Ukrajinský vstup do EU: sny a realita

14. prosince, 2021 RUBRIKA Téma


imageUKRUkrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (vlevo) na schůzce se svým polským protějškem Andrzejem Dudou v centrále NATO v Bruselu. Foto: Wikimedia Commons/president.gov.ua

 

Uplynulo již dva a půl roku od chvíle, kdy Ukrajina slavnostně schválila změnu své ústavy, v jejíž preambuli bylo nově zmíněno euroatlantické směřování země. Od té doby ale zůstalo víceméně jen u prázdných prohlášení a reálně se svému vysněnému cíli nijak nepřiblížila.

 

O evropské integraci jakožto strategickém zájmu Ukrajiny přitom mluvili všichni její nejvyšší představitelé od vyhlášení nezávislosti v roce 1991. První prezident Leonid Kravčuk už v únoru 1992 v rozhovoru pro polský týdeník Wprost řekl, že se země chce stát plnohodnotným členem tehdy ještě Evropských společenství. Druhý prezident Leonid Kučma sice na začátku kandidoval s hesly volajícími po obnovení vazeb s Ruskem, ale také pro něj byla evropská integrace „strategickým cílem“, což uvedl i ve svém druhém inauguračním projevu v roce 1999. Za jeho funkčního období také vznikl poradní orgán nazvaný Komise pro koordinaci euroatlantické integrace Ukrajiny.

Obecně je za nejvíce prozápadního prezidenta před rokem 2014 považován Viktor Juščenko, který se ujal funkce po takzvané oranžové revoluci. Ta vypukla na konci roku 2004 v reakci na zfalšované druhé kolo prezidentských voleb. Juščenko k podpoře proevropského směřování přidal i výraznější snahu o vstup do NATO, jež ale neměla mezi Ukrajinci podporu. Téma navíc spadlo ze stolu v roce 2008, kdy Ukrajině s Gruzií nebyl na summitu Severoatlantické aliance v Bukurešti nabídnut Akční plán členství, po čemž následovala pětidenní srpnová válka mezi Ruskem a Gruzií.

Ačkoliv se Ukrajina ani za Juščenkovy vlády k plnohodnotnému členství v Evropské unii reálně nijak nepřiblížila, začala s ní vyjednávat o asociační dohodě a zóně volného obchodu, která později sehrála zásadní roli v nejnovější ukrajinské historii. Právě nečekané rozhodnutí Juščenkova nástupce Viktora Janukovyče tuto dohodu nepodepsat se stalo rozbuškou protestů na kyjevském Majdanu v listopadu 2013. Následná ruská anexe Krymu a rozpoutání války v Donbasu v roce 2014 definitivně postrčily Ukrajinu směrem k EU. Nic jiného jí zkrátka v nastalé situaci nezbývalo a ztráta části populace, která byla nejvíce proti členství v EU a NATO, to značně usnadnila.

Asociační dohoda byla nakonec podepsána a Ukrajina se i díky některým relativně úspěšným reformám skutečně EU přiblížila. Ukrajincům také značně zjednodušilo život zavedení bezvízového styku se státy schengenského prostoru. Ambice a očekávání přiživované absolutně od reality odtrženou rétorikou ukrajinských politiků o tom, kdy jejich země konečně dosáhne svého vysněného cíle a do EU definitivně vstoupí, ale nutně musely postupně vést k jisté deziluzi. Prezident Petro Porošenko, jenž byl zvolen v květnu 2014, na začátku svého funkčního období sliboval, že žádost o vstup do EU podá Ukrajina v roce 2020. Nyní by to podle jeho nástupce Volodymyra Zelenského mělo být v roce 2024.

 
Partnerství místo členství?

Jenže v kontextu ukrajinských snů není žádným tajemstvím, že řada starších členských zemí EU z dalšího rozšiřování na východ příliš nadšená není, což souvisí i se situací v Polsku a Maďarsku. Tato únava je ostatně vidět i na západním Balkáně, kde mají všechny zbývající země (Chorvatsko již do EU vstoupilo) včetně Bosny a Hercegoviny a Kosova přinejmenším status potenciálních kandidátů na členství. Kvůli podobným problémům, které trápí i Ukrajinu, jako jsou přetrvávající demokratické deficity či vysoká míra korupce, jde proces jejich začlenění do Evropské unie velmi pomalu. A i když formálně podmínky splní, je jejich posun do dalších fází některými unijními zeměmi blokován.

Jistou alternativou ke zdlouhavému a nejistému procesu přímého vstupu do EU proto představuje iniciativa Východní partnerství, která sdružuje vedle Ukrajiny také Moldavsko, Bělorusko (které ale letos v červnu oznámilo, že pozastavuje svou účast), Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán. Právě ta je momentálně vedle bilaterálních jednání hlavním rámcem pro vztahy mezi Ukrajinou a Unií. Alespoň v představách některých politiků, kteří Východního partnerství iniciovali, měl tento program pomalými krůčky směřovat k případnému rozšíření EU dál na východ. Tak o něm kdysi mluvil například tehdejší polský ministr zahraničí Radosław Sikorski.

Na začátku minulé dekády ale pochopitelně ještě nemohl být kvůli stavu zúčastněných států jejich hypotetický vstup do EU na pořadu dne. Proto byl předložen jiný cíl, ke kterému se země Východního partnerství mohly upnout. Tím bylo podepsání již zmíněné asociační dohody, jejíž nejdůležitější součástí bylo vytvoření zóny volného obchodu a zrušení krátkodobých víz pro cesty do schengenského prostoru. Těchto cílů se třem postsovětským republikám postupně podařilo dosáhnout, a proto po roce 2015 nastal problém, kterým směrem by se mělo Východní partnerství a především pak tři asociované země (Ukrajina, Gruzie a Moldavsko) dále ubírat.

Prvním programem bylo takzvaných 20 cílů pro rok 2020, které byly dohodnuty na summitu v Bruselu v roce 2017. Na ně pak navázala nová předsevzetí pro období po roce 2020. Obecně se aktuální agenda zaměřuje na zlepšování vnitřní situace jednotlivých zemí a prohlubování vzájemných vazeb. Faktem totiž zůstává, že pokud by Ukrajina i jiné státy Východního partnerství někdy skutečně chtěly do EU vstoupit, musí vedle sjednocení práva, což je v zásadě do značné míry technická záležitost, splnit kodaňská kritéria. Podle nich musí být každá země vstupující do EU funkční demokracií a právním státem a zároveň mít fungující tržní hospodářství.

 
Domácí úkoly

Přitom právě tyto základní podmínky všechny tři asociované země nesplňují a ještě velmi dlouho splňovat nebudou. Vždyť i samotná implementace asociační dohody, kterou Ukrajina podepsala v roce 2014, je v některých oblastech ostudně pomalá. Po sedmi letech by se od země s podobnými ambicemi očekávalo více. Například v oblasti finanční spolupráce je realizována z pouhé čtvrtiny a v celních otázkách z poloviny. Ukrajina také sice na rozdíl od sousedního Běloruska a Ruska není diktaturou a konají se v ní svobodné volby, ale mnohé demokratické standardy ještě ani zdaleka nesplňuje. Typickými problémy, s nimiž se dlouhodobě potýká a které jí podrážejí nohy, jsou nedostatečné oddělení výkonné a zákonodárné moci, patologicky zkorumpované soudnictví, obecně vysoká míra korupce či propojení velkého byznysu s politikou.

Místo systémového postupu se přitom často přistupuje k ad hoc řešením, která odporují standardním demokratickým procedurám. Příkladem může být krize kolem ukrajinského ústavního soudu z přelomu loňského a letošního roku. Ten zrušil část protikorupční legislativy přijaté po roce 2014, což na Ukrajině vzbudilo vlnu nevole. V reakci na to se prezident Zelenskyj jednoduše rozhodl odvolat předsedu ústavního soudu a jednoho soudce s argumentem, že byli jmenováni před rokem 2014 prezidentem Viktorem Janukovyčem, jenž si „uzurpoval moc“. A právě kvůli těmto a mnoha dalším problémům má dnes země i přes nesporné změny k lepšímu hodně daleko k tomu, aby vstupní podmínky splnila.

Přesně z těchto důvodů je zlepšování situace přímo uvnitř asociovaných zemí naprosto zásadní a nové cíle Východního partnerství v tomto kontextu dávají smysl. Jedná se vlastně de facto o podobné závazky, které si dávalo ukrajinské reformní hnutí po roce 2014. S ním je to jako s již zmíněnou implementací asociační dohody. V některých konkrétních oblastech zaznamenalo spektakulární úspěchy a změnilo stát k nepoznání, ale jinde zůstalo vše při starém.

Bez jasného „velkého“ cíle, jakým byla asociační dohoda nebo zavedení bezvízového styku, působí Východní partnerství bezkrevně a vágně. Ostatně i ukrajinští představitelé v čele s prezidentem Zelenským si stěžují na to, že EU chybí strategický pohled na celou iniciativu, která zůstává ve světle jiných unijních problémů tak trochu stranou pozornosti. To je bohužel do značné míry i vina našeho středoevropského regionu a zemí Visegrádské skupiny, jež mají ambice být tahouny východní politiky EU. Jenže to by si nesměly vysloužit nálepku problémových členů, kteří chtějí jen čerpat dotace, doma se ohánějí protiunijní rétorikou a odmítají dodržovat ustanovení základních smluv. Když k tomu přidáme erozi demokratických institucí v Polsku a Maďarsku, tak není divu, že západní členové EU příliš nejásají nad tím, že by se jednoho dne mohly připojit další potenciálně problematické státy.

I přes to ale pořád platí, že vše záleží primárně na zemích, které mají o případný vstup do EU zájem. Pokud toho chce Ukrajina dosáhnout, musí se vnitřně proměnit a přesvědčit ostatní, že je na členství připravena a stojí o něj. V tom jí samozřejmě můžeme a musíme pomáhat, ale „domácí úkoly“ za ni nikdo neudělá. Až když země splní nezbytné podmínky, můžeme se začít bavit o tom, kdo a z jakých politických důvodů Ukrajinu blokuje. Do té doby to budou vždy jen teoretické diskuse.

 

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

661664_636396_mzv_cz            714938_2219183_cz_pl       AMO_cerne-logo_horizont_2020

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.

slot pulsa, slot deposit pulsa, agen slot pulsa, slot pulsa, slot deposit pulsa tanpa potongan, deposit pulsa tanpa potongan, slot online
http://slot-gacor.accounts.fcbarcelona.com | slot pulsa | judi slot deposit pulsa | slot pulsa | slot deposit pulsa | slot deposit pulsa | rebahin | slot deposit pulsa tanpa potongan | slot gacor 2022