30. listopadu, 2022 Karel Barták
Francouzský prezident Emannuel Macron na říjnovém summitu Evropského politického společenství v Praze. Foto: Vlada.cz
Ekonomický obr, ale politický trpaslík. Tak Evropskou unii řadu let charakterizovali politologové a badatelé všeho druhu. Toto klišé však už dnes neplatí. EU nejenže několikrát vyhlásila, že hodlá být světovým hráčem, ale začala se tak skutečně chovat. Její „strategickou autonomii“ či „evropskou svrchovanost“, řečeno s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, již nelze odmítat jako chimérickou teorii. Postupný vývoj mezinárodní situace v 21. století a zejména letošní návrat války na evropský kontinent přiměly Unii, aby stále přesněji formulovala svou zahraniční politiku a prosazovala ji na mezinárodním fóru.
Iluze, že se EU bude starat o chod vnitřního trhu a o blahobyt svých obyvatel a zahraniční politiku přenechá národním vládám, brala s ohledem na měnící se mezinárodní kontext postupně za své. Války v Sýrii a Libyi, brexit, počínání Donalda Trumpa v Bílém domě a stále rozhodnější zpochybňování mezinárodního pořádku Ruskem a Čínou přiměly evropské politiky, aby se zamýšleli nad politickým modelem EU a rolí, kterou hraje, a hlavně by měla hrát, na globálním jevišti. Jednoduše proto, že jednotlivým zemím dochází, že společně je jejich hlas na světové scéně podstatně lépe slyšet. EU se tam prezentuje jako síla oddaná mezinárodnímu řádu založenému na pravidlech a opírá se o přitažlivost evropského sociálněliberálního modelu pro další oblasti světa.
Tento vývoj není vůbec snadný ani přímočarý. EU v první řadě čelí vnitřnímu pnutí. Není vždy snadné zajistit jednomyslnost všech sedmadvaceti členských zemí, která je povinná v zahraničněpolitických a bezpečnostních otázkách a žádoucí ve všech ostatních. Okolnosti jako narušování principů právního státu vládami Maďarska a Polska Unii nejen vnitřně oslabují, ale také poškozují její schopnost generovat sílu navenek. EU není žádný nadstát, všechna její rozhodnutí se rodí ve formě mezivládních kompromisů, často krkolomných. K některým zahraničněpolitickým otázkám nezaujímá EU stanovisko vůbec, protože jednomyslnosti nelze dosáhnout. Vnitřní štěpení jí proto velmi škodí, umocňuje počáteční handicap, jímž je právě převažující mezivládní uspořádání EU.
Brutální ruská agrese proti Ukrajině měla z tohoto hlediska vlastně pozitivní účinek – sedmadvacítka se sjednotila, jak to jenom šlo. Její vlády schválily už osm balíků protiruských sankcí a chystají se na devátý. Postavily se jako jeden muž za ukrajinskou vládu, začaly jí dodávat masově zbraně, finanční a humanitární pomoc. Otevřely náruč milionům Ukrajinců prchajícím před válkou. Dokonce schválily použití „mírového nástroje EU“, zvláštní obálky vyčleněné z unijního rozpočtu, k přímému nákupu zbraní a vojenského materiálu pro ukrajinskou armádu. Ta přece „bojuje také za naši demokracii“. Nabídly Ukrajině status kandidátské země a začaly vážně jednat o tom, jak uspořádat a zaplatit budoucí obnovu zničeného státu, která bude největším počinem svého druhu od druhé světové války.
Na sérii po sobě jdoucích summitů lídři členských zemí tuto jednotu potvrzovali. Jistým vyvrcholením se stalo premiérové vrcholné setkání Evropského politického společenství začátkem října v Praze. Ačkoliv šlo o „neformální“ schůzku bez písemného usnesení, kontext i podtext byl jasný všem. Proto je historicky významné, že na „rodinné fotografii“ z Vladislavského sálu vidíme vedle státníků ze zemí EU tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, dnes již bývalou britskou premiérku Liz Truss nebo ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva. Lze to považovat za důkaz síly a přitažlivosti EU a její zahraniční politiky. Evropská diplomacie ostatně také výrazně napomohla k tomu, že při hlasování o Ukrajině ve Valném shromáždění OSN podpořilo Rusko pouze pět ze 143 zemí světa.
Do vyšších otáček se dostalo z téhož důvodu budování evropské obrany – po létech teoretizování se vlády dohodly na zárodku společných ozbrojených sil, tentokrát konkrétně a realisticky. Hlavně však hodily za hlavu léta jalového hašteření o tom, zda v této oblasti dávat přednost Unii, nebo Severoatlantické alianci. Německo a také Česko ohlásily, že zvyšují výdaje na obranu na dvě procenta HDP a Polsko či Litva tuto hranici překročily. Pod vlivem ruské hrozby požádaly o vstup do NATO dosud neutrální Švédsko a Finsko, takže již třiadvacet ze sedmadvaceti zemí EU bude záhy zároveň v Alianci. Členství v obou organizacích je vnímáno stále častěji jako komplementární a vzájemně přínosné. Pomohlo i to, že Spojené státy jasně podporují autonomní evropskou obranu, a sami Evropané si po zkušenosti s předchozím prezidentem USA Donaldem Trumpem uvědomují, že na Ameriku nemusí být při budoucích hrozbách na evropském kontinentu vůbec spoleh. Stačilo poslouchat výzvy některých republikánských kandidátů v předvečer listopadových voleb do Kongresu, aby se USA odvrátily od Ukrajiny a věnovaly se samy sobě.
Mizí ovšem i další jistoty a s nimi další závislosti. Protiruské sankce zahrnují tak citlivé postihy, jako je zákaz dovozu uhlí, a posléze (s výjimkami) také ropy. Podíl ruského plynu na spotřebě EU poklesl ze čtyřiceti na devět procent. Politikům dochází, že mizí v nenávratnu doba, kdy opírali prosperitu svých zemí o laciné energie přicházející z Ruska a také o výměnu s obrovitým čínským trhem, který masově nakupoval drahé technologie a poskytoval laciné zboží. „Vy, Spojené státy, se staráte o naši bezpečnost. Vy, Číno a Rusko, poskytujete základ pro naši prosperitu. To je svět, který už neexistuje,“ upozornil v nedávném pozoruhodném projevu šéf evropské diplomacie Josep Borrell.
Nejenže se mění poměr k USA, Rusku i Číně, ale mezinárodní scéna je celkově stále nepřehlednější. Svět se drolí do řady středně silných mocenských center, z nichž většina nevyznává demokratické principy. „Nejde jen o Rusko a Čínu, je to celkový trend. Některé tyto režimy ještě nosí demokratický háv, ale už to demokracie nejsou. A některé se ani tak netváří – ani se nenamáhají tak vypadat,“ poznamenal Borrell. Upozornil, že svět je dnes „ošklivě multipolární“, přičemž velcí hráči jako Turecko, Indie, Brazílie, Jižní Afrika, Indonésie nebo Mexiko nejsou vůbec čitelní. A v tomto světě všichni se všemi soutěží o energie, investice, informace a data, soupeří o kybernetický prostor a námořní cesty, dokonce i o přítomnost ve vesmíru.
Zatímco se čelní politikové obvykle snaží působit optimisticky, Borrell zdůrazňuje, že Evropa nedělá dost, aby uhájila svůj model liberální demokratické společnosti založené na právu. Upozorňuje, že v členských státech sílí podpora populistických postav a hnutí, jež nesdílejí hodnoty, na kterých EU spočívá. Nedaří se vítězit v informační válce; dezinformace šířené trolly všeho druhu mají veliký vliv a EU neumí zastavit jejich šíření či je účinně vyvracet. „Musíme umět vysvětlit, že demokracie, svoboda, politická svoboda nejsou věci, které se dají vyměnit za hospodářský blahobyt nebo sociální výdobytky. Obojí musí jít ruku v ruce. Jinak náš model zanikne, neobstojí v tomto měnícím se světě,“ varuje apokalypticky vysoký představitel EU.
Vezměme si například rozpačitou reakci EU na velmi tvrdý zásah Číny proti maličké Litvě, která si dovolila ve svém hlavním městě povolit otevření zastupitelské kanceláře Tchaj-wanu. Stala se obětí doslova zuřivé odvety, která postihla nejen litevské podniky, ale také všechny ostatní, kdo by do Číny dováželi zboží s litevskými komponenty.
Evropští obchodníci mají zajisté dlouholeté zkušenosti s velmi asertivními čínskými protějšky a vnímají Čínu jako obchodního partnera, který nectí vyvážené vztahy. Evropská komise na tomto základě navrhla mechanismus, kterým se budou řídit do budoucna obchodní vztahy se zeměmi, jež se uchýlí k omezení obchodu nebo investic ve snaze si vynutit změnu orientace – politické, klimatické, daňové nebo v oblasti potravinové bezpečnosti a podobně. Jeho smyslem je urovnávat tyto spory tak, aby protistrana svá opatření stáhla.
Politici dlouho chodili kolem Číny jako kolem horké kaše. Teprve covidová krize a pak ruský vpád na Ukrajinu jaksi vyplavily závislosti, které dnes představují pro EU značný problém. Na nedávné schůzi ministrů zahraničí sedmadvacítky se mluvilo například o tom, že se v Číně dnes vyrábí dvě z každých tří baterií používaných v Evropě a pochází z ní devadesát procent vzácných zemin, bez kterých se neobejdou elektromotory či rotory větrných elektráren. Polovodiče, mikročipy, solární panely patří do sortimentu, kde se EU totálně spolehla na Čínu. „Vysoká ekonomická závislost se může kdykoli proměnit v politickou zranitelnost,“ upozornil Borrell.
Evropská komise navrhla, aby EU konkurovala ve světě čínským investicím poskytovaným v rámci takzvané Hedvábné stezky obdobným, ale spravedlivějším a demokratičtějším programem nazvaným Globální brána. Potíž je ovšem v tom, že na „stezku“ mají Číňané mnohonásobně více peněz než Evropané na svou „bránu“.
EU samozřejmě dobře ví o brutálním zacházení s Ujgury v provincii Sin-ťiang, o tvrdém potlačování demokracie v Hong Kongu nebo o stupňujících se vojenských hrozbách vůči Tchaj-wanu a pravidelně je kritizuje. Tuší také, že Peking nemíní nějak příliš odsuzovat ruskou válku na Ukrajině. „Ačkoli se zdá, že se Čína poněkud distancuje od ruských cílů na Ukrajině, zejména poté, co Putin pohrozil použitím jaderných zbraní, jsou čínsko-ruské vztahy zcela jasně silným strategickým partnerstvím založeným na vzájemné podpoře stěžejních zájmů obou stran; na to se nesmí zapomínat,“ píše se ve zprávě, kterou v půli října zveřejnila evropská zahraniční služba.
Za těchto okolností vyvolala velkou pozornost oficiální cesta německého kancléře Olafa Scholze do Pekingu začátkem listopadu, načasovaná notabene tak, že se stala první významnou zahraniční návštěvou u prezidenta Si Ťin-pchinga po jeho nedávném bezprecedentním druhém znovuzvolení generálním tajemníkem Komunistické strany Číny. Vypadá tak jako určitý hold čínskému vladaři, který přitom vede obrovskou zemi stále více konfrontačním směrem. Sociálnímu demokratovi Scholzovi přitom jeho záměr vymlouvali jak jeho koaliční partneři v německé vládě, včetně ministryně zahraničí za Zelené Annaleny Baerbock, tak jeho evropští partneři. Jeho návštěva byla také příčinou dosti přetřásaného ochlazení vztahů mezi Berlínem a Paříží. Francouzi by byli dali přednost společné cestě s Emmanuelem Macronem, případně také s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen.
Kapitáni německého průmyslu v Scholzově delegaci na to však neslyšeli. Ukazuje se, že geostrategický obrat, který kancléř sliboval ve svém programovém projevu v Bundestagu 27. února 2022, tedy těsně po zahájení ruské agrese, se stále ještě nekoná. Jeho pročínský „pragmatismus“ diktovaný zájmy německých podniků je stejně umanutý jako někdejší úporné trvání jeho předchůdkyně Angely Merkel na dostavbě plynovodu Nord Stream 2.
Německo, nejsilnější člen EU a tahoun evropské ekonomiky, se tak paradoxně chová jako země, která si nejméně uvědomuje měnící se globální krajinu a vztahy v ní a z ekonomických důvodů se drží jako klíště poměrů, které již – bohužel či bohudík, jak se to vezme – patří minulosti. Doufejme, že to je při hledání evropské jednoty pouhá epizoda.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024