28. listopadu, 2022 Antonín Berdych
Andrej Babiš míří vysoko. Foto (oříznuto): Facebook//AndrejBabis/
Pro představu, jak bude probíhat volba čtvrtého českého prezidenta, je nutné podívat se zpět – na příběh prezidenta stávajícího. Není zde prostor detailně popisovat deset let s Milošem Zemanem. Pro budoucnost je však nutné si uvědomit, jaké metody ve své prezidentské roli využíval a jak jimi českou společnost ovlivnil.
Zemanovo zvolení v roce 2013 nebylo velkým překvapením. Podstatné je, že se ve své kampani stylizoval do úplně jiné role, než jakou následně vykonával. Podařilo se mu vykreslit sebe sama jako outsidera, který je v opozici proti vládě, ale chce celou zemi spojovat. Sloučil značně oddělené, někdy přímo protichůdné proudy voličů a vytvořil solidní většinu. Bylo ovšem jasné, že tato většina je do budoucna neudržitelná.
Dalších pět let v prezidentské funkci pak Zeman systematicky pracoval na svém jediném velkém „úspěchu“ – na dělení společnosti. Svým vystupováním totiž vytvářel konflikty v mnoha oblastech, které měly jeden společný jmenovatel: oddělovaly jeho skalní nevoliče, jež nemá šanci přesvědčit, od těch ostatních. Vzpomeňme na jeho postoje v době migrační krize, jeho zdánlivě nahodilé útoky na menšiny všeho druhu nebo na představitele „pražské kavárny“. Jeho voličský rezervoár se skládal převážně z osob s nižším vzděláním a horší sociální a ekonomickou situací, z lidí z méně rozvinutých oblastí země, menších měst a obcí. Komentátoři mluví o dělení na „Česko A“ a „Česko B“. Existovalo již před Zemanovým prezidentstvím, ale on jej aktivně živil, posiloval a naplno využil.
Když pak Miloš Zeman obhajoval svůj mandát v roce 2018, nevedl žádnou dynamickou kampaň. A i když numerický součet hlasů Zemanových protikandidátů z prvního kola naznačoval jeho porážku, dokázal prezident své „Česko B“ aktivizovat a ve druhém kole opět vyhrát. Prezidentská volba pro rok 2023 tedy mohla být jednoduchá. K jasnému vítězství by měl nakročeno ten, kdo by Zemanův elektorát oslovil, shromáždil a dostatečně motivoval.
Zásadní zlom ale přinesly vnější události, zejména ruská invaze na Ukrajinu. „Českem B“, které tvoří nadpoloviční díl voličů, se otevřela nová dělící linie, týkající se postoje k válce. Podle několika průzkumů nyní převažuje identifikace Čechů se Západem. Miloš Zeman, který již o svůj elektorát pečovat nemusel, pak provedl zásadní obrat a naplno podpořil proukrajinské kroky současné české vlády včetně nejvyššího vyznamenání prezidentovi Ukrajiny Volodymyru Zelenskému. Tím svůj tábor voličů zmátl, rozdělil a pro budoucnost zásadně oslabil. To lednové volby zásadně ovlivní.
Zdaleka nejvýraznějším kandidátem je bezesporu expremiér Andrej Babiš. Vzhledem k preferencím jeho hnutí ANO a získané podpoře v nedávných volbách do Poslanecké sněmovny je téměř jisté, že postoupí do druhého kola. Za Babišem stojí nejenom jeho obrovský majetek, ale také přímý nebo nepřímý vliv na významná domácí média. Bude čerpat ze své jednoznačně opoziční role vůči současné vládě a opírat se o sjednocenou sílu vlastního hnutí. Nelze opomenout ani jeho silné charisma a schopnost vnutit vlastní agendu do veřejného prostoru. Babišovi nesmiřitelní kritici (mezi něž se autor jednoznačně řadí) by neměli vlastní antipatii a výtky vůči němu považovat za běžný jev. Babišovy kauzy a problémy velkou část voličů neovlivňují. Tito lidé prokazatelně slabé výsledky jeho vlády nezohledňují a nečiní jej zodpovědným ani za fakt, že donedávna kandidaturu na funkci hlavy státu odmítal. Proto je Babiš jedním z hlavních aktérů nadcházející volby.
Jeho šance vycházejí především z toho, že má největší příležitost převzít elektorát Miloše Zemana. Dlouhou dobu se mu dařilo vlastní voliče i své politické kroky držet uvnitř hranic, které definovaly Zemanovu většinovou podporu. První ranou, jež tento úmysl ohrozila, byl příchod pandemie nemoci covid-19. Babišova vláda proslula velmi tvrdými restrikcemi a chaosem, který jejich schvalování a uplatňování doprovázel. Ve společnosti vznikla nemalá skupina lidí, jež odmítala jak očkování, tak i další agendu spojenou s bojem proti šíření koronaviru. Její jádro je ovšem aktivní dodnes. I letošní říjnové protivládní demonstrace v sobě stále nesly „antivaxerské“ poselství. Není náhoda, že se k nim nikdo z Babišova tábora otevřeně nepřipojoval.
Druhou – a zásadnější – komplikací je pro Babiše mezinárodněpolitická situace. Výše popsaná dělící linie v české společnosti vzniklá kvůli ruské invazi na Ukrajinu je největším rizikem pro Babišovu šanci uspět. Pokud by se postavil proti další pomoci Ukrajině, může být viděn jako obhájce Ruska. A to je u jednoznačné většiny voličů bráno jako hrozba. Pokud by naopak podpořil Ukrajinu, odradí nemalou skupinu prorusky zaměřených občanů, bez nichž vyhrát nemůže. Proto Babiš v současnosti o těchto otázkách mlčí, mlží, anebo se omezuje na komentáře k migraci a nadměrné pomoci Ukrajincům v České republice.
Může se tedy stát prezidentem? Pokud zvládne ustát rozpory mezi vzájemně nekompatibilními skupinami voličů, má šance opravdu vysoké. A udělá pro to prakticky cokoliv. Pokud jeho konkurence nedokáže tyto trhliny otevírat, poukazovat na ně a nutit ho k jasnému vyjádření, významně podlamuje své možnosti proti Babišovi uspět.
Tím se dostáváme k Babišovým protikandidátům. Do boje o Hrad se přihlásilo dvacet dalších osob, část z nich nesplnila potřebné podmínky. Není nutné věnovat se všem uchazečům, reálné šance jich má jen několik. Například kandidát SPD Jaroslav Bašta se jistě do druhého kola nedostane. Může však oslovit nemalou skupinu radikálních, proruských a antivaxerských voličů, kteří budou chybět Andreji Babišovi. Baštu (a jeho stranického šéfa Tomia Okamuru) se proto vyplatí sledovat – může sehrát ve druhém kole velmi zásadní roli.
Mnozí komentátoři považovali za významnou kandidaturu předsedy ČMKOS Josefa Středuly. Neúspěšná říjnová odborářská demonstrace na Václavském náměstí ukázala, že Středula potenciál stát se prezidentem nemá. Stejně tak se z pole neúspěšných ničím nevymanili senátoři Marek Hilšer a Pavel Fischer. Svůj moment měli ve volbě v roce 2018, kdy oba kandidovali poprvé. A oba lze podezírat z toho, že kandidaturou spíše sledují cíl uchovat se v paměti voličů pro další senátní volby.
Reálnými vyzyvateli Andreje Babiše a reprezentanty „Česka A“ tak jsou pouze Petr Pavel a Danuše Nerudová. Podle průzkumů Pavel vede nad Babišem v prvním kole, on i Nerudová pak podle sociologů mají nad šéfem ANO převahu v kole druhém. Zde ale není radno průzkumům věřit. Babišova kandidatura začala na poslední chvíli, jeho preference zatím odpovídají voličské podpoře ANO a ostatní voliči se dosud s jeho rolí potenciálního prezidenta neztotožnili. Navíc se ukazuje, že oba Babišovi protikandidáti nemají svou kampaň a vlastní mediální obraz příliš silné.
V čele všech průzkumů se nyní nachází generál Petr Pavel. Mnoho faktorů hraje v jeho prospěch, zejména kariéra v české armádě i v NATO. Zároveň ale čelí velmi tvrdé kritice z řad svých potenciálních voličů, a to za svou minulost v KSČ i Československé lidové armádě. Kritika je to místy autentická, je ovšem bezesporu podporována i z tábora jeho protikandidátů. Debata o Pavlově minulosti významně převažuje nad jeho vlastní snahou o pozitivní komunikaci. To ho však zatím kupodivu neoslabuje. Reálným rizikem pro něj mohou být až přímé mediální konfrontace s protikandidáty v horké fázi kampaně.
Další významnou kandidátkou je bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová. V současnosti jí preference předpovídají třetí místo, nicméně z minulých voleb víme, že i krátce před hlasováním může dojít k dramatickým změnám. Nerudová v rámci své kampaně používá jednoznačnou stylizaci do podoby slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. Je velkým testem pro české voliče, zda tento jednoduchý marketingový trik dokáže pokrýt vše, co by měl prezidentský kandidát nabídnout. Pokud ne, hrozí Nerudové, že bude na poslední chvíli muset svůj mediální obraz upravovat. A to nemůže být nikdy úspěšná strategie.
Každopádně lze s vysokou míry jistoty odhadnout, že ve druhém kole volby dojde na souboj Andreje Babiše a jednoho z dua Pavel–Nerudová. Dosavadní kampaň zatím není ničím zajímavá ani překvapující. Skutečný zvrat, pokud vůbec nastane, bude spíše pramenit z chyb jednotlivých kandidátů, ne z kvality kampaně. V minulosti se rozhodujícími ukázaly televizní debaty, které měly enormní sledovanost. Tehdy bylo jasné, že Miloš Zeman dokáže nerozhodnuté voliče získat na svou stranu. V těchto volbách se naopak dopad debat odhaduje obtížně. Andrej Babiš se v diskusích ocitá mimo ochranou hradbu profesionálního marketingu a není příliš úspěšný. A ani Pavel, ani Nerudová zatím neprokázali zásadní talent k tomuto typu soubojů.
Možný výsledek volby prezidenta tak závisí na velkém množství neznámých nebo protichůdných vlivů. Třetí přímá volba hlavy státu je tak více nejistá co do průběhu i výsledku než ty dvě předchozí. Její výsledek přitom může mít na českou politiku podobně drtivý dopad, jakým bylo zvolení Miloše Zemana v roce 2013.
Na závěr zbývá dodat osobní hodnocení, kterému se text snažil doposud vyhýbat. Miloš Zeman byl zcela neúspěšný prezident. Žádná z jeho priorit nedošla svého naplnění a nezanechal po sobě žádný pozitivní odkaz. Obě jeho funkční období doprovázely konflikty, negace, destrukce a často i chaos. Dělením společnosti způsobil naší zemi z dlouhodobého hlediska zásadní škody. Česká republika potřebuje lepší hlavu státu a tyto volby budou zásadním testem, zda si ji i zaslouží.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024