28. února, 2019 Michal Lebduška
Petro Porošenko a Bartoloměj I. podepsali v listopadu 2018 dohodu o spolupráci mezi Ukrajinou a Konstantinopolským patriarchátem. Foto: president.gov.ua
Letošní volby drží jedno prvenství, když centrální volební komise oficiálně zaregistrovala čtyřiačtyřicet kandidátů. Dosavadní rekord byl při hlasování v roce 2004, kdy se o post prezidenta ucházelo šestadvacet lidí. Tenkrát ovšem kvůli falšování výsledků vypukla oranžová revoluce. Naprostá většina z letošních účastníků ale nemá šanci na úspěch a kandidují kvůli tomu, aby se zviditelnili před podzimními parlamentními volbami. Mnozí z nich jsou navíc takzvaní techničtí kandidáti, jejichž jediným účelem je sebrat pár hlasů některému z favoritů. Letos mezi ně patří například poslanec a zakladatel největšího lyžařského střediska na Ukrajině Oleksandr Ševčenko, který může ve své rodné Ivanofrankivské oblasti ubrat hlasy prezidentu Porošenkovi, nebo Jurij Tymošenko, jehož stejné příjmení i iniciály mohou zmást voliče Julije Tymošenko.
Mezi kandidáty je hned šestnáct poslanců různých parlamentních frakcí, mezi něž náleží také bývalá premiérka Julija Tymošenko, šéf Radikální strany Oleh Ljaško či oligarcha a bývalý gubernátor Doněcké oblasti (březen – říjen 2014) Serhij Taruta. Za pozornost stojí i kandidatura někdejšího předsedy parlamentu (1994–1998 a 2006–2007) a bývalého lídra Socialistické strany Ukrajiny Oleksandra Moroze, exšéfa tajné služby SBU (2006–2010 a 2014–2015) Valentyna Nalyvajčenka či úspěšného primátora Lvova (od roku 2006) Andrije Sadového. Ukrajinští nacionalisté se tentokrát shodli na jediném kandidátovi, kterým je bývalý místopředseda parlamentu (2012–2014) Ruslan Košulynskyj.
Zmiňovaný Oleksandr Moroz je rekordmanem v počtu kandidatur. Startoval totiž ve všech prezidentských volbách od roku 1994 s výjimkou těch posledních v roce 2014. V letech 1994 a 1998 navíc neměl ke zvolení daleko, neboť skončil se slušným výsledkem 13,33 procenta, resp. 11,29 procenta hlasů na třetím místě. Již potřetí kandidují Julija Tymošenko a bývalý ministr obrany (2005–2007) Anatolij Hrycenko. K proruským kandidátům spojeným s režimem bývalého prezidenta Viktora Janukovyče se řadí Jurij Bojko, který dvakrát působil jako ministr energetiky a poté jako vicepremiér ve vládě Mykoly Azarova (2012–2014), a rovněž Oleksandr Vilkul, jenž byl dalším vicepremiérem v Azarovově kabinetu. Otevřeně prorusky a zcela v souladu s kremelskou propagandou vystupuje také poslanec za Opoziční blok (nástupce Janukovyčovy Strany regionů) Jevhenij Murajev.
Z průzkumů veřejného mínění publikovaných na začátku února vycházejí jako tři hlavní favorité Julija Tymošenko, Petro Porošenko a herec a komik Volodymyr Zelenskyj, přičemž první z nich v poslední době preference spíše klesají a druhým dvěma rostou. Za nimi jsou s odstupem, ale stále ještě s teoretickou šancí dostat se do druhého kola Jurij Bojko a Anatolij Hrycenko.
Samotný postup ovšem příliš mnoho neznamená. Například současný prezident Porošenko a Julija Tymošenko mají proti sobě velmi silný negativní elektorát, který jim může v případném druhém kole podrazit nohy. U obou platí, že by ve finálovém souboji měli jisté vítězství snad jen v případě, kdyby jim čelil Jurij Bojko. Ten má sice poměrně slušnou základnu na jihu a východě země (v některých regionech až šestnáct procent), ale prakticky nulovou podporu ve zbytku Ukrajiny, který je sice méně lidnatý, ale má tradičně vyšší volební účast. Například v Haliči se pohybují jeho preference jen kolem jednoho procenta.
Naopak komik Zelenskyj bude zřejmě pro oba velmi těžkým soupeřem. Do karet mu hraje to, že velká část Ukrajinců hledá alternativu vůči současným politikům. Navíc v porovnání s ostatními favority proti němu stojí malý negativní elektorát. Zelenskyj má víceméně rovnoměrnou podporu po celé Ukrajině s výjimkou západních oblastí, kde jsou jeho preference o něco nižší. Za pověst alternativy vůči systému z velké části vděčí nesmírně populárnímu komediálnímu seriálu Sluha národa (pro české diváky je dostupný s anglickými titulky na portálu YouTube), který se začal vysílat v roce 2015. V něm hraje učitele dějepisu Vasyla Holoborodka, jenž se shodou náhod stane ukrajinským prezidentem. Poprvé se spekulace o možné Zelenského kandidatuře objevily na podzim 2016 v souvislosti s uvedením stejnojmenného celovečerního filmu, který na základě seriálu vznikl.
Podle informací nevládní organizace Česno mají zdaleka nejdražší kampaň Petro Porošenko a Julija Tymošenko. Současný prezident v ní oproti situaci před pěti lety sází na poměrně konzervativní rétoriku. Zatímco po Majdanu bylo jeho hlavním heslem „Žít nově“, tentokrát se na předvolebních plakátech jako první objevil slogan „Armáda, jazyk, víra“. Tím se Porošenko odvolává ke svým rolím vrchního velitele ukrajinské armády, jež stále bojuje v Donbasu proti Ruskem stvořenému „povstání“, a iniciátora vzniku autokefální Pravoslavné církve Ukrajiny nezávislé na Ruské pravoslavné církvi.
Její zrození je skutečně do značné míry zásluhou prezidenta Porošenka, který to náležitě využívá ve své předvolební kampani. Poté, co 6. ledna získala nová pravoslavná církev takzvaný tomos, tedy dokument formálně uznávající její nezávislost, zahájil jakousi „tomos tour“ po ukrajinských regionech, kde dokument podepsaný konstantinopolským patriarchou Bartolomějem I. představoval. V souvislosti s tím se také objevily billboardy, na kterých je prezident s hlavou nové církve metropolitou Epifanijem. Právě tato propagace budí určité kontroverze. Poměrně nejasná ukrajinská legislativa totiž umožňuje tvrdit, že se nejedná o součást kampaně před prezidentskými volbami, ale jednoduše o informaci o významné události.
Julija Tymošenko rozjela velmi populistickou kampaň se sliby typu „snížím ceny plynu o polovinu“. Oficiálně ji zahájila velkolepým sjezdem v kyjevském Paláci sportu, který je největší krytou halou v zemi. Odehrál se symbolicky 22. ledna, tedy v Den jednoty Ukrajiny, kdy se připomíná sjednocení Ukrajinské lidové republiky a Západoukrajinské lidové republiky z roku 1919 (šlo o pokus o vytvoření nezávislého státu po bolševické revoluci a rozpadu Rakousko-Uherska).
Na sjezdu Juliji Tymošenko podpořil první ukrajinský prezident Leonid Kravčuk. Poněkud kuriózní bylo naopak vystoupení patriarchy dnes již zrušené pravoslavné církve kyjevského patriarchátu Filareta, který na scéně vyzdvihl jejího protikandidáta Porošenka za angažmá ve věci ukrajinského pravoslaví. Každopádně expremiérce v posledních týdnech evidentně dochází dech. Není schopná se ve veřejném prostoru prosadit se svou agendou, čemuž odpovídají i klesající preference.
Pokud jde o třetího favorita Volodymyra Zelenského, ten se prozatím projevuje spíše chaoticky a z jeho veřejných vystoupení (obzvlášť nedávného rozhovoru s bulvárním novinářem Dmytrem Gordonem) je patrné, že nemá o některých zásadních problémech příliš ponětí. Jeho odpovědi na otázky ohledně NATO či konfliktu s Ruskem byly velmi naivní a fakta ověřující portál VoxUkraine v nich odhalil zásadní rozpory. S tím souvisí absence propracovanějšího volebního programu (se žádostí o pomoc s jeho sepsáním se na začátku ledna obrátil na veřejnost). To se snaží částečně napravit až v poslední době, kdy například navázal stejně jako několik dalších prezidentských kandidátů spolupráci se známým nevládním Centrem pro boj s korupcí. V něm se angažují i někteří poslanci zvolení v roce 2014 z řad občanských aktivistů.
Nedávno také vzbudilo nevoli odhalení Zelenského podnikání v Rusku, o kterém dříve tvrdil, že ho po roce 2014 ukončil. Ukrajinští novináři ale zjistili, že minimálně jedna ruská společnost napojená na Zelenského přes kyperskou firmu stále produkuje filmy. Navíc na jeden z nich získala dotaci od ruského ministerstva kultury, což je dnes na Ukrajině pochopitelně velmi citlivá věc. Po úvodní naštvané reakci se ale Zelenskyj pokusil vše vyžehlit slibem, že se z podnikání stáhne.
Poměrně kontroverzní je i vztah Zelenského s oligarchou a druhým nejbohatším Ukrajincem Ihorem Kolomojským. Právě na jeho televizních kanálech Zelenskyj dlouhodobě působí a Kolomojskyj ho zcela evidentně minimálně nepřímo podporuje (objevují se i hlasy, že se jedná o virtuální projekt jedné mediální skupiny). Ačkoliv ukrajinští oligarchové po roce 2014 ztratili velkou část vlivu, stále drží ve svých rukách převážnou část médií včetně většiny televizních stanic. Díky tomu mají vliv na veřejné mínění. Ten spočívá nejen v otevřené podpoře vybraných kandidátů a vystupování proti jiným, ale i v zamlčování či bagatelizaci některých afér.
Zmíněný Kolomojskyj je především velkým nepřítelem současného prezidenta Porošenka, což dává nepokrytě najevo. Souvisí to s odstraněním Kolomojského z funkce gubernátora Dněpropetrovské oblasti v březnu 2015 a převzetím jeho Privat Banky státem. Proto jeho televizní kanály nyní otevřeně podporují komika Zelenského a expremiérku Tymošenko. Nejbohatší Ukrajinec Rinat Achmetov zase sází spíše na Porošenka, radikála Ljaška a kandidáta Opozičního bloku Vilkula. Zároveň nijak nekritizuje Juliji Tymošenko. Energetičtí oligarchové Dmytro Firtaš a Serhij Lovočkin podporují uskupení spojená s bývalým prezidentem Janukovyčem, ale zároveň nijak mediálně nevystupují proti Petru Porošenkovi a Julii Tymošenko. Viktor Pinčuk, který je mimo jiné zetěm druhého prezidenta Ukrajiny Leonida Kučmy, jako jediný z velkých oligarchů ovládajících média zůstává dlouhodobě politicky neutrální.
Kdo nakonec v prezidentských volbách uspěje, lze nyní jen velmi těžko odhadnout. Průzkumy zatím naznačují, že se bude rozhodovat mezi třemi hlavními kandidáty, ale teoretickou šanci na postup do rozhodujícího druhého kola mají minimálně další dva. Do voleb zůstává poměrně dost času. Proto není vyloučeno, že se ještě do konce března dočkáme lecjakého překvapení.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024