Strakonice: z jihočeských Benátek městem pro motoristy

13. prosince, 2021 RUBRIKA Zraněná města


imageSTRIkonický strakonický pohled z hradní věže Rumpál býval kdysi mnohem malebnější: na místě silničního průtahu bývaly uličky s historickou zástavbou, mlýn a říční rameno oddělující ostrov. Na obzoru hned nad náměstím nezačínaly paneláky, ale pitoreskní domky u bývalých hradeb. Foto: Martin Veselka

 

Strakonice leží na soutoku dvou řek v kotlině, jež bývala odpradávna obchodně i strategicky významnou křižovatkou. Město dlouho platilo za pozoruhodný urbanistický, architektonický i kulturní úkaz. To se ale před několika dekádami radikálně změnilo a z původního celku dnes zůstaly jen nečetné jednotlivosti, k nimž se místní nezřídka chovají poněkud macešsky. To vše navzdory příhodným podmínkám pro úplně jiný vývoj.

 

Už při prvních cestách do Strakonic na mě silně zapůsobil jakýsi nesoulad, propastný rozdíl v atmosféře tohoto města a okolní pootavské a pošumavské krajiny. V melodické lince důvěrně známých jižních Čech jako by se vynořila nejasná a těžko vyložitelná disonance. Znal jsem dotud zbývající okresní města v kraji, malebné a mimořádně dochované historické celky, bezvýhradné turistické magnety. Poznal jsem i méně známá městečka ve strakonickém okolí, nepochybné perly, které stále čekají na své objevení a docenění: Volyně, Sedlice, Horažďovice, ale i Blatná (krom zámku neprávem opomíjená). Začal jsem procházet tamější – opět poněkud přehlížené a pozapomenuté – krajiny: šumavské Podlesí s archaickým duchem zašlého času, mystické Radomyšelsko a Sedlicko s hradišti a mohylami, zádumčivé Blatensko a Kadovsko s bezpočtem rybníků a žulových „čertových kamenů“ či nivy Otavy a Závišínského potoka s prastarými sejpy povětšinou již z keltských dob. Nicméně to vše jako by ve Strakonicích rázem mizelo, měnilo se. Ne snad, že by to sem vůbec nedoléhalo, ale bylo to přítomno zcela jinak – kdesi pod povrchem, v zasutých vzpomínkách a toliko občasných slábnoucích průblescích.

Podmínky pro vznik a rozvoj významného a pamětihodného sídla přitom na Strakonicku byly od pravěku příznivé. Jednalo se o jednu z nejteplejších oblastí českého jihu situovanou v úrodném úvalu vodního toku, jenž díky svým zlatonosným náplavům obdržel od Keltů jméno Atawa – Bohatá řeka. Zároveň se zde prolínaly významné obchodní trasy spojující jádro Čech s alpským regionem a Středomořím (solná stezka později známá jako Zlatá) a oblast dnešního Plzeňska s Českobudějovickem. Nepřekvapí tedy, že téměř všechny zdejší vesnice mají mnohatisíciletou, prakticky nepřerušenou sídelní kontinuitu. Po příchodu Slovanů v raném středověku zde vzniklo jakési lokální knížectví s oporou v síti dnes málo známých, třebaže velmi pozoruhodných hradišť: Kněží hora u Katovic (patrně kultovní centrum; v dobách Keltů navíc význačné místo těžby grafitu), Hradec u Řepic (mocenské středisko), Hradiště u Libětic a Hradec u Němětic (obranné body střežící celou oblast a zároveň důležitou stezku přes Šumavu na jih).

Počátky samotného města spadají do 12.–13. století, kdy se na jeho území nacházelo několik osad (Bezděkov, Žabokrty, Lom, Častavín) a zejména pak skalnatý ostroh nad soutokem Otavy a Volyňky (říkalo se jí i Třeštilka), kde některý z rodu Bavorů, později zvaných ze Strakonic, vystavěl románské panské sídlo s kostelem. V roce 1243 Bavor I. polovinu hradu věnoval řádu rytířů svatého Jana (johanitů), dnes známých jako maltézští rytíři. Ti byli posléze úzce spjati s vývojem hradu a se správou města po sedm set let – v našich podmínkách věc nevídaná.

Hrad je asi nejtajemnějším místem Strakonic, jehož legendu udržuje a přiživuje básník a badatel Ondřej Fibich, který tam svého času provozoval antikvariát a účastnil se řady průzkumů a objevů. K odvážným hypotézám patří datace založení místního tribunového kostelíka již do roku 1194 a spojení jeho vzniku s Bavorovou účastí v křížové výpravě do Svaté země. Fantazii jitří rovněž dávná pohřebiště při hradním kostele, pátrání po zazděné johanitské kryptě a hrobce Bavorů či znovuobjevení hradní studny pomocí virgule. Zdi novější zámecké části prý ukrývají kultovní balvan zvaný Alžběta s vytesanou lidskou tváří. Ten byl snad prehistorického původu a uctíval se až do barokních dob, zejména mezi těhotnými ženami. Johanité, kteří se účastnili válečných tažení proti osmanským Turkům a čas od času museli putovat za velmistrem řádu na Rhodos a později na Maltu, zase obohatili hrad o exotické vlivy a předměty z cest. Dokonce zde zřídili „hostěnici“ (světničku pro návštěvy) zvanou Malta. Zvědavost vyvolávají i kámen s bílým křížkem, označující hrob dítěte údajně zavražděného Židy, freska jelínka ukazující, kde je schován poklad, či dutina s cennostmi ve dvojitém stropě v severním křídle, kterou prý za války vybrali nacisté.

 
Strakonický zázrak

Určitou představu, jak středověké a raně novověké Strakonice vypadaly, nám skýtá vyobrazení z 18. století. Vidíme na něm jakousi kapesní, „jihočeskou Vratislav“: řeky, ramena, ostrovy, souměstí Malého (na ostrově) a Velkého Města (na říční terase). Na levém otavském břehu stojí hrad s panským dvorem a zahradou, za soutokem s Volyňkou bychom našli předměstí Bezděkov. To bylo později povýšeno na město pod názvem Nové Strakonice a teprve za první republiky se úředně sloučilo se Strakonicemi. Na zmíněném vyobrazení převládá hustá zástavba s půvabnou směsicí několika výrazných dominant, starobylých měšťanských domů a jihočeského selského baroka. K nim se později připojily leckdy bizarní objekty dílen a továren často dosahující až k vodní hladině a tvořící společně se starobylými mosty a mlýny „strakonické Benátky“. Ty však již dnes neexistují. Stejný osud ostatně postihl kamenné hradby, jimiž bylo Velké Město – okolí dnešního hlavního náměstí – trochu anachronicky obehnáno až v 16. století. Nepohltily je přečasté strakonické povodně (mnozí máme v paměti ještě tu v roce 2002) a požáry, nýbrž komunistické demoliční barbarství 70. a 80. let. Ale k němu se ještě dostaneme.

Až do 20. století zůstávaly Strakonice především střediskem okolní zemědělské krajiny prostoupené duchem barokní zbožnosti a lidových tradic. Nepřekvapí tedy, že značný věhlas si vydobyl takzvaný strakonický zázrak, kdy roku 1718 u Pětikostelského mlýna tonula v náhonu a pod ledem malá Rosalie Hodánková, leč zjevil se jí prý sám Jan Nepomucký a přičinil se o její záchranu. Šťastní rodiče pořídili do místního kostela obraz, následně hojně uctívaný. Událost byla zaprotokolována a měla při kanonizaci tohoto světce svou váhu. Ke stejnému roku se vážou i počátky ještě mnohem proslulejšího kultu – Panny Marie Bolestné Podsrpenské. Jeden z bezděkovských sousedů tehdy nalezl mariánskou sošku strženou povodní ze strakonického mostu a umístil ji na svůj pozemek pod Srpskou horou, kde po sérii nezbytných zázraků vyrostla malebná poutní svatyně, pak fara a nakonec populární hostinec.

Typicky krajové tradice v první řadě reprezentuje dudáctví, které dokládá již renesanční vyobrazení dud v hradním mázhauzu. Bezpochyby nejvíce jej proslavila postava Švandy dudáka, legendami a záhadami opředeného muzikanta, zpopularizovaná zejména Josefem Kajetánem Tylem. Je ovšem otázkou, zda v posledních letech – zvláště s odchodem vynikajícího folkloristy a dudáka Josefa Režného, jenž byl duší místního lidového souboru a festivalu – nejsou na místě obavy o budoucnost tohoto strakonického fenoménu. Agrární a agrárnický ráz města podtrhovaly rovněž selské jízdy, pořádané od roku 1927, dvakrát zakázané a nedávno opět obnovené, ale i starobylá a nezvyklá tradice pálení Jidáše na Bílou sobotu o časném jitru. Odehrávala se za kostelem na hradním nádvoří.

Druhý silný proud strakonické paměti tvoří tradice průmyslové a dělnické. Jejich prazákladem byla rozvinutá řemesla, zvláště soukenictví, kožešnictví a pivovarnictví, a jejich podhoubím relativně početná židovská komunita. Ta obývala zprvu ghetto na Bezděkově. Vinou nacistické moci, jež zavraždila přes dvě stě strakonických Židů v koncentrácích, a následné komunistické lidovlády, jež po nich zahladila stopy zbouráním celého ghetta včetně výstavné synagogy, po této menšině dnes zbývá pouze působivý hřbitůvek pod lesem Hole asi dva kilometry za městem. Právě židovští podnikatelé se kdysi vrhli na výrobu orientálních červených čepiček, tedy fezů, rozvíjející se ve Strakonicích formou malých manufaktur již od roku 1807. Rody Weilů, Fürthů (z jejich rodiny pocházel Otto von Fürth, místní rodák, lékař a vědec, který jako první na světě izoloval adrenalin), Steinů a Zuckerů vytvořili z města přední světové středisko tohoto textilního odvětví. Později se připojily další velké průmyslové závody, zejména Česká zbrojovka, proslulá spíše výrobou kol a motocyklů. To vše ze Strakonic učinilo centrum jihočeského dělnického, sociálnědemokratického a komunistického hnutí, což v jistém smyslu předznačilo jejich osud.

 
Tragické rozhodnutí

Navzdory zakořeněné republikánské a religiózní tradici i faktu, že město roku 1945 osvobodila americká armáda, proběhl – snad dílem právě v reakci na to – nástup komunistické totality v kraji dosti razantně a podepsal se na jeho duši i tváři bez nadsázky destruktivně. Brzy došlo k likvidaci úspěšných sedláků, živnostníků i průmyslníků či uvěznění maltézského převora Antonína Voráčka a dalších členů řádu, kteří se pokoušeli o obnovu konventu. Spolu s nimi putoval do vězení i řádový historik Bohumír Lifka, ale také odborník na strakonické pamětihodnosti Vilém Václav Kremer, již předtím perzekuovaný nacisty. V leopoldovském kriminále zemřel (dodnes nemá hrob!) i známý agrárnický politik Rudolf Beran, rodák ze sousedních Pracejovic a vlivný regionální patriot a mecenáš, jenž před válkou zčásti vlastnil strakonický hrad a umožnil jeho zpřístupnění. Ve věznicích nebo emigraci skončili i strakoničtí hrdinové druhé světové války, západní piloti, intelektuálové a osobnosti duchovního života. „Politické“ potíže a zákazy provázely dokonce i tak nekonfliktní a záslužnou organizaci, jako byl Prácheňský soubor lidových písní a tanců. Jeho vůdčí osobnost Josef Režný se přitom pouze snažil prezentovat autentický regionální folklor namísto služebného kýčovitého folklorismu.

Především však na konci 60. let – v době, kdy Strakonice halasně oslavovaly šestisetleté jubileum a konal se vůbec první ročník mezinárodního dudáckého festivalu – místní soudruzi a plánovači učinili rozhodnutí, které tragicky a natrvalo zasáhlo do urbanismu, architektury a ducha celého města. Takzvaná asanace historické zástavby centra, probíhající v několika etapách po následujících dvacet let, a budování megalomanského průtahu s mostem přes Otavu a Volyňku znamenaly bourání celých čtvrtí – nejromantičtějších částí Strakonic, proslulých mlýnů, kultovních hostinců, špitálu a kasáren. Dělo se tak centrální památkové péči navzdory a zanikly při tom třeba chráněné domy U Štiky, U Raka, a dokonce i kdysi uctívané rodné stavení asi nejvýznamnějšího syna města Františka Ladislava Čelakovského (se lživým argumentem, že se tam prý básník nenarodil).

Došlo rovněž, jak to trefně vystihl badatel a architekt Jiří Kupka, k „naprosté urbanistické diskvalifikaci“ hradu, přičemž toto někdejší srdce organismu města se náhle ocitlo na periferii, odříznuté kapacitní komunikací. V jeho okolí pak vyrostla „ryze sídlištní zástavba, jejíž nové dominanty konkurují starobylým kostelním a hradním věžím“. Stará kouzelná místní jména Stráž, Dláždění, Dubovec, Ohrada, Ráj či Medová kaše náhle ztratila své denotáty a leckdy zmizela z map úplně. Zasloužilý znalec a editor díla Boženy Němcové, rodák z blízké Radomyšle a bytostný odpůrce demolic Miloslav Novotný po marných protestech zemřel v hořkosti. Olbřímí jizva na podobě města se dosud nezacelila a zřejmě nikdy nezacelí.

Porevoluční Strakonice se bohužel nezhostily příležitosti vyrůst do krásy tak jako jiná jihočeská města. Bezútěšný veřejný prostor a nepříliš hodnotná nová výstavba v centru jsou viditelné na první pohled, staly se dokonce předmětem zájmu populárního kritika architektonických nešvarů Arch Vadera. Město obecně patří hlavně motoristům: magistrála, nespočet kruhových objezdů (jeden dokonce obtáčí nebohou sochu dudáka před radnicí), všudypřítomná parkoviště, auta prohánějící se i po historickém náměstí… Jen kousek od zmrzačeného historického středu vybujely ohyzdné supermarkety. Předměstská zástavba katalogových domků a podnikatelského baroka poškodila například venkovskou atmosféru Předních Ptákovic či ocúnové louky pod vrchem Kuřidlo. V roce 2019 byl barbarsky zbořen pozoruhodný rondokubistický Husův sbor na exponované Bezděkovské třídě, a to bez většího zájmu města a občanů. Ohroženo je prvorepublikové kino Nový svět, jež chátrá už přes třicet let, zanedbané jsou hodnotné průmyslové stavby, správcovský dům na Ostrově, a dokonce i některé objekty na náměstí. Pár občanských iniciativ sice plodně navazuje na zdejší dlouhou spolkovou tradici, ale oficiální kulturní instituce jsou, i přes hrstku kvalitních vlastivědných badatelů a pracovníků, vesměs málo aktivní. Dudácký festival je již, zdá se, za zenitem a těžko říct, zda se vrátí k někdejší proslulosti a vejde opět v širší povědomí. Strakonice jsou navíc jediným městem, kde se v nedávné době musely opakovat komunální volby – i ty však opětovně vyhrálo hnutí úzce navázané na některé zdejší podnikatele.

Snad je to důsledek veskrze proletářské tradice tohoto průmyslového střediska, koneckonců Strakonice nikdy nebyly městem škol: gymnázium se koncem 18. století z Klatov nakonec přesunulo do Písku (a své vlastní si Strakonice založily až v roce 1920), reálku o sto let později zase přenechali Sušici. Snad důraz na produkci, armádu a zvulgarizovanou modernitu, tak jak jej prosazovali a realizovali místní komunističtí funkcionáři, měl (ať už cíleně, nebo nezáměrně) potlačit tradice: tu jihočesky selskou a katolickou i tu duchovní a intelektuální. Snad za to může eliminace místních elit (inteligence, umělci, podnikatelé, sokolové, junáci) za války a po ní… Anebo snad Strakonice posledních sto let zkrátka provází těžko vysvětlitelná smůla? Odpověď bude určitě složitější, ale přejme tomuto městu, aby se jeho vývoj v budoucnu zvrátil k lepšímu.

Za cenné rady a podporu při psaní by autor rád poděkoval Pavle Váňové Černochové a Magdaléně Markové.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.