12. prosince, 2017 Filip Tuček
Velmoci válčily, lidé umírali. Foto: Pixabay/SofiLayla
Oba historici shodně poukazují na hospodářskou sílu českých zemí, jež byly nejbohatší částí Rakousko-Uherska. Zároveň je ale stavějí na periferii zájmu soupeřících velmocí, jež dominovaly předválečné Evropě. Tvůrci českého národního vědomí vytvořili podmínky pro budoucí státnost desítkami let úsilí v politice, ekonomice i kultuře. Vznik samostatného státu ale umožnily až důsledky první světové války, která změnila Evropu k nepoznání.
Klíčové události, jež vedly k jejímu vypuknutí, analyzuje cambridgeský profesor Christopher Clark ve své knize The Sleepwalkers: How Europe Went to War in 1914 (2012). S pomocí mnoha dosud nepoužitých primárních zdrojů – deníkových zápisů, korespondence, diplomatických depeší – Clark vysvětluje, proč a jakým způsobem přijímali klíčoví státníci svá rozhodnutí. Výsledkem je čtivý popis událostí, v nichž čtenář nalezne mimo jiné nepříjemně mnoho paralel s dnešní mezinárodní politikou.
Kniha Towards the Flame: Empire, War and the End of Tsarist Russia (2015) britského historika Dominica Lievena se soustřeďuje na východoevropský rozměr dění před první světovou válkou. Autor přináší unikátní vhled do rozhodování slabého cara Mikuláše II. a nejednotné petrohradské elity. Na pozadí ruského impéria Lieven vysvětluje národnostní napětí na Balkáně i v Rakousko-Uhersku a jejich dopad na chování Petrohradu, Vídně a Berlína.
Mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko se v důsledku kombinace vnějších i vnitřních faktorů od poloviny 19. století postupně stávalo čím dál tím méně stabilním a politicky předvídatelným.
Na východní hranici habsburské monarchie hrozilo ekonomicky zaostalé a vlnami téměř transcendentálního nacionalismu zmítané Rusko. Někteří příslušníci ruské elity volali po vnitropolitickém reformování země, druzí zase prosazovali sjednocení se okolo ambiciózní zahraničněpolitické agendy, jež sahala od zlepšení vztahů s císařským Německem po posílení vlivu v upadající Osmanské říši. Postupem času však získaly navrch proslovanské elementy. S nástupem panslavistického proponenta Sergeje Sazonova do funkce ministra zahraničí (1910-1916) kulminovala ruská podpora ortodoxních Srbů usilujících o posílení pozice na jižním Balkáně na úkor Rakousko-Uherska.
Lieven si všímá, že konfrontace Ruska s Rakouskem na Balkánském poloostrově měla daleko nebezpečnější podobu než střety ostatních velmocí v afrických nebo asijských koloniích. Předmětem sporu totiž nebyla exotická území, nýbrž příhraniční teritoria s rasově a kulturně blízkým obyvatelstvem. Stále vlivnější média a političtí demagogové v obou zemích využívali tuto skutečnost k mobilizaci obyvatelstva a k vytvoření tlaku na radikální řešení. Státníci ve Vídni a Petrohradu si tak netroufli nechat „bratrské národy“ napospas agresi. Neochota ustoupit, podněcovaná šovinismem, riziko války stupňovala.
Podle Lievena byla habsburská monarchie od konce 19. století „ve stavu trvalé politické krize“. Stupňující se politické, sociální a kulturní požadavky jednotlivých národů destabilizovaly křehký parlamentní systém. Císařské veto nad veškerou legislativou zároveň de facto znemožňovalo postupné reformování země normativní cestou. „Čeští a germánští poslanci po sobě mohli házet nábytkem, ale bez výsledku. Vše vyřešilo rozhodnutí císaře,“ popisuje Lieven. Výsledkem byla sílící radikalizace při prosazování národnostních zájmů. Neschopnost rakousko-uherského soustátí se reformovat – například prostřednictvím federalizace – nakonec přispěla k destrukci celého systému a k vytvoření nástupnických států revoluční cestou.
Clark, kriticky označující Rakousko-Uhersko za „císařství bez známek císařství“, ovšem zároveň varuje před zjednodušeným retrospektivním vnímáním rozpadu monarchie jako historicky nevyhnutelného faktu. Rakousko-uherská ekonomika v předválečných letech patřila k nejrychleji rostoucím v Evropě. Délka železniční sítě mezi roky 1870 a 1900 vzrostla čtyřikrát, dětská úmrtnost dramaticky klesla a míra školní docházky přesáhla tehdejší Francii, Velkou Británii i Itálii. Rozdíly mezi rakousko-uherskými politiky navíc nebyly pouze národnostní, ale také ideologické. Soudržnost představitelů jednotlivých etnik tudíž často oslabovaly tematické shody napříč národnostmi v politických, ekonomických a sociálních otázkách. Podle Clarka tak národnostní konflikty uvnitř habsburské monarchie ve skutečnosti často byly spíše boji o podíl na moci ve vlivných státních institucích.
V neposlední řadě nadvláda Vídně znamenala pro malé národy záruku bezpečnosti v nejistém světě konkurujících si velmocí. Většina běžných obyvatel Rakousko-Uherska podle Clarka monarchii připisovala zásluhy za spořádanou vládu, solidní infrastrukturu, dostupné vzdělání a sociální jistoty. Slovy nadaného romanopisce Roberta Musila bylo Rakousko-Uhersko na prahu Velké války „protkáno širokými, prosperujícími ulicemi […], které pluly jako řeky pořádku, jako stuhy vojenského řádu, objímající zemi papírově bělostným obětím vlády“.
Ať už byl motiv Čechů k boji nacionalistický nebo mocenský, přistupovali k němu velmi aktivně. Rozmach mnoha jejich podniků ve druhé polovině 19. století učinil z českých zemí ekonomicky nejúspěšnější část podunajské monarchie. Rychlému hospodářskému růstu v relativně liberálním společenském prostředí Lieven připisuje prudký vzestup českého národního hnutí, jejž provázel nebývalý rozvoj národní občanské společnosti – spolků, klubů a asociací. Zatímco v roce 1868 měl císař Franz Josef z návštěvy Prahy „úplně německý dojem,“ o čtyřicet let později v pražské městské radě nezasedal jediný Němec.
Stále sebevědomější Češi postupně radikalizovali své chování v politických orgánech císařství. Jak píše Clark, čeští poslanci rozdrobení do mnoha soupeřících politických stran byli v rakouském parlamentu proslulí svými výjimečně komplikovanými obstrukcemi. České protesty proti omezování autonomie dovedly v březnu 1914 tehdejšího předsedu rakousko-uherské vlády Karla von Stürgkha k rozpuštění parlamentu. Ten zůstal paralyzovaný až do osudových dní v červenci 1914, kdy Vídeň vyhlásila válku Srbsku.
Cílem českých obstrukcí ovšem nebyla samostatnost, jak shodně upozorňují Lieven i Clark. Hranice českému nacionalismu totiž stavělo geopolitické klima cynické velmocenské politiky založené na rovnováze zájmů a vojenské síle. Oslabování Vídně aktivitami Čechů pomáhalo Pangermánům v Berlíně i Panslovanům v Petrohradě. Ti snili o rozhodujícím střetu mezi teutonskou a slovanskou rasou. V cestě jim stálo skomírající, mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko. Přední představitel české národní myšlenky František Palacký tak byl již v roce 1848 nucen přiznat, že „přirozené a historické příčiny [jej] nutí vzhlížet k Vídni k ochraně bezpečnosti svého národa, svobody a spravedlnosti“. Clark cituje vyzývavý dotaz knížete Karla Schwarzenberga z roku 1891 k nacionalistovi Eduardu Grégrovi: „Když tolik nenávidíte Vídeň, co budete dělat se svou zemí, která je příliš malá na to, aby přežila sama? Dáte ji Německu nebo Rusku? Pokud opustíte Rakousko, nebudete mít jinou volbu.“
Odpovědět rakouskému šlechtici by před rokem 1914 nedokázali ani sami osnovatelé české státnosti. Ve své eseji Problém rakouský a otázka česká (1908) budoucí československý ministr zahraničí i prezident Edvard Beneš přiznává, že v konec Rakousko-Uherska nevěří, neboť „historické a ekonomické vazby mezi jednotlivými národy císařství jsou příliš silné, než aby se rozpadly“. Sám Tomáš Garrigue Masaryk o rok později smutně podotkl, že „ve skutečnosti české země nemohou být nezávislé vně Rakouska vedle mocného Německa a s Němci na vlastním území“.
Clark ani Lieven nesnižují odvahu, schopnosti a úspěchy českého národa. Realisticky však poukazují na limity jeho snahy o samostatnost. Tyto limity změnil až mnoha Čechy nežádaný zásah zvenčí, tedy světová válka.
Bouřlivé roky 1914-1918 značně pozměnily tvář Evropy. Oslabení a postupný rozpad tradičních mocností vytvořily podmínky pro úspěch dlouholetého heroického úsilí českého národního hnutí. Již v záři 1914 vznikla z Čechů žijících v Rusku (a později též z českých válečných zajatců) Česká družina, která položila základ obávaným československým legiím. V roce 1916 založili představitelé československého odboje v Paříži Národní radu. Když americký prezident Woodrow Wilson v lednu 1918 ve svých Čtrnácti bodech vyslovil morální argument pro vznik nástupnických států v Evropě, spojenecké velmoci Národní radu postupně uznaly. Cesta k 28. říjnu byla otevřena.
ROČNÍK XII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2023