11. prosince, 2021 Karel Barták
Souboj institucí Evropské unie a řady vlád západoevropských zemí s polskou vládou pod vedením strany Právo a spravedlnost (PiS) se od léta vyhrotil a ztrpknul. Polský kabinet stupňoval protievropskou rétoriku až po stesky premiéra Mateusze Morawieckého v rozhovoru pro list Financial Times, že Unie drží Varšavě „pistoli u hlavy“ a že pokud nepošle Polákům slíbené peníze, rozpoutá tím „třetí světovou válku“. Nikdo sice nebere tyto výroky doslovně, ale pro mnohé jsou jen dalším důkazem, že se Polsko stejně jako Maďarsko zcela jasně zpronevěřuje nejen hodnotám, k nimž se EU hlásí, ale také pravidlům slušného chování v unijní „rodině“. Což je voda na mlýn těm početným politikům i pozorovatelům, podle nichž bylo předčasné Unii rozšiřovat o postkomunistické země a jakékoli další přijímání podobných států je třeba po této zkušenosti odložit ad acta.
Polská „kauza“ se koncem října dostala až na pořad schůze Evropské rady, aniž by se ovšem šéfové států a vlád pokusili zformulovat nějaké závěry. Nechali Morawieckého vysvětlit, proč jeho vláda podporuje verdikt polského ústavního soudu, podle něhož je v některých případech polská ústava nadřazena evropským smlouvám. V diskusi pak zdůrazňovali význam jednotného vnímání prioritního postavení evropského práva a vyslovovali se pro pokračování dialogu s Varšavou. Ačkoli ostatní členové EU s výjimkou Maďarska polské stanovisko odsuzují jako protiprávní a vysoce problematické a uráží je Morawieckého obvinění z „vydírání“, většina si evidentně nepřeje v tomto okamžiku rozpoutat slovní bitvu. Mohla by totiž vést k paralýze činnosti evropské sedmadvacítky v době, kdy ji čeká série důležitých rozhodnutí.
Program summitu s tímto bodem původně vůbec nepočítal. Předseda Evropské rady Charles Michel ve zvacím dopise na poslední chvíli připsal, že se lídři „dotknou“ otázky vlády práva, aniž Polsko jmenoval. Rozhodl se tak proto, že sám Morawiecki žádal, aby mohl vysvětlit, jak jeho vláda chápe a interpretuje výrok ústavního soudu. Také nizozemský premiér Mark Rutte předem oznámil, že toto téma nastolí, v čemž ho podpořily Belgie, Lucembursko a Švédsko. Francouzský prezident Emmanuel Macron těsně před summitem označil polské stanovisko za „nepřijatelné“. Většina premiérů včetně Andreje Babiše se však nevyjádřila a v tichosti podpořila postoj německé kancléřky Angely Merkelové, která varovala před radikálními kroky a žádala, aby se s Polskem dále jednalo. Zřejmě vnímala více než ostatní, že ostrá slova polského lídra jsou spíše důkazem slabosti než arogance.
Už při předchozím vystoupením v Evropském parlamentu Morawiecki udivil tribuny tím, že se bezhlavě pustil na tenký led čelního střetu s většinou v EU. Té začalo docházet, že konflikt zašel už příliš daleko a že vytváří bezprecedentní problém. Zároveň trvala jistá naděje, že Poláci svou rétoriku nakonec rozředí a v otázce nadřazenosti národního práva nad evropským fakticky ustoupí, aniž by to otevřeně přiznávali. Na summitu se zdálo, že se začali pohybovat tímto směrem – Morawiecki sice opakoval svá obvinění na adresu EU, ale zároveň se dušoval, že Polsku leží principy vlády práva na srdci stejně jako Evropské unii. A že spor o nadřazenost unijního práva vlastně neexistuje, protože výrok polského ústavního soudu není v rozporu se smlouvami o EU. Jde podle něj jen o to, že některá ustanovení těchto smluv byla vykládána tak, že se jevila být v rozporu s polskou ústavou.
Tyto „nadějné“ zvuky však premiér záhy zpochybnil tím, že se místo kteréhokoli ze svých partnerů v Evropské radě sešel na okraji zasedání s Marine Le Penovou, šéfkou ultrapravicového a protievropského Národního sdružení a pravděpodobnou soupeřkou Emmanuela Macrona v dubnových prezidentských volbách ve Francii. Dal tak jasně najevo nejen preference polské vlády pro tyto volby, ale i komu vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) dává přednost při hledání případných budoucích spojenců na unijní půdě.
Zdrženlivost na straně EU pramení i z toho, že sama není formálně připravena spustit sankční mechanismus podmíněnosti čerpání evropských peněz dodržováním zásad právního státu, na kterém se její lídři dohodli loni v prosinci. Polsko a Maďarsko si tehdy vymohly, že se oprávněností vzniku takového nástroje bude zabývat Soudní dvůr EU (SDEU), jehož verdikt se očekává nejdříve v prosinci. Čekání na tento výrok sice nemá podle převládajícího názoru odkladný účinek, ale Evropská komise očividně preferuje počkat, aby byl případný postih z právního hlediska nenapadnutelný. Toto váhání se nelíbí většině poslanců Evropského parlamentu, kteří schválili podání žaloby na Komisi k témuž SDEU za nečinnost. V usnesení vyzvali exekutivu EU a členské státy, aby zatím neschvalovaly polský národní plán obnovy – bez jehož posvěcení Polsko nedosáhne na 24 miliard eur (asi 604,8 miliardy korun), které mu mají připadnout z fondu obnovy ustaveného loni pro oživení ekonomik postižených důsledky covidové pandemie. A aby toho nebylo málo, vzal si europarlament Polsko na mušku ještě jednou, když v listopadu drtivou většinou hlasů schválil ostrou rezoluci odsuzující takřka úplný zákaz potratů v Polsku opřený o stanovisko tamního ústavního soudu, jehož nezávislost EU zásadně zpochybňuje. V rozpravě několikrát zaznělo, že pokud by Polsko vstupovalo do EU dnes, nemělo by šanci.
Můžeme tedy předpokládat, že do konce roku se vyjasní aspoň z hlediska práva. Pokud evropský soud dojde k závěru, že Polsko skutečně porušuje zásady právního státu a poškozuje tím finanční zájmy EU, tedy že nový mechanismus podmíněnosti je namístě, bude Varšavě hrozit úplné zastavení bruselských dotací. Těžko říct, zda by to vedlo ke zmoudření polských vládců a k jejich ochotě činit vstřícné kroky (například zrušit kritizovanou disciplinární komoru nejvyššího soudu, která dohlíží na práci soudců), nebo naopak k dalšímu vyhrocení sporu. Morawieckého vláda pro jistotu už předem vyhrožuje, že jestli bude EU vůči ní postupovat nevlídně, bude ona na druhé straně blokovat její chod. Poláci kritizují například legislativní balík pro boj s klimatickými změnami Fit for 55, pomocí nějž se má provádět evropská Zelená dohoda (Green Deal). Jen sama příprava této legislativy podle nich způsobuje prudký růst cen energií, takže je třeba ji přehodnotit; podobně se ostatně vyjadřoval i končící český premiér Andrej Babiš.
Do těchto sporů vstoupila nečekaná a bezprecedentní šlamastyka na polsko-běloruské hranici, kam z podnětu běloruského diktátora Alexandra Lukašenka přicházejí tisíce migrantů z Blízkého východu, která vyvolala zprvu v Bruselu nejen šok, ale také rozpaky. Instituce EU naprosto jednoznačně odsoudily zločinné počínání běloruského režimu, který se pokouší zneužíváním lidských bytostí destabilizovat nejen Polsko, ale i vztahy uvnitř Unie. Na druhé straně dávaly Komise i europarlament najevo nelibost s postupem polských bezpečnostních sil, jež neváhají migranty vytlačovat zpět na běloruské území, a s režimem výjimečného stavu podél hranice, který znemožňuje přítomnost novinářů a nevládních organizací. Komisi vyloženě irituje, že polská vláda nepustí do prostoru ani zaměstnance unijní agentury Frontex, jež má ochranu vnějších hranic EU v popisu práce, má zkušenosti s nakládáním s migranty a notabene sídlí ve Varšavě. A že kabinet neříká nic, když nevládní humanitární organizace obviňují polské orgány z odpovědnosti za životy přinejmenším dvanácti lidí, kteří dosud v „území nikoho“ podél hranice zemřeli zimou a vyčerpáním.
Od začátku listopadu, kdy se situace na hranici hrotila, však EU dávala stále zřetelněji najevo podporu Polsku (a také Litvě a Lotyšsku, které čelí podobnému hybridnímu útoku ze strany Běloruska). Převládl názor, že ať se polská vláda v této věci chová jakkoli tvrdě, je vlastně v právu, protože to, co dělá Bělorusko, je odporné a neomluvitelné. Šéfka komise Ursula von der Leyenová dokonce připustila, že lze uvažovat o poskytnutí evropských dotací na výstavbu plotů a strážních věží podél běloruské hranice – přitom až dosud jakékoli financování plotů či zdí jednoznačně vylučovala. Ministři zahraničí členských zemí se v půli listopadu dohodli na přitvrzení sankcí proti běloruským činitelům a jejich zavedení vůči leteckým společnostem, jež migranty do Minsku přivážejí. V usnesení není ani zmínka o chování příslušných polských institucí.
Polská vláda vedená stranou Právo a spravedlnost využívá nastalou situaci ve svůj prospěch v době, kdy její popularita klesá. Děje se tak mimo jiné kvůli zmíněnému tvrdému zákazu potratů, na který nedávno doplatila životem třicetiletá žena, což vyvolalo vlnu protivládních emocí. Strach z imigrantů z arabských zemí je v Polsku velmi silný a vládní činitelé se předhánějí ve svalnatých projevech na jejich adresu. Výzvy některých opozičních politiků, aby se s příchozími jednalo humánněji, ba dokonce aby byli vpuštěni na polské území a mohli požádat o azyl, jsou vykládány jako změkčilost. Ve státních médiích jsou opoziční strany přímo obviňovány, že příchodu migrantů napomáhají a podporují ho. Pro opozici je velmi těžké za této situace zaujmout nějaké konstruktivní stanovisko, pokud nechce postup vlády přímo podpořit.
Z vnitropolitického hlediska není tedy hybridní útok na hranicích pro vládu zase tak špatnou zprávou. Umožňuje udržovat společnost v napětí a útočit na opozici novými argumenty. Současné polské počínání vůči EU je vůbec diktováno především vnitropolitickými potřebami, a to nejen soupeřením mezi vládní koalicí a opozicí, ale i napětím uvnitř vládního uskupení. Nebývale ostrá a vlastně nesmyslná Morawieckého obvinění na adresu Evropské komise tak lze číst také jako představení pro šéfa PiS Jarosława Kaczyńského, který je de facto vládcem země a bez jehož posvěcení nemá premiér šanci na své pozici vydržet. Nebo pro Zbigniewa Ziobra, militantního ministra spravedlnosti a vůdce menší koaliční strany Solidární Polsko, který PiS pravidelně obviňuje z měkkosti vůči Bruselu. V každém případě poslední série Morawieckého vystoupení v institucích EU byla určitým překvapením, jelikož tohoto politika předcházela původně pověst umírněného centristy, který představuje „civilizovanou“ tvář strany Právo a spravedlnost, s níž svůj osud spojil až v posledních letech. Dá se předpokládat, že se Morawiecki pod tlakem stylizuje do role autentického radikálního konzervativce a že jeho výlevy jsou vlastně odrazem jeho politické slabosti.
Tyto úvahy mohou zajisté být jedno polským partnerům v Evropské unii. Ti vidí a slyší předsedu vlády, který se chová jako hulvát, nadává spojencům a vyvolává dojem, že členství v Evropské unii není pro Polsko ničím jiným než zdrojem peněz poskytovaných bohatšími západními zeměmi. Řada z nich v čele s Nizozemskem už toho začíná mít dost. V atmosféře celkové nelibosti se mohou Kaczyński či Morawiecki spoléhat na zřejmě neochvějnou podporu maďarského premiéra Viktora Orbána, ale už mnohem méně na Slovensko a Česko, další dva členy visegrádského uskupení. Zatímco Andrej Babiš měl velmi blízko k Orbánovi i Morawieckému, ačkoli se k nim při lámání chleba na půdě Evropské rady obvykle nepřidával, dá se od nové české vlády čekat větší odstup a ostražitost. Europoslanci za ODS sedí v Evropském parlamentu sice ve stejném klubu jako zástupci PiS, ale nastupující česká vládní koalice bude zřejmě praktikovat proevropštější zahraniční politiku, než jakou hájili staří harcovníci Občanské demokratické strany – což není dobrá zpráva pro momentální vladaře ve Varšavě a Budapešti.