoristé sobě).
Jistým protipólem této skupiny jsou „angažovaní“ politici, tedy ti, kdo si přejí zachování pevných atlantických vazeb, potrestání Ruska, maximální podporu Ukrajině, a neváhají proto rychle navyšovat výdaje na zbrojení. Sem náleží polský premiér Donald Tusk, jehož hvězda v EU setrvale stoupá, dále pak Dánsko, Švédsko, Finsko a tři baltské státy, bezprostřední sousedé Ruska, pro něž je závazek vzájemné pomoci podle článku 5 Washingtonské smlouvy otázkou bytí a nebytí.
Blízko k nim má Německo, jehož kancléř Olaf Scholz nejrozhodněji odsoudil Trumpovy řeči o mocenských choutkách na Grónsko; Trump jím upřímně pohrdá. Ani jeho pravděpodobný nástupce Friedrich Merz však nemá v Bílém domě dveře otevřené. Je až hrozivě příznačné, že prostřednictvím Trumpova nového kamaráda Elona Muska, nejbohatšího muže na planetě, dává Amerika jasně přednost Alternativě pro Německo, postfašistické straně v největší, ekonomicky nejsilnější a nejlidnatější evropské zemi. A ačkoliv Scholz má sám hodně másla na hlavě pro svou liknavou podporu Ukrajině, jeho kritika Trumpova pohrdání mezinárodními institucemi, normami a zvyklostmi je sdílena napříč evropskými liberálními elitami.
Nepochybně také ve Francii, kde ovšem prezident Emmanuel Macron oportunisticky využívá Trumpovy hrozby jako potvrzení svého letitého požadavku na posílení evropské „strategické autonomie“. Ukazuje se, říká v podstatě Macron, že se Evropa musí oprostit od závislostí na všech mocnostech včetně Spojených států. Řada lídrů ostatních zemí mu dává, někdy chtě nechtě, za pravdu. Problém tkví ovšem v tom, že Macronova „autonomie“ jde někdy tak daleko, že vlastně odporuje evropským zájmům – jako například když Francie trvá na tom, aby investice do obrany, ba do pomoci ukrajinské armádě směřovaly výlučně do evropských (zejména francouzských) zbrojovek, což oslabuje bezpečnostní vazbu na USA a svědčí o zaslepeném přeceňování vlastních sil v krizovém okamžiku.
Je nabíledni, že Evropa musí udělat vše, co je v jejích silách, aby si zachovala americkou ochranu v rámci NATO, aspoň prozatím. Ze strategického hlediska nemá na vybranou – Francie ostatně svůj omezený jaderný arzenál nenabízí jako alternativu k tomu americkému. Nehledě na to, že nákup amerických zbraní může použít jako argument proti uvalení cel na evropské dovozy do USA.
Česko se ocitá kdesi na průsečíku těchto postojů. Vládní politikové rádi mluví o tom, že Trumpova šikana je vlastně chvályhodný budíček pro Evropu, aby se konečně postavila na vlastní nohy. Mají na mysli zajisté obranu a bezpečnost, ale vesměs se jim líbí také odmítání „zelených“ politik, které mají v Česku stále menší podporu. Jejich odsunutí na vedlejší kolej posílí prý konkurenceschopnost evropského průmyslu. Její podpora však nejde tak daleko, že by Praha souhlasila například s navýšením evropského rozpočtu nebo s přesunem peněz ze zemědělství a koheze do podpory výzkumu a inovací. Patrná je i jistá podlézavost – prezident Petr Pavel čelí vydatné kritice za to, že označil Trumpa v době, kdy ještě ani jeden z nich nebyl ve funkci, za „odpudivou bytost“.
Česká opozice pak zcela jednoznačně hlásí, že se jí Donald Trump líbí. Expremiér Andrej Babiš vytáhl fotky ze své návštěvy v Bílém domě v roce 2019 a slibuje, jak na ni skvěle naváže. Uvidíme, jak se budou opoziční politici – stejně jako jejich přátelé z Patriotů pro Evropu – tvářit, až Spojené státy začnou Evropu opravdu ekonomicky poškozovat, nebo oslabovat spojenecká pouta kvůli nedostatečným výdajům Evropanů na obranu. Zatímco většina mainstreamových politiků – od Tuska přes Scholze po Macrona –si uvědomuje, že odpovědí na Trumpovu politiku je více Evropy, tedy hlubší integrace, hlásají populisté a národovci pravý opak.
V době, kdy jsou lídři Francie a Německa fatálně vnitropoliticky oslabeni, vyrukovala s jakousi evropskou odpovědí zatím jen šéfka Komise Ursula von der Leyen. Na Trumpovo ochranářské a sebestředné America First reaguje recepty zaměřenými na posilování konkurenceschopnosti evropské ekonomiky nikoliv jejím uzavíráním, ale rozhojněním mezinárodních partnerství a dohod o volném obchodu. Její „kompas konkurenceschopnosti“ opřený o loňskou zprávu italského expremiéra Maria Draghiho jde správným směrem – země EU budou racionalizovat, investovat do inovací, dohánět svět, usnadňovat život svým podnikům. Nebudou se však zříkat ani odpovědnosti za vývoj klimatu, ani dodržování pravidel mezinárodního chování.
Evropa dokáže čelit i nevlídným Spojeným státům za podmínky, že se jí podaří zvýšit produktivitu, posílit obranyschopnost a ekonomickou bezpečnost a omezit závislost na USA. Na rozdíl od Ameriky může přilákat investory předvídatelným prostředím na sjednoceném vnitřním trhu zbaveném byrokratických překážek a postaveném na právu. Podobně se může zásadním způsobem podílet na vyjednání mírového řešení války ve svém sousedství a zabezpečit nejen poválečnou obnovu Ukrajiny, ale zejména dodržování míru či příměří, a to včetně vyslání svých ozbrojených sil. To všechno by měl mít Donald Trump na paměti, pokud by ho posedla touha jednat napřímo s Putinem nad hlavami Ukrajinců i evropských představitelů.
Základní podmínkou, aby se všechno toto stalo, aby Evropa vyšla bez úhony z léček Trumpova panování, je jednota členských zemí EU. Z výše popsaného je patrné, že k ní máme daleko, sotva se rýsuje nějaká solidní většina. Politická situace v jednotlivých zemích se přitom vyvíjí, volby přivádějí do nejvyšších úřadů stále častěji nevyzpytatelné populisty Trumpova typu. Sám americký prezident toho bude obratně využívat – podle všeho se nebude chtít bavit ani s Ursulou von der Leyen, ani s Antóniem Costou, ale s lídry jednotlivých zemí, slibovat jim, stavět je proti sobě, prostě oslabovat jednotu evropského bloku. Pokud by se mu to povedlo, zůstaly by na světě už jen dvě „supervelmoci“, a to USA a Čína. Žádná z evropských zemí nemůže hrát světovou první ligu – to může jen celá EU. Mějme proto pořád na paměti okřídlený výrok italského expremiéra Enrica Letty: „Členské státy EU se dělí na dvě skupiny. Na ty malé a na ty, které nevědí, že jsou malé.“
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025