25. listopadu, 2022 Vít Dostál
Jakou taktiku pro blížící se volby vymyslí předseda PiS Jarosław Kaczyński? Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Silar
Pro přesné čtení současné politické situace v Polsku je nezbytné pochopit, kdo s kým a proti komu hraje. Není to zcela banální otázka, neboť v rámci vládní koalice jsou ostří protivníci a stejně tak si ani opozice neujasnila, kolik týmů do boje pošle.
K nepřehlednosti situace přispívá fakt, že je současný kabinet koaliční. Tvoří jej vedle Práva a spravedlnosti (PiS) ještě Solidární Polsko vedené dlouholetým ministrem spravedlnosti a architektem takzvaných soudních reforem Zbigniewem Ziobrem. Oba subjekty soupeří o vliv a přízeň zejména silně konzervativního voličstva. Nutno podotknout, že v předchozích volbách kandidovali členové Solidárního Polska na listině PiS.
Ani samotné PiS není monolitem. Na jedné straně zahrnuje tvrdě konzervativní proud reprezentovaný například ministrem národního vzdělávání Przemysławem Czarnkem, jenž se ve svých názorech příliš nerůzní od „ziobristů“. Na straně druhé se zde nacházejí umírněnější lidé, kteří za úspěšný přechod z expertních do politických kruhů často vděčí premiérovi Mateuszi Morawieckému, jenž sám býval ředitelem významné banky.
Tito takzvaní Mladí však musejí bojovat se starými kádry. Mocensky proti nim stojí hlavně zástupci takzvaného Řádu Dohody středu, což je skupina pojmenovaná podle někdejší strany bratrů Lecha a Jarosława Kaczyńských z poloviny 90. let. Tito lidé se vyznačují silnou loajalitou vůči předsedovi PiS Jarosławu Kaczyńskému. Nelíbí se jim, že by v boji o jeho nástupnictví po avizovaném odchodu z vrcholové politiky měl zvítězit právě Morawiecki, a postupně pracují na jeho sesazení.
V ideologické rovině se pak umírněnější premiérovi stoupenci utkávají s konzervativní a europesimistickou skupinou profesorů, z nichž nejznámějšími jsou pro české čtenáře europoslanci Ryszard Legutko a Zdzisław Krasnodębski. V neposlední řadě je v PiS i dost oportunistů, kteří se snaží budovat svůj vliv skrze státní podniky, jako jsou ministr státního majetku Jacek Sasin nebo šéf stále se rozrůstajícího koncernu PKN Orlen Daniel Obajtek. Celý tento ekosystém udržuje v rovnováze třiasedmdesátiletý Jarosław Kaczyński. Sám udává klíčový směr a těší se u všech podstatných kádrů autoritě.
Situace v opozici není o mnoho přehlednější. Loňský návrat Donalda Tuska do polské politiky neznamenal, že by se tento zkušený, avšak polarizující politik automaticky stal šéfem sjednocené demokratické opozice. Opomeneme-li bezvýznamné straničky přilepené k Tuskově Občanské platformě, jedná se o další tři subjekty. Za prvé jde o Polskou lidovou stranu, tradiční partaj silnou především na venkově centrálního Polska, která není zvyklá dlouhou dobu „hladovět“ v opozici. Za druhé je tu Levice složená z dalších menších stran, a to jak postkomunistické, tak nové levice. Za třetí do volebního boje vstupuje Polsko 2050 neúspěšného prezidentského kandidáta z minulých voleb Szymona Hołowni.
Více než přemýšlením nad programem, který by přinesl vítězství, se opozice zabývá tím, jak se nejlépe do voleb pospojovat. Jednotná kandidátka je pro volby do Sejmu spíše nepravděpodobná. Logiku by dávalo spojení umírněně konzervativních lidovců a Polska 2050, kteří by tak společně mohli cílit na rurální i městské voliče. Zbyly by si Občanská platforma a Levice. Ovšem do otevřené koalice s postkomunisty se Tuskovi nechce. Alespoň do té doby, dokud nebude přesněji znát nálady ve společnosti a vědět, kolik hlasů by paktováním s některými pohrobky komunistického režimu ztratil. A kolik by jich naopak získal přimknutím reprezentantů autenticky levicové politiky k sobě. Tuto otázku nejlépe zodpoví další hospodářský a společenský vývoj.
Ještě, než se dostaneme k jeho analýze, je nezbytné připomenout poslední subjekt v polském Sejmu, a to Konfederaci. Ta zahrnuje zvláštní směsici libertariánů a nacionalistů, a pokud překročí volební práh, může být při nerozhodném výsledku voleb jazýčkem na vahách.
Dnešní Polsko čelí několika krizím najednou – bezpečnostní, uprchlické, energetické a ekonomické. S přímými dopady ruské agrese na Ukrajině si poradilo vcelku dobře. Stalo se důležitým pilířem evropské pomoci Kyjevu a zejména díky obdivuhodné reakci polské společnosti zvládlo ohromnou uprchlickou vlnu. U nepřímých dopadů je situace komplikovanější. V energetické bezpečnosti se sice Polsko těší poměrně dobré pozici díky dlouhodobé snaze diverzifikovat dodávky plynu, avšak čelí vysoké ceně za uhlí i jeho nedostatku. Přitom právě na něm je země stále do velké míry závislá. Posledním velkým problémem je vysoká inflace, jež v říjnu dosáhla v meziročním srovnání téměř osmnácti procent. Vláda se přitom snaží zatížení polských peněženek brzdit protiinflačním štítem, který dočasně snižuje DPH na energie, hnojiva a potraviny, a to v posledních dvou případech až na nula procent.
To vše se odráží v náladách společnosti. Podle zářijového průzkumu jsou Poláci a Polky velmi pesimističtí ohledně dalšího vývoje politické, a především hospodářské situace. Prozatím neříkají, že by se jim samotným žilo výrazně hůře, ale takový posun očekávají. Doby, kdy ještě v roce 2020 až sedmdesát procent lidí deklarovalo, že se jim nebo jejich rodině žije dobře, jsou pryč.
Vláda se vedle toho stále zcela nevzpamatovala z propadu důvěry, který přineslo rozhodnutí ústavního soudu z října 2020 o zpřísnění legislativy týkající se interrupcí. Náklonnost k vládě, jejíž nominanti v ústavním tribunálu zasedají, se již na dřívější čísla nevrátila. Ta se navíc ani nesnažila nějakým vstřícným krokem v hodnotových záležitostech získat ztracené podporovatele zpět.
Vedle bezpečnostního ohrožení kvůli válce na sousední Ukrajině (v polovině listopadu dokonce dopadla na polské území raketa) se právě hospodářské a hodnotové otázky stávají pro tamní společnost klíčovými. Prvních šest let vlády Sjednocené pravice přineslo další ekonomický rozvoj. Společnost navíc nabyla přesvědčení, že právě díky vládním politikám z tohoto hospodářského úspěchu profituje více skupin obyvatelstva. Po přehlížení ze strany předchozích kabinetů vedených Občanskou platformou to bylo pro nemalé množství lidí velkým zadostiučiněním. Zároveň byla vláda sice konzervativní, ale v klíčových otázkách se držela určitých mantinelů nebo se věnovala věcem pro řadu obyvatel velmi komplexním a zároveň abstraktním, jako například reformě i tak v Polsku nepopulárního soudního systému.
Poslední dva roky ale přinesly hospodářské potíže i vyostření polarizované hodnotové debaty, která náhle zahrnula mnohem širší část společnosti. K tomu se stupňuje konflikt s Evropskou komisí o unijní prostředky, a to nejen o ty z evropského postcovidového balíčku, ale i o tradiční evropské fondy, jež byly od roku 2004 motorem polského rozvoje a se kterými vláda ve Varšavě i regiony či obce uměly dobře hospodařit. Na to vše reagují i investoři a finanční trhy. Stát si na zvětšující se dluh půjčuje velmi draze a nemůže si lehce dovolit nové sociální balíčky, jež v minulosti pomáhaly Sjednocené pravici před každými důležitými volbami.
Budou tedy po blížících se volbách dny vlády Sjednocené pravice sečteny? Ne nezbytně. Situace je sice pro Kaczyńského extrémně obtížná, ale jeho silnou vlastností je vytrvalost. Politický um a schopnost zvolit vhodné kroky spolu se silnou loajalitou uvnitř Práva a spravedlnosti mu mohou ještě přinést poslední velké politické vítězství.
Zostření politického kurzu pozorovatelné od změny potratového zákona ústavním soudem na konci roku 2020 pokračovalo s menší či větší intenzitou do počátku roku 2022. V daném momentu došlo ke třem událostem. Nejdříve prezident Andrzej Duda zvolený za PiS kvůli obavám z reakce Spojených států vetoval zákon, který měl ve výsledku zlikvidovat televizi TVN, jež je k vládě kritická, a vedle toho patří k největším americkým investicím v Polsku. Za druhé v únoru začala ruská invaze na Ukrajinu se všemi svými vážnými důsledky pro Polsko. Za třetí postoupila jednání mezi Varšavou a Evropskou komisí ohledně schválení polského Národního plánu obnovy, jenž měl ze společných evropských prostředků financovat pocovidovou rekonstrukci. Právo a spravedlnost dokonce navzdory Solidárnímu Polsku protlačilo novelu zákona o Nejvyšším soudě, jež podle polské vlády dostatečně reaguje na výtky Komise ohledně nedostatků právního státu. Ačkoliv byl plán obnovy Komisí i členskými státy schválen, s mírou odstraňování vad v polském soudnictví Komise spokojená není a již zkraje července deklarovala, že očekává další kroky.
V dané chvíli se však Jarosław Kaczyński rozhodl hrát tvrdě. Prohlásil, že k dalším ústupkům nedojde. Rétoriku přejal a zostřil též Mateusz Morawiecki, který sám i prostřednictvím svých blízkých spolupracovníků vložil do předchozích vyjednávání s Evropskou komisí velký politický kapitál. A to při vědomí toho, že mu kdekdo ve straně přeje neúspěch. Vedle toho se Polsko u Berlína oficiálně přihlásilo o reparace za druhou světovou válku a Jarosław Kaczyński se vypravil na cestu Polskem, při níž před svými příznivci nešetřil kritikou vůči Bruselu, opozici, LGBT či Německu.
Zdálo se, že PiS k sobě chce pevně přimknout tvrdý konzervativní elektorát, a nedat tak prostor Solidárnímu Polsku ani Konfederaci na jeho získání. Zbytku společnosti by se pak mohlo pokoušet politiku a opoziční lídry natolik znechutit, aby bez víry ve zlepšení nakonec mnozí zůstali při dalších volbách doma. Právo a spravedlnost by tak i při nižším počtu získaných hlasů mohlo slavit vítězství zásluhou negativní kampaně a loajality svých tradičních příznivců.
Nyní však bude muset Kaczyński svoji taktiku znovu korigovat. Důvodem je hrozba zmražení evropských fondů. Zatímco bez prostředků na Národní plán obnovy by Polsko přežilo, zcela zastavit tok unijních peněz si dovolit nemůže. Hospodářská situace se navíc zhoršuje ještě více, než se čekalo, až i sám Kaczyński začal otevřeně mluvit o krizi. A když začal on, hovoří stejně celé PiS.
Morawiecki může dostat zelenou na to, aby dohodl kompromis s Evropskou komisí, a to včetně ústupků v soudnictví. To samozřejmě popudí koaliční Solidární Polsko, jež ustupovat nikam nechce. Potřebuje si totiž hlídat alespoň část tvrdě konzervativního voličstva. Jenže Kaczyński Ziobra potřebuje už pouze na schválení rozpočtu na rok 2023. Dál se bez něj může obejít. Ví, že nikdo v Sejmu nesežene většinu pro vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě.
Pokud by šel Ziobro do voleb sám, pětiprocentní práh pro vstup do Sejmu by nejspíše nepřekročil. V těsném klání by se sice každé ztracené procento počítalo, nicméně Solidární Polsko se stalo v posledních letech pro PiS opravdu nesnesitelným partnerem, který si nárokoval příliš mnoho. Chuť se jej zbavit nebo alespoň zmenšit jeho vliv bude mezi Kaczyńského souputníky obrovská.
Domluva s Evropskou komisí může navíc otevřít cestu k umírněnějším voličům, pro které nebude nabídka současné opozice dostatečně atraktivní. Ta se stále zabývá zejména sama sebou. Její dobré výsledky v průzkumech jsou důsledkem špatné nálady a hospodářské situace, nikoliv výborné politické práce Donalda Tuska a dalších opozičních lídrů.
I před těžkou zimou může tedy Jarosław Kaczyński hledět do příštího roku s nadějí. Volby jsou stále ještě daleko, a má tak dostatek času na důmyslnou politickou práci, která by jej dovedla k dalšímu vítězství.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024