10. prosince, 2021 Piotr Pogorzelski
Bývalý běloruský ministr kultury a diplomat Pavel Latuška. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Nauby webmaster
V minulém roce jsem Bělorusko navštívil dvakrát. Grodno před volbami a Minsk po nich. Viděl jsem obrovský entuziasmus a touhu po změně. Co z toho zbylo rok po volbách?
PAVEL LATUŠKA: Jsem přesvědčený, že navzdory mimořádně brutálnímu pronásledování se vztah Bělorusů k Aljaksandru Lukašenkovi a autoritářskému systému vlády nezměnil. Bělorusové se jako národ zformovali dávno, v současné době jsme svědky určitého obrození. Jsme národ, máme tedy právo žít ve vlastním státě a rozhodovat o jeho dalším vývoji. Režim však ten rok využil k tomu, aby represivní systém značně rozšířil. Zpřísnil zákony, které teď umožňují trestat každé kritické slovo namířené proti němu. Již téměř čtyřicet let v Evropě nikdo svobodu myšlení v tak velkém rozsahu nepotíral. V posledních dnech byli například k patnácti dnům vězení odsouzeni lidé, kteří si dali do oken listy bílého papíru. Režim toto gesto označil za formu protestu. Běloruská společnost zůstává přitlačená k zemi. Přirovnal bych ji k pružině, která se v může v nějakou chvíli uvolnit a diktátora i jeho systém silně udeřit.
Jenže lidé, kteří byli aktivní, byli přinuceni odjet. Nemluvím jen o lídrech, jako jste vy nebo Svjatlana Cichanouská, ale také o „obyčejných občanech“, kteří kladli režimu odpor.
Nezůstane po nich prázdno. Společnost, která se vydala demokratickou cestou, je schopná vytvářet nové lídry. Nová generace Bělorusů diktaturu, Severní Koreu uprostřed Evropy, neakceptuje. Všechno mají v rukou Bělorusové. Nelze spoléhat na to, že někdo udělá revoluci za nás: Biden, Borrell nebo Putin. Zbývá jedině doufat, že demokratické státy budou naši činnost podporovat. V testu fungování demokratických nástrojů, pomocí nichž je možné vyvíjet vliv na nedemokratické státy, však Evropa bohužel neuspěla. Mám na mysli mechanismus univerzální jurisdikce. Za rok nebyl potrestán ani jeden policista, prokurátor nebo úředník, který se dopustil zločinu spojeného se zabitím, masovými represemi, mučením nebo násilím. To znamená, že mezinárodní právo má pouze symbolické nástroje vlivu. A nevyužívá je. Například úmluva OSN proti mučení: připojily se k ní prakticky všechny státy včetně Polska, Litvy, Německa a Česka. Právě v těchto zemích podali běloruští občané žaloby ohledně toho, že proti nim bylo mučení použito. Žádná z těchto kauz se ani po roce nedočkala řešení.
Poškození nepodávali žaloby ihned: nejdřív museli odjet z Běloruska, aklimatizovat se na novém místě…
Ano, ale mám dojem, že v těchto zemích schází politická vůle, která by tyto mechanismy uvedla do chodu.
Ale máme unijní sankce, dokonce čtyři balíčky.
Tyto balíčky jsou nedostatečné. Na Unii i Spojené státy jsme apelovali již v minulém roce, aby přijaly sankce. Jejich efektivita totiž s každým dnem od voleb klesá. Kdyby byly zavedeny v září nebo říjnu minulého roku, Lukašenka by nyní nebyl u moci. Pomalé mechanismy přijímání sankcí daly režimu možnost se adaptovat. Najít mezery, které mu umožní z této situace vybruslit. Zároveň přitvrdily represe vůči Bělorusům. Dokonce i nedávno přijaté sektorové sankce jsou roztažené v čase, týkají se smluv podepisovaných od 25. června 2021. Mnoho firem včetně evropských tedy uzavírá antedatované smlouvy. To dává režimu čas a možnost hledat alternativní cesty – využít třetí státy, přejmenovávat firmy. Kvůli takto pomalému přijímání sankcí budou Bělorusové trpět roky. Vidíme také, že Američané kvůli střídání administrativy v Bílém domě nereagovali na události v Bělorusku dostatečně rychle. Nedávno obnovili sankce vůči ropnému průmyslu.
To je pravda, ale ve srovnání se sankcemi uvalenými na Rusko po anexi Krymu a agresi v Donbasu byly ty proti Bělorusku přijímány rychleji. Poté, co běloruská strana přinutila přistát letadlo společnosti Ryanair, byla reakce na unijní poměry dost rychlá.
A právě tady je zakopaný pes. Pro evropské struktury a politiky totiž důvodem k zavedení sankcí nebyly masové represe vůči Bělorusům, ale spíše ono „nouzové“ přistání letadla. Toto ohrožení se totiž týkalo občanů Evropské unie, letadlo patřilo unijnímu státu, letělo z jedné členské země do druhé. To znamená, že práva občanů Běloruska a Evropské unie nemají stejnou hodnotu. Je to v souladu s pojetím všeobecných lidských práv? Asi ne. My Bělorusové jsme Evropané, ale nepatříme do Evropské unie, a proto vyzýváme k tomu, aby byla práva Evropanů chráněna ve stejné míře.
Neočekávali jste, že proti Lukašenkovi aktivněji zasáhne Putin?
V průběhu minulého roku jsme to evropským politikům říkali. Všechny scénáře, které jsme ve Varšavě, Vilniusu, Berlíně a dalších metropolích představili, se uskutečnily. Putin totiž neakceptuje revoluční, lidovou cestu změny vlády v jakékoli zemi, tím spíše takové, která leží hned u hranic s Ruskem a on ji vnímá jako součást moskevské sféry vlivu. Lukašenkův odchod, jehož chtěla běloruská společnost dosáhnout, tedy nemohl přijmout. V září 2020 Putin Lukašenkovi jasně řekl, že by měl z postu prezidenta odejít. Mělo to proběhnout zároveň s ústavní reformou, oslabením funkce prezidenta a zvětšením pravomocí parlamentu. Lukašenka se může inspirovat v Rusku. V Dumě existuje – s veškerými oprávněnými výhradami – pluralita politických stran, zatímco v Bělorusku je vyloučena. Po ústavní reformě měly proběhnout předčasné volby. Putin k nim ostatně stále vyzývá. Dělá to prostřednictvím omezování finanční podpory režimu. Proto je běloruský finanční systém v hluboké krizi, hrozí mu bankrot. Putin udržuje jakýsi mezistav, aby se bankrot nestal realitou. Takové řešení nechce, protože by znamenalo revoluci, lidi, kteří vycházejí do ulic, aby rozhodli o osudech své země.
Jsem si jistý, že Kremlu záleží na tom, aby byl Lukašenka slabý. Takový vůdce se dá vodit jako loutka. Minský satrapa nemá v demokratickém světě žádnou oporu. Dřív sázel Lukašenka na více karet zároveň. Když se mu nelíbily vztahy s Ruskem, sbližoval se s Evropou. Když to bylo potřeba, běžel si pro pomoc do Ruska. Nezapomeňme, že Lukašenka těsně před volbami veřejně, ale i na neveřejných schůzkách, jichž jsem se účastnil, říkal, že největší nebezpečí vidí právě v Rusku. Informoval nás, že v Minsku působí pět generálů ruské zpravodajské služby, kteří přijeli na pozvání ruského velvyslance. A právě Moskva podle jeho názoru plánovala provést během voleb převrat. Prohlašoval, že to Rusko podporuje Lukašenkovy protivníky a chce prezidenta sesadit. Rusko bylo hlavní ohrožení i nepřítel. Dnes se Putin náhle stal Lukašenkovým „nejlepším přítelem“ a hlavními nepřáteli jsou Evropská unie a Spojené státy. Satrapa stojí na jedné podvrtnuté noze.
Je-li to tak, jak říkáte, pak se Lukašenka v této situaci přesto drží dobře. Sliby dané Rusku neplní, nemá v úmyslu provést rozsáhlou ústavní reformu, dokonce nechce ani zaregistrovat proruskou stranu Sojuz. Ukazuje, že zdaleka nepřistoupí na všechno.
Rusko nechce vyvolat novou vlnu masových protestů. Lukašenka si to dokonale uvědomuje. Ví, že ho Kreml potřebuje. Satrapa sází na selský rozum. Využívá situace.
Podařilo se vám coby opozici navázat kontakt s představiteli ruského režimu?
V minulém roce jsme takové kontakty měli, momentálně jsou přerušené. Sergej Lavrov sice popíral, že by jakékoli rozhovory proběhly, ale ministr zahraničních věcí přece nemusí vědět o všem. Moskva sleduje jeden cíl: Bělorusko musí zůstat v její sféře vlivu. V budoucnosti má být připojeno k Rusku. Tento cíl se realizuje různými způsoby: od převzetí státních podniků přes kontrolu nad armádou či finančním systémem po zavedení společné měny, daňového a celního systému. Slabé Bělorusko dává Putinovi možnosti. Dnes sice není připraven naši zemi pohltit, protože to by vyvolalo ráznou reakci demokratického světa a ublížilo ruskému hospodářství, ale může tento cíl realizovat postupně: Bělorusko ztratí suverenitu, ale uchová si vnější atributy nezávislosti. Hranice nakreslené na mapě, vlajku a zástupce v mezinárodních organizacích. Význam těchto atributů ale klesne.
Před loňskými volbami se na Západě říkalo, že Lukašenka je zárukou běloruské nezávislosti.
To je falešná teze. Evropská unie i Spojené státy by to měly konečně pochopit. Lukašenka zárukou běloruské nezávislosti není – a na tomto předpokladu by měly být založeny kroky proti jeho systému. Nezávislé může být jedině demokratické Bělorusko, kde se dodržují lidská práva. Ponechat Lukašenku u moci povede k tomu, že Rusko za rok, dva, tři Bělorusko pohltí. V Evropě bohužel stále existují lidé přesvědčení, že satrapa střeží nezávislost naší země. Někteří západní diplomati tuto rétoriku opakují dodnes. To je obrovská chyba.
Proč Lukašenka nepostupoval jako Nursultan Nazarbajev, který se rozhodl stáhnout do pozadí?
Lukašenka se vidí jen na jediném postu – v prezidentském křesle. Odchod pro něj znamená smrt, a to nejen politickou, ale možná i fyzickou. Politika je jeho droga. Mnohokrát se ostatně nechal slyšet, že jeho odchod bude znamenat úpadek Běloruska. Ve jménu moci je tedy ochoten zničit ekonomiku, sociální sféru i svobodu myšlení a neváhá za tímto účelem využít všechny možné prostředky, jen aby dokázal svoji neodstranitelnost. A pokud k jeho „detronizaci“ dojde, nastane úpadek. Potvrzuje to dekret, v němž napsal, že v případě jeho zabití nebo nepřirozené smrti má zemi vládnout Rada národní bezpečnosti a obrany. Porušuje tím ústavu a instruuje úředníky, jak mají postupovat po jeho smrti. Kdysi mu politická elita říkala šéf, prezident, jednička. Dnes mu říkají blázen a psychopat. Dokonce i jeho nejbližší okolí si uvědomuje, že mu přeskočilo.
Lukašenka hodně mluví, ale za jeho slovy následují také činy. Oznámil, že potrestá každého, kdo proti němu vystoupí. Podle našich informací bylo 50 000 účastníků masových shromáždění identifikováno díky počítačovému systému rozpoznání obličeje. Další lidé jsou v nebezpečí. Oznámil, že se bude mstít na lídrech opozice v zahraničí; máme příklad Ramana Prataseviče, kterého zadrželi v květnu. Tento bývalý novinář přistoupil na spolupráci s režimem, protože ho zlomili. V tak silně autoritářském systému to není překvapivé. Když jsem byl ještě v Minsku, denně jsem nahrával krátké video, kde jsem říkal, že neberu drogy, nepiju, jsem zcela příčetný a při vědomí. A že pokud mě zítra uvidíte, jak ve státní televizi chválím Lukašenku, vězte, že mě mučili.
Má-li Lukašenkovo okolí k prezidentovi takový vztah, proč se v něm neobjevují zárodky vzpoury?
Jsem v kontaktu se středně a vysoce postavenými úředníky. Lukašenka ví, že nikdo z úředníků by za něj život nepoložil. Ještě před třemi lety si stěžoval, že úřednický aparát je demotivovaný, což vede k potížím při řízení země. Stát se v posledních letech potácí v problémech: HDP klesá, ekonomika se nerozvíjí, investice nejsou. Teď tyto procesy zrychlily. Někteří ho samozřejmě podporují: funkcionáři silových resortů nebo fanatici. Osmdesát procent politické a úřednické elity ale představují lidé, kteří mu oddaní nejsou. Jsou rukojmími svého strachu. Uvědomují si, že když mu budou klást odpor, budou uvězněni. Proti mně jsou vedena čtyři trestní řízení. A musím připomenout, že jsem bývalý ministr, sedmkrát jsem sloužil na diplomatických postech a poslední obvinění, které proti mně bylo vzneseno, se týká terorismu. Hrozí mi trest smrti. Kdo stojí o takový osud? Myslím, že málokdo.
Je tady ještě byznys, který důsledky Lukašenkovy politiky poškozují.
Bělorusové zastávají filosofii „hlavně aby nebylo hůř“. Lukašenka ukázal, že se dokáže dostat na kobylku každému. Dnes chce bojovat s malými podnikateli, zvýšit daně, funkcionáři silových struktur klepou na dveře skoro každé firmy a hledají záminky, aby mohli potrestat lidi, kteří v ní pracují. Státní rozpočet se přece musí něčím naplnit. Je to státní výkupné, výpalné. Mnoho podnikatelů usiluje o ruské občanství a registruje svoje firmy v Rusku. Tamní trh je jejich hlavní odbytiště. Mnozí se také stěhují do Polska, Litvy, Německa nebo na Ukrajinu. Jenže když máte tisíc zaměstnanců, přesunout byznys do zahraničí není možné. Máte odpovědnost za jejich osud.
Neuvědomují si ředitelé obrovských státních podniků, jako je automobilka MAZ nebo výrobce umělých hnojiv Belaruskali, že jejich firmy v důsledku sankcí, které jsou odpovědí na Lukašenkovy kroky, tratí?
Samozřejmě, že si to uvědomují, ale co mají na výběr? Vězení? Každý chce přežít. Proto teď ve státních podnicích a institucích schází kvalifikované lidé. Mluvíme s vedeními firem, dáváme jim najevo, že pokud nespáchali zločin, budou moci pracovat i pro „nové“ Bělorusko. Vedeme dialog s 1 700 vedoucími a řediteli. Je důležité, aby Evropská unie vyslala signál, že je připravena pracovat s částí kvalifikovaných úředníků, kteří rozumí tržnímu hospodářství a demokracii. Mluvíme ale o sankcích. Nemá smysl na sankční seznamy umisťovat výše postavené funkcionáře ministerstva zahraničí nebo KGB, kteří na Západ stejně nejezdí. Je třeba trestat úředníky na nižších úrovních. Například když bylo v průběhu dvou dnů zrušeno padesát nevládních organizací, příslušné dokumenty připravil Odbor společenských organizací ministerstva spravedlnosti. Pracuje v něm pět, možná sedm expertů. To oni by se měli objevit na sankčních seznamech. Musejí pocítit, že způsobili zánik nevládních organizací.
Obyčejný úředník se přece může bát stejně jako rudý ředitel!
Když úředník uvidí, že v sousedním odboru se někdo objevil na sankčním seznamu, bude nad dalšími kroky, které v práci udělá, hodně přemýšlet. Na ministerstvu spravedlnosti je například odbor, který odebírá licence advokátům hájícím politické vězně. Začínají z něj odcházet lidé. Lukašenka přijde o nátlakové nástroje. Je to proces, který potrvá roky. Mluvím o strategii. Taktika nám zase může umožnit vytvořit situace, které ten proces spustí.
Jaké situace máte na mysli?
Nejdůležitější je, aby Západ uznal Lukašenku za mezinárodního teroristu. Argumentů je dostatek: únos letadla s Ramanem Pratasevičem na palubě, represe vůči Bělorusům, převzetí moci ve státě silou, de facto vytvoření zločinecké skupiny.
A co může společnost znovu probudit k činům?
To je těžká otázka, sám bych na ni rád znal odpověď. Důležité je sbírat síly a vytvářet struktury, abychom byli připravení rychle reagovat, až se v ulicích objeví lidé. Aby se neopakoval minulý rok. Šel jsem coby Lukašenkův oponent v průvodu a byl jsem přesvědčený, že v čele demonstrace jsou lidé, kteří vědí, kam nás vedou. Jenže oni to nevěděli.
Současná situace je výsledek Lukašenkova dlouholetého působení. Vy jste byl uvnitř toho aparátu; copak jste neviděl, kam to směřuje?
Při každých volbách jsme věřili, že to skončí. Coby diplomati jsme žili v iluzi. Lidé oddaní Lukašenkovi mezi námi nebyli. Všichni u vína i bez něj říkali, že ho nenávidí a že naši zemi vede ke katastrofě.
Ale pořád jste pro něj pracovali!
Ano, je to systém založený na strachu. Na polském ministerstvu zahraničních věcí jsem prezidentům Aleksandru Kwaśniewskému a Lechu Kaczyńskému říkal, že pokud začnou s Lukašenkou mluvit, možná se jim ho podaří přesvědčit. Myslel jsem si, že když Lukašenka pojede do Evropy a uvidí, jak se v ní žije, začne se měnit. Na ministerstvu zahraničních věcí jsme téhle legendě věřili. Další legenda se objevila před sedmi lety, když začala krize na Ukrajině. Uvěřili jsme, že Rusku se může postavit jedině Lukašenka, že jedině on dokáže balancovat a udržet naši nezávislost; že není nejlepší variantou, ale funguje. Tyhle dvě iluze jsme si vymysleli. Byl to omyl. Lukašenka kromě moci nepotřebuje nic a na žádné ústupky, které by mohly jeho vládu ohrozit, nepřistoupí.
Pavel Latuška stojí v čele Národního protikrizového centra, opoziční organizace, která od roku 2020 působí ve Varšavě. Z Běloruska musel utéct před hrozícím pronásledováním ze strany režimu. Coby ředitel Národního akademického divadla Janky Kupaly odsoudil násilí vůči pokojným demonstrantům v srpnu minulého roku a byl z funkce odvolán. Spolu s ním odešel téměř celý soubor. Dříve byl běloruským velvyslancem v Polsku, Francii a Španělsku, byl také ministrem kultury.
Rozhovor byl původně publikován v polském dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia (5/2021). Z polštiny jej přeložila Anna Plasová. Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024