02. října, 2023 Vít Dostál
Krzysztof Bosak promlouvá na předvolební akci Konfederace.
Foto: Wikimedia Commons/ Silar
Konfederace v dnešní podobě vznikla v roce 2019 před volbami do Evropského parlamentu jako konglomerát několika již zavedených politických subjektů. Za prvé se jedná o lidi sdružené kolem excentrického libertariána Janusze Korwin-Mikkeho, který je na polské politické scéně přítomen od počátku transformace.
Korwin-Mikkeho jsme zaznamenali i v českých médiích, když v roce 2017 jako europoslanec prohlásil, že ženy by měly vydělávat méně peněz, protože jsou hloupější. Jeho různé strany získávaly až na výjimky (jako byly třeba evropské volby v roce 2014) podporu mezi jedním až čtyřmi procenty. Byly tradičně oblíbené mezi mladými muži, kteří se vzhlédli v ekonomickém liberalismu či libertarianismu. Skutečnost, že v Evropském parlamentu seděl Korwin-Mikke ve stejné frakci jako tehdejší předseda Svobodných Petr Mach, o lecčems vypovídá.
Za druhé tvoří Konfederaci – svobodu a nezávislost, jak zní oficiální název uskupení, Národní hnutí. Jedná se o nacionalistickou, euroskeptickou a konzervativní partaj, která vznikla v roce 2012 jako výsledek spolupráce podobně laděných formací při organizaci Pochodu nezávislosti. Ten probíhá každoročně 11. listopadu ve Varšavě, přičemž v desátých letech 21. století se stal velmi populárním. Často se na něm objevují nacionalistická, homofobní, antisemitská a nově i antiukrajinská hesla. Národní hnutí sice nemá mnoho voličů, když se s národně-konzervativní rétorikou prezentuje mnohem silnější Právo a spravedlnost (PiS), ale má dobře vybudované struktury po celém Polsku. Ty stojí zejména na ultrakonzervativní Všepolské mládeži. Jedná se o organizaci s tradicí už z meziválečného Polska, obnovenou v 90. letech, kdy se zviditelnila svými manifestacemi.
Třetí formací je malá monarchistická, xenofobní, antisemitská stranička Konfederace polské koruny sdružená kolem režiséra Grzegorze Brauna, která má ze všech polských stran nejblíže k Rusku a v covidové době se silně stavěla proti očkovací kampani.
Hlavní slovo mají v Konfederaci libertariáni, které po Korwin-Mikkem převzal Sławomir Mentzen. Právě jeho osoba je jednou z příčin růstu uskupení. Zatímco Korwin-Mikke nebyl zručným organizátorem, mladý dynamický Mentzen je schopný dát Konfederaci, amalgámu různých excentrických sil, určitý řád a strukturu. Přičinil se také o její obraz jako formace mladých pro mladé. Ve svém programu dává najevo, že si nepřeje zvláštní zacházení pro starší (a demograficky velmi silné) věkové skupiny. Kritizuje třinácté nebo čtrnácté důchody a žádá snižování daní nebo osekání sociálního státu.
Konfederace tedy jako jediná strana polského politického spektra cílí téměř výhradně na voliče do čtyřiceti let. Tomu odpovídá i charakter kampaně, která připomíná spíše show, ve které je Mentzen hlavní hvězdou. V podcastu think tanku Polityka Insight diskutující trefně poznamenali, že Mentzen je jediný politik, kterému spíše pomůže, než uškodí, když jej někdo natočí tak opilého, že se sotva drží na nohou. Vše prodá na sítích, zejména pak na silném TikToku Konfederace, jako normální chování mladého muže, jenž se po těžké práci rád napije. Zatímco všechny ostatní strany jsou stejné, konfederáti jsou jiní.
Prostor, ve kterém získává Konfederace voliče, se nachází mimo dlouhodobou a viditelnou polarizaci polské politické scény na ose Právo a spravedlnost (předseda Jarosław Kaczyński) – Občanská koalice (šéf Donald Tusk). Zatímco další strany jako Levice nebo Třetí cesta se snaží postavit mezi tyto dva hlavní subjekty, Konfederaci zajímají lidé antipolitičtí. Tedy ti, kteří státu nedůvěřují a jsou přesvědčení, že je potřeba jej změnit od základů. Nezajímá je ani boj mezi vládou a (pro)systémovou opozicí. Chtějí něco úplně jiného.
Konfederaci navíc pomáhají současná obtížná hospodářská a politická situace v Polsku a nabízené recepty tradičních stran na její řešení. V porovnání s vládnoucí Sjednocenou pravicí (seskupenou kolem Kaczyńského PiS) se Konfederace snaží předvést jako formace, která lépe rozumí ekonomickým poučkám, a ví tedy, jak si poradit s inflací i státním dluhem. V poměřování s Občanskou koalicí se zase konfederáti prezentují jako větší ekonomičtí liberálové a ukazují, že budou bránit svobodu podnikání.
Národní konzervativce pak obsluhuje Národní hnutí vedené vcelku mladým, ale dlouhodobě na polské scéně přítomným Krzysztofem Bosakem. Ten byl v letech 2005 až 2007 jedním z nejmladších poslanců, když se do Sejmu dostal na kandidátce ultrakonzervativní Ligy polských rodin. Hned patřil mezi mediálně zajímavé tváře. V roce 2007 dokonce soutěžil v polské verzi Stardance a umístil se o příčku výše než Helena Vondráčková, která se populárního pořadu účastnila ve stejném roce. Z médií sice pak na čas zmizel, ale zájem o politiku mu zůstal. V roce 2019 se vrátil do Sejmu a o rok později obsadil v prezidentských volbách coby kandidát Konfederace čtvrtou příčku s téměř sedmi procenty hlasů.
Dnes se podpora Konfederace pohybuje kolem třinácti procent. V létě přestaly její preference růst. Zdá se, že dosáhla stropu, který bude velmi obtížné prolomit. Mentzen by dnes snahou o získání nových voličů a voliček mohl ztratit některé současné. Větší otevření se směrem k „systémovosti“ ho připraví o tvrdší jádro. To by sice těžko uteklo k jiné straně. Spíše by v den voleb zůstalo doma. Politický instinkt ale radí spíše sázet na jistotu než se pokoušet přetahovat vzdálenější voličské skupiny.
Navíc se Konfederace stává stále více terčem útoků všech ostatních stran. Vládní Právo a spravedlnost se snaží svojí rétorikou a politikou přilákat voliče, kteří sympatizují s antiukrajinským přístupem Konfederace. V posledních týdnech se proto polsko-ukrajinské vztahy dostávají do nejhoršího stavu od začátku ruské agrese. Systémová opozice pak upozorňuje na ekonomickou nekompetenci a ultrakonzervativní programové postuláty Konfederace, čímž se snaží od ní odlákat ekonomicky aktivní i mladé voliče a voličky. V posledních týdnech před volbami tedy Sławomira Mentzena čeká více tradičního politického boje zahrnujícího televizní debaty a reaktivní kampaň, což bude pro něj s ohledem na jeho karnevalový přístup nezvyk.
Přesto by dnes odhadovaný zisk více než deseti procent hlasů měl lídry Konfederace potěšit. V takovém případě bude totiž jazýčkem na vahách v povolebním vyjednávání. Ani Sjednocená pravice, ani opozice nebude pak schopná stvořit v Sejmu většinu. Na Ekonomickém fóru v Karpaczi začátkem září ředitel společnosti IBRIS Marcin Duma tvrdil, že Konfederace bude podle jeho výpočtů rozhodujícím hráčem při jakémkoliv svém výsledku nad osm procent hlasů. A vzhledem k tomu, že takový zisk je více než pravděpodobný, lze už nyní narýsovat scénáře povolebního vývoje a přisoudit Konfederaci pravděpodobné role.
Asi nejpravděpodobnější je volební pat, při kterém Konfederace získá mezi 40 až 50 poslaneckými mandáty. Sjednocená pravice by mohla sice vládnout s Konfederací, ale ta má pro účast na jakékoliv vládě velmi nízkou motivaci. Stejně tak by těžko podpořila menšinový kabinet. Konfederace usiluje o změnu systému a podporou „dědků“ z Práva a spravedlnosti by přišla o svůj étos. Proč si dnes špinit ruce, když její čas ještě přijde? Vzhledem k tomu, že koalice mezi současnými vládními a systémovými opozičními formacemi je jen málo pravděpodobná, Polsko by směřovalo k předčasným volbám konaným nejspíše koncem zimy.
Při výše zmíněném počtu poslanců by se ale za Konfederaci dostali do parlamentu kdejací podivíni, pro které by byl status zákonodárce obrovským společenským posunem. Právě takoví lidé se mohou stát předmětem všemožného tlaku Sjednocené pravice, aby její vládu nakonec podpořili. Vědomí toho, že v předčasných volbách nemusejí mít nic jistého, bude pro některé morálně méně pevné povahy jistě důležitým faktorem v rozhodování. Polsko by tak sice získalo vládu, ta by se ale opírala o ještě více euroskepticky, nacionalisticky a nově také antiukrajinsky naladěné poslance a poslankyně než dnes.
Třetí možností je slabý výsledek Konfederace ve prospěch Práva a spravedlnosti, který bude znamenat, že Jarosławu Kaczyńskému bude stačit „přikoupit si“ jen pár z jejích cca třiceti poslanců. V takovém případě by se PiS ocitlo v podobné situaci, v jaké je dnes, kdy v již značně rozmělněném Sejmu hledá hlasy, kde se dá, aby mělo v klíčových hlasováních většinu.
V době vzniku tohoto článku spíše nepravděpodobné vítězství systémové opozice v čele s Tuskovou Občanskou koalicí by pak ponechalo Konfederaci nadále v opozičních lavicích, kde by jejím rivalem při hledání voličské přízně bylo Právo a spravedlnost. Uskupení by se vydalo na dlouhou cestu transformace do tradičnější politické síly.
Vzestup Konfederace tedy přehlednost a předvídatelnost polské politiky značně komplikuje. Byť v českém prostředí těžko hledáme odpovídající ekvivalent tohoto uskupení, může být jeho případný úspěch v době rekordní nedůvěry ve vládu Petra Fialy inspirací i pro některé tuzemské subjekty.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025