10. února, 2017 Antonín Berdych
Bude se smát i po volbách? Foto: Tomáš Fošum
V minulosti se mnohokrát ukázalo, že odhadnout téměř rok dopředu výsledky voleb je v Česku takřka nemožné. Na druhou stranu však zdejší stranické prostředí vykazuje v poslední době značnou stabilitu. Sobotkova vláda svůj mandát téměř jistě dokončí, nikdo z hlavních politických lídrů není ve své pozici ohrožen. Předpovídání výsledků se tak může opírat o poměrně pevné základy. Do kampaně sněmovních voleb sice obsahově zasáhne i blížící se volba prezidenta v lednu 2018, ale ta na výsledek podzimního klání a následné vyjednávání o vládě velký vliv mít zřejmě nebude.
Jak to tedy v říjnu nejspíš dopadne? Hlavním kandidátem na drtivé vítězství je hnutí ANO Andreje Babiše. Tomu se povedlo vytvořit si virtuální image pracovitého „nepolitika“ pronásledovaného médii a „tradičními“ politiky. Ustál všechny kauzy a skandály spojené s ním či jeho kolegy. Neublížil mu ani celkově slabý výkon jeho hnutí na komunální úrovni ani excesy a problematické působení některých ministrů ANO ve vládě. Pokud se nestane zázrak, vítěz voleb je zřejmý už nyní.
Konkurenční ČSSD se nachází v daleko horší kondici. Na březnovém sjezdu pravděpodobně obhájí předsednickou funkci premiér Bohuslav Sobotka a revoluce se neočekává ani na postech místopředsedů. Preference sociální demokracie jsou však hluboko pod dvaceti procenty a poměrně zoufalé pokusy Lidového domu to změnit se míjejí účinkem. Krátce po volební porážce v krajských volbách oznámil Sobotka útok na městské voliče, ten ovšem skončil dříve, než začal. Později strana s ohledem na sněmovní volby deklarovala posun doleva a snahu oslovit svůj tradiční elektorát, tedy pravý opak původního Sobotkova plánu. Velká catch-all party nemá o těchto věcech veřejně mluvit, má je dělat. ČSSD však postrádá autenticitu, důvěryhodnost i silného lídra. Pokud se jí podaří překročit dvacetiprocentní hranici, bude to pro ni úspěch – na vítězství však velmi pravděpodobně nedosáhne.
Třetí koaliční strana, lidovci, se překvapivě drží vysoko nad pětiprocentním prahem nutným pro vstup do Sněmovny a pomýšlí dokonce na dvouciferný výsledek. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se těší silné podpoře, celkově lze situaci ve straně označit za stabilní. I proto první místopředseda Marian Jurečka po určitém váhání odmítl kandidovat proti Bělobrádkovi na květnovém stranickém sjezdu. Pokud se lidovci spojí před volbami s hnutím STAN, mohou se stát významnou a žádanou politickou nevěstou.
Naopak demokratická parlamentní opozice je ve velmi špatné kondici. ODS a TOP 09 nedokázaly přesvědčit své bývalé voliče, aby jim odpustili kauzy z let minulých, a moc nových příznivců nezískaly. Navíc ostrá kritika vlády není tolik účinná ve chvíli, kdy se hlavní politický boj odehrává uvnitř vládní koalice, mezi ANO a ČSSD. Přesto lze pozorovat viditelné rozdíly: zatímco ODS v průzkumech dosahuje okolo deseti procent, TOP 09 naopak balancuje na prahu sněmovny. Pro stranu Miroslava Kalouska tedy bude úspěch, pokud se do sněmovny vůbec dostane, ODS pomýšlí i na vyšší mety. Co se týká komunistů, okamurovců a dalších stran, zatím se zdá, že na sestavování vlády nebudou mít vliv.
Můžeme-li odhadnout volební výsledky, lze spekulovat i o vládě, která z nich vzejde. Různé vládní kombinace už nyní představují důležité téma jak pro mnohé voliče, tak pro politiky. Volič zvažuje, komu svým hlasem vlastně dopomůže k moci. A politik si pro změnu dává pozor, aby si on a jeho strana zcela neuzavřeli cestu do vládních křesel.
Téměř ve všech myslitelných kombinacích míří do čela vlády Andrej Babiš. Dosáhne-li jeho hnutí třiceti a více procent, bude téměř nemožné jej z povolebního řešení vynechat. Naopak lze čekat, že to bude právě on, kdo si bude moci z různých partnerů vybírat.
Ideálním řešením by pro Babiše byla jednobarevná vláda, která by se ve sněmovně opírala o podporu „napříč politickým spektrem“, což v praxi znamená „opoziční smlouvu“ s některou partají komunisty nevyjímaje. V této souvislosti stojí za pozornost, jak se ANO odmítá vůči KSČM ostřeji vymezit. Zatím ale vše nasvědčuje tomu, že volební výsledky ani ostatní strany Babišovi sestavit menšinovou jednobarevnou vládu nedovolí.
Druhou variantu představuje koalice ANO s poraženou a poníženou ČSSD. Pokud socialisté prohrají, jistě se rychle a rádi zbaví předsedy Sobotky. Bez jasného lídra vypukne v Lidovém domě boj o moc a pro Babiše nebude obtížné se s vybraným nástupcem dohodnout. Autorovým favoritem na tuto „háchovskou“ roli je ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který nejspíše ochotně udělá ledacos, aby si Černínský palác udržel. Tam rozhodně nebude Andreji Babišovi překážet. Tato varianta by ve střednědobém výhledu ČSSD zničila.
Pokud se ČSSD vzepře a odejde do opozice, nabízí se pravicové řešení. V ODS sílí hlasy po tom dostat se co nejdříve k moci. Bude-li schůdná varianta vlády ANO, lidovců a ODS, asi se o ni Babiš pokusí. Dilema, zda na takovou nabídku kývnout, bude pro kdysi dominantní stranu možná otázkou poslední. Stejně jako v předchozí variantě pro ČSSD by totiž toto řešení bylo i pro ODS nejspíš smrtelné. Jediným, komu by tato koalice pomohla, je Miroslav Kalousek, jenž roli jediného pravicového lídra opozice se svou TOP 09 jistě hravě zvládne.
Čtvrtou kombinací je vláda bez ANO, tedy koalice všech proti Babišovi. O ní již otevřeně mluví Kalousek, když volá po odporu demokratických stran vůči vládě jednoho oligarchy. Jedná se zároveň o v podstatě jedinou možnost, jak si může Bohuslav Sobotka zachovat premiérské křeslo. O to více se jeví jako problematické jeho rozhodnutí posilovat před volbami levicovou rétoriku. Nesourodé spojení tří (či spíše čtyř) stran by však bylo pro Babiše v opozici poměrně snadným soustem.
Úmysly, preference či plány hlavních aktérů lze sledovat podle obsahu kampaně. Například „boj za demokracii“ je plánem Miroslava Kalouska na smír s ČSSD a vytlačení Babiše. ODS zase musí volit, který ze dvou prvků současné „agro-socialistické vlády“ jim vadí více a před nímž voliče svým případným angažmá ve vládě zachrání. Nejpohodlnější roli mají tradičně lidovci, kteří budou trpělivě vyčkávat na své budoucí partnery. Vědí, že se dokáží domluvit.
Nahlédnutí do nejreálnějších z možných politických scénářů ukazuje, že Českou republiku čeká od podzimu 2017 nová éra – definitivní konec dominance původních polistopadových politických stran. Odmyslíme-li si nesmírná rizika (což jde velmi těžko) spojená s kumulací politické, ekonomické a mediální moci v rukou jednoho člověka, tedy Babiše, lze najít i určitá pozitiva.
Odstřižení tradičních struktur od moci bude příležitostí pro oslabení škodlivých „neformálních vazeb“, jak se eufemisticky označuje český klientelismus. Je nejvyšší čas si připustit, že Babišem tepaný „matrix“ má reálnou podstatu. Určitá karanténa ODS i ČSSD rozhodně prospěje, pokud ji ovšem přežijí.
Mocenský systém ANO stojí pouze na svém tvůrci, je nepřenosný a již ve způsobu svého vzniku má zakódován i svůj konec. Až se jednoho dne éra slovenského oligarchy v české politice uzavře, snad si budeme výhod tradičních politických stran více vážit. A samy strany si lépe ohlídají, co jejich členové se svěřenou mocí činí.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025