29. listopadu, 2022 Michal Lebduška
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vítá v Kyjevě svého polského kolegu Andrzeje Dudu. Snímek pochází z letošního dubna. Foto: Wikimedia Commons/Jakub Szymczuk
Základy současné polské východní politiky položil v období komunismu západní exil. Podle něj mělo Polsko rezignovat na jakékoliv nároky vůči Ukrajině, Bělorusku a Litvě, část jejichž území byla před druhou světovou válkou jeho součástí, a podporovat tyto země proti Rusku. Zjednodušeně tento postoj vyjadřuje často připomínaný výrok meziválečného polského vůdce Józefa Piłsudského, že bez svobodné Ukrajiny neexistuje svobodné Polsko. Proto se také Polsko stalo (spolu s Kanadou) prvním státem, který v prosinci 1991 oficiálně uznal nezávislost Ukrajiny.
Pro tu zase byla Varšava vždy formálně strategickým partnerem, který jí sloužil jako jakési okno na Západ a později jako advokát v Evropské unii. To bylo důležité kvůli tomu, že všichni ukrajinští prezidenti minimálně slovně podporovali jako dlouhodobý strategický cíl vstup do EU. Symbolicky pak blízkost s Polskem upevnilo mistrovství Evropy ve fotbale, které se v obou zemích hrálo v roce 2012.
Zároveň ale Ukrajině zůstaly velmi silné vazby na Rusko, které bylo dlouho jejím největším a naprosto zásadním obchodním partnerem. Ukrajinci se také ve své většině pohybovali spíše v kulturním prostoru, který sdíleli s Rusy a občany dalších států bývalého Sovětského svazu. Vedle toho v rámci všeobecného restartu vztahů mezi Západem a Moskvou došlo k velkému oteplení polsko-ruských relací, což nynější polská vláda tehdejšímu premiérovi a současnému opozičnímu lídrovi Donaldu Tuskovi ve světle současné ruské invaze neustále připomíná.
Ačkoliv v politické rovině Poláci Ukrajinu od 90. let minulého století podporují, neznamená to, že by vzájemné vztahy vždy byly ideální. Tím, co je dlouhodobě nejvíce otravovalo, byly sporné historické otázky. V Polsku jsou totiž křivdy z období druhé světové války, a především pak etnické čistky Poláků ukrajinskými nacionalisty, velmi živou součástí kolektivní paměti. Paradoxem přitom je, že na Ukrajině tyto otázky nikdy nebudily větší pozornost a vášně, protože o nich jednoduše většina obyvatel nikdy neslyšela.
K tomu patří ještě spory o pro Poláky nesmírně významná symbolická místa v čele s vojenským Hřbitovem obránců Lvova z meziválečného období. Na něm jsou pohřbeni dobrovolníci včetně dětí ve věku 13–15 let, kteří před Ukrajinci bránili Lvov na podzim 1918, a vojáci z polsko-ukrajinské a polsko-bolševické války v letech 1918–1920. Především oběť mladých obránců Lvova vyrostla už v meziválečném období na obrovský národní mýtus, který žije dodnes. Právě spor o obnovu lvovského zdevastovaného hřbitova, kde se obě strany dohadovaly o každé slovo na pomnících, se táhl dlouhé roky. Byl do značné míry vyřešen až po oranžové revoluci a nástupu prezidenta Viktora Juščenka, kdy se díky polské podpoře revoluce výrazně zlepšily vzájemné vztahy.
Právě období po roce 2004 bylo pro rozvoj těchto vztahů významné, o což se výrazně zasloužil polský prezident Lech Kaczyński. Ten totiž kladl velmi silný důraz na východní vektor polské zahraniční politiky a nesmírně se sblížil s Viktorem Juščenkem. Vrcholem jeho konání byla v srpnu 2008 jím iniciovaná symbolicky nesmírně důležitá společná cesta do Gruzie ve chvíli, kdy tuto zemi vojensky napadlo Rusko.
Podobnou vlnu solidarity s Ukrajinou v Polsku vyvolaly Euromajdan na konci roku 2013, revoluce důstojnosti, ruská anexe Krymu a začátek války na Donbase v roce 2014. Obzvlášť aktivní byli v tomto období polští politici, kteří se v Kyjevě velmi často střídali. Hned 1. prosince 2013 se první masové demonstrace zúčastnil tehdejší vůdce opozice Jarosław Kaczyński, který zároveň kritizoval polskou vládu za nedostatečnou podporu Ukrajině. Později si získal velkou pozornost ministr zahraničí Radosław Sikorski, jenž pomáhal zprostředkovat dohodu mezi ukrajinskou opozicí a prezidentem Viktorem Janukovyčem. Polský exprezident Aleksander Kwaśniewski zase předsedal spolu s bývalým šéfem Evropského parlamentu Patem Coxem speciální misi, která měla Ukrajině pomoci s přibližováním se EU.
Jenže reálně v polské společnosti převládaly vůči Ukrajincům negativní stereotypy. Ty byly kromě historických sporů spojeny především s masovou ukrajinskou pracovní migrací. Nástup polské vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) v roce 2015 přitom tyto tendence jen posílil. Kvůli jejímu důrazu na historická témata a národovecké tendence se výrazně zhoršila atmosféra. Média hojně informovala o ničení ukrajinských pomníků (k několika incidentům došlo i na Ukrajině, ale tam byly polské pomníky rychle opravovány), útocích na Ukrajince v příhraničním Přemyšlu a později v roce 2018 o sporu týkajícím se novely zákona o Institutu národní paměti. Podle ní mělo být trestné popírání zločinů ukrajinských nacionalistů (podobně se mělo trestat připisování Polákům spoluodpovědnosti za nacistické zločiny, proti čemuž se velmi ostře vymezil Izrael).
Veškeré spory a vzájemné problémy fakticky zůstaly zapomenuty 24. února 2022 se začátkem ruské invaze na Ukrajinu, kdy také došlo k velkému propadu preferencí polské krajněpravicové strany Konfederace, v níž se objevovaly proruské tendence. Polsko se vzhledem ke své poloze a existenci velké ukrajinské diaspory stalo přirozeným místem, kam v největším množství mířili uprchlíci z Ukrajiny, jež Poláci začali masově přijímat do svých domovů. Velmi rychle se také aktivizovali dobrovolníci, kteří pomáhali především u hranic. Brzy se proto ukázalo, že pomoci je ve skutečnosti mnohem víc, než kolik bylo potřeba.
Touto reakcí polské společnosti a dobrým zvládnutím uprchlické krize se samozřejmě nezapomněla chválit vláda pod vedením PiS. Jenže v jejím případě jde tak trochu o chlubení se cizím peřím. Samozřejmě platí, že pro zvládnutí situace bylo klíčové rychlé schválení legislativního rámce, který uprchlíkům umožnil legálně pracovat, získat finanční podporu a dětem chodit do škol. Reálně ale naprostá většina zátěže spadla na polské občany a místní samosprávy, které se musely s uprchlickou vlnou vypořádat prakticky samostatně. Zatímco například na venkově, kde běženců není tolik, to nebyl zásadní problém, velká města jako Varšava, Krakov nebo Vratislav čelila velmi silné zátěži.
V podstatě podobná situace panuje i v případě impozantní vojenské pomoci. Polsko v tomto směru Ukrajině nesmírně pomohlo, a to nejen vlastním vojenským materiálem, ale i poskytnutím svého území v čele s letištěm v Řešově pro dodávky z dalších zemí. Na druhou stranu ale platí, že současná polská vláda má ráda silná slova a gesta a její představitelé často rychleji mluví, než myslí a konají. To se projevilo hned na začátku ruské invaze, kdy kabinet Mateusze Morawieckého prezentoval jako prakticky hotovou věc, že předá Ukrajině všechny své letouny MiG-29, což se nakonec neuskutečnilo a byla z toho velká ostuda.
V neposlední řadě je potřeba velmi opatrně hodnotit i politickou podporu Ukrajině. Na jedné straně nelze pochybovat, že je velmi silná a chvályhodná. Například březnová cesta premiéra Morawieckého a předsedy PiS Jarosława Kaczyńského do obleženého Kyjeva, které se účastnili též premiéři Česka a Slovinska Petr Fiala a Janez Janša, byla velmi silným gestem. To samé platí i pro ponechání polského velvyslance Bartosze Cichockého jako jediného ambasadora z celého světa v Kyjevě. Na druhé straně si ale nelze nevšimnout, jak tato témata vláda zneužívá k boji s „proruskou“ opozicí či ke své protizápadní, a především pak protiněmecké rétorice.
Přitom to byli představitelé PiS, kdo se ještě v prosinci 2021 ve Varšavě a na konci ledna 2022 v Madridu setkal s často silně proruskými lídry krajní pravice z celé Evropy včetně Viktora Orbána, Marine Le Pen či Mattea Salviniho. A ačkoliv z polského vládního tábora po začátku ruské invaze zaznělo velké zklamání ohledně postoje maďarského premiéra Orbána, tak s postupem času je z PiS slyšet především kritika Německa, které i přes všechny problémy s komunikací pomáhá Ukrajině velmi silně, zatímco o proruské politice Maďarska se taktně mlčí.
Jakkoliv je tedy pomoc vlády PiS Ukrajině úctyhodná, tak platí, že podobně by se vzhledem k dlouhodobým prioritám zachoval kdokoliv, kdo by zrovna v Polsku vládl. Při vší nesmírně důležité politické podpoře, vojenské pomoci a přijetí obrovského množství uprchlíků nelze zapomínat na to, jaký charakter současná polská vláda má a jak celou krizi zneužívá pro vlastní politické cíle. Problémy s právním státem, skrytá či otevřená podpora domácí i zahraniční krajní pravice nebo útoky na Evropskou unii a západní spojence nikam nezmizely.
Stejně tak platí, že představitelé PiS mají rádi silné projevy, jež se poté velmi často rozcházejí s realitou, jako to bylo ve zmíněném případě slíbených letounů MiG-29. I tolik vychvalované přijímání ukrajinských uprchlíků v domech obyčejných Poláků, a nikoliv ve speciálních zařízeních, je jednoznačnou známkou slabosti státu, který museli zastoupit aktivní občané a místní samosprávy.
Polsko si určitě chválu za pomoc Ukrajině zaslouží. Nesmírně důležité je i to, že se fakticky zapomnělo na veškeré historické spory, které komplikovaly vztahy obou zemí. Ale neměli bychom kvůli tomu zapomínat na všechny problémy, jež se jak s pomocí, tak i fungováním polského státu a vlády pojí.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024