Polský vztah k Východnímu partnerství: silné a slabé stránky

13. prosince, 2021 RUBRIKA Téma


imageUKRUkrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (vlevo) na schůzce se svým polským protějškem Andrzejem Dudou v centrále NATO v Bruselu. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/president.gov.ua

 

Polsko očekává, že blížící se unijní summit se zeměmi Východního partnerství konečně přinese rozhodnější reakci Evropské unie na ohrožení některých východoevropských států ze strany Ruska. Varšava si také přeje, aby EU odvážně reagovala na fakt, že se situace v tomto čím dál více různorodém regionu rychle a zásadně mění. Vize Unie coby asertivnějšího hráče na východě se však jeví spíše jako zbožné přání. Mnoha členským zemím totiž schází politická vůle i zájem o tuto oblast. Schopnost Polska formovat stanovisko EU navíc výrazně omezuje jeho vnitřní politika, která negativně ovlivňuje jeho věrohodnost v očích unijních partnerů.

 

V polovině prosince proběhne šestý summit iniciativy Východního partnerství (VP), která představuje jednu z forem sousedské politiky Evropské unie. Účastní se jí Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Moldavsko, Ukrajina a donedávna i Bělorusko. Předchozí summit se konal před čtyřmi lety. I to bohužel ukazuje, že VP ztratilo v posledních letech v rámci EU na významu. Dříve probíhaly tyto vrcholné schůzky každé dva roky. Projevem nedostatečného zájmu o region ze strany členských států je i fakt, že s výjimkou summitu v Bruselu (2017) se všechna zbývající setkání uskutečnila v zemích středovýchodní Evropy (Varšava, Praha, Vilnius, Riga), které jsou se státy VP více spojené.

Nejdůležitějším jevem v dané oblasti je čím dál tím agresivnější politika Ruska a zároveň jeho slábnoucí ekonomický, politický a společenský vliv. Svůj význam zde naopak zvyšuje nejen EU, ale také Čína a Turecko. Čím více ztrácí Moskva v regionu měkkou sílu (soft power), tím raději se uchyluje k síle tvrdé (hard power) či hrozbě jejího použití. Kreml už déle než rok rozšiřuje svou kontrolu nad Běloruskem, což jednoznačně zhoršuje bezpečnostní situaci Polska, pobaltských zemi a především Ukrajiny, která se stále více ocitá v ruském obklíčení. Současná migračně-uprchlická krize vyvolaná uměle Minskem za tiché podpory Moskvy na běloruské hranici s Litvou, Lotyšskem a Polskem je nejvýraznějším příkladem důsledků tohoto procesu. Druhou klíčovou otázkou vyžadující přeformátování východní politiky EU je hluboké rozdělení Východního partnerství na země zapojené do integračního procesu s EU (komplexní dohody o přidružení, liberalizace vízového systému, zájem o členství) a na státy, které se od něj v menší (Arménie pod tlakem Ruska) či větší míře (Ázerbájdžán) distancují, nebo ho zcela odmítají (Bělorusko). Minsk ostatně VP v červnu letošního roku oficiálně opustil.

Gruzie, Moldavsko a Ukrajina, které mají s Evropskou unií podepsanou asociační dohodu, naopak v květnu založily takzvané Asociované trio, nový formát spolupráce na cestě do EU. Tato různorodost vztahů zemí Východního partnerství s evropskou sedmadvacítkou do velké míry vyplývá z jejich politických systémů (nekonsolidované „hybridní“ demokracie versus autoritářské režimy). Spolupráce Asociovaného tria s EU je již tak pokročilá, že její další výrazné prohloubení vyžaduje, aby EU překročila Rubikon a zaručila této trojici v dlouhodobém výhledu možnost členství. Tyto země by měly být tedy stejně jako státy západního Balkánu uznány za potenciální kandidáty pod podmínkou splnění určitých kritérií. Toto rozhodnutí by bylo oprávněné vzhledem ke značným podobnostem v úrovni modernizace a demokratizace tria a západního Balkánu; v Moldavsku, Gruzii a na Ukrajině mají reformy dokonce lepší výsledky než v některých balkánských státech. Kvůli většímu angažmá Ruska v oblasti VP však EU bohužel není připravena přistupovat k zemím z těchto dvou různých regionů stejně.

Východiskem blížícího se summitu má být strategický dokument Obnova, odolnost a reformy: priority Východního partnerství po roce 2020, který počátkem července 2021 představila Evropská komise. Bohužel se v něm ukazuje, že EU nedokáže na měnící se situaci ve východní Evropě rázně a adekvátně reagovat. Rusko není v dokumentu přímo jmenováno jako země, která představuje pro státy Východního partnerství zásadní ohrožení. V textu se zato objevuje eufemistická formulace o „podpoře smírného ukončení nevyřešených konfliktů“. Není zde ani slovo o evropských aspiracích zemí VP, natož o tom, že by bylo namístě jim přiznat status potenciálních kandidátů. Jiné dokumenty Evropské komise se přitom ve svých doporučeních vyznačují mnohem větší odvahou. Zmíněný text se také vůbec nevyjadřuje ke vzniku Asociovaného tria a nezohledňuje rostoucí význam Číny a Turecka v dané oblasti.

 
Sousedské vazby

Polsko, které má z unijních států po Rumunsku se zeměmi VP nejdelší hranici, se z velkých zemí Evropské unie o situaci v regionu nejvíce zajímá a je s ním historicky značně propojeno. Východní Evropu dnes Polsko kvůli čím dál expanzivnější politice Ruska v regionu (ruská agrese vůči Gruzii v roce 2008 a Ukrajině od roku 2014) a zejména narůstající kontrole Moskvy nad Běloruskem vnímá především jako zásadní výzvu pro vlastní bezpečnost. Polsko má v oblasti také podstatný vliv vzhledem k rozvinutým ekonomickým, společenským, politickým a bezpečnostním vztahům s Ukrajinou. Ta je jednoznačně nejdůležitější zemí regionu. Její populace (přes 40 milionů lidí) představuje téměř šedesát procent obyvatel původního Východního partnerství (tedy včetně Běloruska). Ukrajinský hrubý domácí produkt měřený paritou kupní síly (PPP) – téměř 580 miliard dolarů – tvoří pětapadesát procent HDP celého regionu. Pokud se na to podíváme ze širší perspektivy, Ukrajina je nejlidnatějším státem s největší ekonomikou v pásu táhnoucím se od Černého ke Kaspickému moři mezi EU, Ruskem, Čínou a Blízkým východem.

Z členských zemí EU má nejintenzivnějšími vazby s Ukrajinou právě Polsko. V roce 2021 se stalo jejím druhým největším obchodním partnerem (cca 8 %), a předstihlo tak Rusko i Německo. Polské společnosti patří do skupiny klíčových přímých investorů na Ukrajině. Polsko se stalo také hlavním cílem ukrajinské pracovní migrace (v současnosti více než 600 tisíc legálně zaměstnaných lidí). Na polských vysokých školách navíc v současné době studuje kolem 40 tisíc Ukrajinců, což je výrazně více než v dalších cizích státech včetně Ruska. Polští turisté jsou také nejčastějšími zahraničními návštěvníky na Ukrajině. Polsko je rovněž hlavním dárcem rozvojové pomoci pro tuto zemi. To všechno neznamená, že by v polsko-ukrajinských bilaterálních vztazích neexistovaly problémy. Spory se týkají složitých historických otázek a jsou následkem spíše etnického charakteru současné polské národní identity, zatímco na Ukrajině je populárnější její občanské verze. Příkladem nedostatečné spolupráce mezi oběma státy je fakt, že poslední polský premiér navštívil Kyjev před šesti lety, tedy ještě před nástupem polské strany Právo a spravedlnost (PiS) k moci.

Polsko je vedle Německa a Litvy také nejdůležitějším unijním aktérem v případě Běloruska. Vzhledem k čím dál více autoritářskému charakteru režimu Alexandra Lukašenka a demokratickému probuzení běloruské společnosti jsou všestranné vztahy Polska s touto společností mimořádně důležité. V posledních letech, zejména po masových protestech v Bělorusku v létě 2020 po zfalšovaných prezidentských volbách, se výrazně zintenzivnily. V letech 2018–2019 předalo Polsko Bělorusku téměř 75 milionů dolarů na podporu tamní opozice, nezávislých médiích a občanské společnosti. Z Polska tak pocházelo více než dvacet procent veškeré rozvojové pomoci směřující do tohoto státu. V roce 2020 navíc Varšava tuto pomoc pro Bělorusko značně navýšila. Polsko se v posledních letech také stalo vedle Ruska nejpopulárnějším zahraničním cílem běloruských studentů. Jejich počet (deset tisíc osob) se v posledních letech několikrát zvýšil a Polsko může již brzy v tomto ohledu předstihnout dosud vedoucí Rusko. Rovněž počet Bělorusů legálně pracujících v Polsku v posledních letech významně vzrostl, a to na současných více než 60 tisíc. Do roku 2020 navštěvovali Bělorusové Polsko často jako turisté, zatímco po potlačení demokratických protestů se stalo bezpečným přístavem pro mnoho běloruských politických uprchlíků. Navzdory velmi špatným bilaterálním vztahům zůstává Polsko spolu s Německem nejvýznamnějším obchodním partnerem Běloruska v rámci EU (podíl kolem 4 %).

Ve srovnání s Běloruskem a Ukrajinou jsou vztahy Polska s dalšími zeměmi Východního partnerství výrazně slabší a je zde velký prostor pro zlepšení. Moldavsko má vzhledem ke geografické blízkosti relace s Varšavou relativně silnější. Například pokud jde o moldavský zahraniční obchod, je Polsko na čtvrtém místě mezi členskými státy EU, když se jeho podíl blíží čtyřem procentům. Polsko začíná nabírat na popularitě také jako cíl gruzínské pracovní migrace.

 
Domácí politika jako slabina

Dlouhodobými strategickými cíli polské východní politiky je přijmout země regionu do EU (a dnes jim přinejmenším udělit status potenciálních kandidátů) a znemožnit jejich ovládnutí Ruskem v rámci jeho snahy o reintegraci postsovětského prostoru. Velmi podobné pohledy na Východní partnerství, jako má Polsko, prezentují v Unii pobaltské státy, Rumunsko a Česko, dále pak skandinávské země, Slovensko a Bulharsko. Pro většinu členských zemí má však tato forma sousedské politiky EU druhořadý význam a část z nich se chce konfliktu s Ruskem vyhnout dokonce i za cenu přehlížení jeho expanze ve východní Evropě a na jižním Kavkazu. Klíčový význam pro východní politiku Varšavy mají vztahy s Německem, jedinou velkou zemí EU, která se v dané oblasti více angažuje. V německé zahraniční politice je vidět společné zájmy s Varšavou (například jednoznačná podpora sankcí vůči Rusku, podpora demokratizace a modernizace zemí VP), ale také zásadní rozdíly (plynovod Nord Stream 2 postavený ve spolupráci s Ruskem, který má jasně negativní vliv na energetickou bezpečnost států regionu; vyhýbání se podpoře jejich vstupu do EU).

Pro Polsko je navíc nyní mnohem obtížnější přesvědčit o vlastním postoji k východním záležitostem ostatní unijní státy. Pozice polské vlády v Unii a její schopnost tvořit koalice výrazně oslabila kvůli její vnitřní politice. Unijní instituce i mnohé členské státy ji opakovaně kritizovaly za snahu o demontáž právního státu, polarizaci společnosti, zpochybňování základních práv včetně svobody médií a omezování občanské společnosti. Vláda ve Varšavě nerespektuje výroky Soudního dvora EU, podle nějž jsou polské soudní „reformy“ v rozporu s právem Evropské unie. Polský kabinet zastává také nejskeptičtější postoj vůči Zelené dohodě (Green Deal) z celé EU. A především – kurz Varšavy je v těchto fundamentálních otázkách ve výrazném rozporu s ideami propagovanými ve strategickém dokumentu Evropské komise, který má být základem prosincového summitu Východního partnerství. Ten označuje za prioritu reformy justičních systémů zúčastněných zemí, jež se mají přizpůsobit unijním standardům. Tyto reformy mají zajistit účinný boj s korupcí. Dokument také deklaruje, že EU bude v oblasti podporovat nezávislá média, občanskou společnost, inkluzivní demokracii a zelenou energetickou transformaci. Pokud bude Polsko – klíčový unijní hráč Východního partnerství – pokračovat ve své dosavadní vnitřní politice, rozpory mezi jeho domácí agendou a strategickými cíli EU v regionu VP budou čím dál nápadnější. Ohrozí to jak věrohodnost snahy EU, tak fundamentální polské zájmy na východě.

 

Z polštiny přeložila Anna Plasová. Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

661664_636396_mzv_cz            714938_2219183_cz_pl       AMO_cerne-logo_horizont_2020

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.