01. prosince, 2013 Jana Růžičková
Když se na podzim roku 1929 v Praze poprvé objevil zvukový film, promítaly se především snímky v anglickém znění z americké produkce. Již v roce 1930 je ale následovaly i česky, a vzhledem k jazykové vybavenosti značné části obyvatelstva, i německy hovořící filmy. A kina byla vyprodaná.
Postavení němčiny v české společnosti se nicméně za posledních více než 80 let znatelně změnilo, čehož si všimli i dva nejmenovaní germanofilové, svědkem jejichž debaty o úpadku němčiny v Česku jsem se nedávno, a tak trochu nechtěně, stala. Společně se pohoršovali nad tím, jak málo dětí se učí tento jazyk na školách, a prorokovali zkázu naší ekonomiky. Vedlo mě to k úvaze: pravdou je, že pokud nemá člověk ten správný sitzfleisch, němčinu se naučí jen stěží. Navíc podle řady mých, především franko- a hispanofonních, přátel zní tento jazyk značně nesympaticky a beztak se lze v Německu bez problémů domluvit anglicky. Tak proč ztrácet čas s der, die, das? Protože mě nebaví číst na das Filmfestu titulky!
Zájem neklesá
V kontextu předchozích řádků mě na letošním, již osmém, ročníku tohoto festivalu německy mluvících filmů zaujalo, jednak kolik lidí má i dnes zájem o německý, rakouský a švýcarský film a jednak (a to především) kolik lidí patrně nad němčinou „ztrácelo“ a „ztrácí“ celé hodiny času (anebo přinejmenším kolik lidí schopně předstírá, že vůbec nemusí číst titulky). Teze o probíhajícím úpadku němčiny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku každopádně dostala na festivalu pořádné trhliny.
Dalo by se říci, že němčina je na tom dokonce možná lépe, než jak tomu bývalo před osmdesáti lety, jelikož představa, že promítání německy mluvené komedie Der unsterbliche Lump ve výše zmiňovaném roce 1930 v někdejším pražském kině Avion vyvolalo několikadenní nepokoje podněcované českými nacionalisty, se v dnešních souvislostech jeví spíše jako úsměvná.
V hlavní roli Hannah Arendt
Das Filmfest, již tradiční přehlídka představující to nejlepší z aktuální německojazyčné tvorby, probíhal v říjnu nejprve v Praze a následně se přesunul do Brna. Ve své hlavní sekci se festival letos věnoval radostem a strastem tzv. generace Y, tedy mládeže narozené v 80. a 90. letech 20. století. Letošním největším hitem se však jednoznačně stal snímek ze sekce Das Filmfest Spezial režisérky Margarethe von Trotta Hannah Arendt pojednávající o známé filozofce a reportérce, jež se proslavila svou reportáží o procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem a taktéž svou tezí o banalitě zla.
Osud nezměníš (?)
Celkem festival uvedl téměř třicet titulů, z nichž mě osobně nejvíce zaujal snímek Okno do léta (Fenster zum Sommer). Jeho režisér, Hendrik Handloegten, při představování filmu v zaplněném kině Lucerna s úsměvem pronesl, že jej těší skutečnost, že se jeho film promítá v tak krásném kině, jakým je právě Lucerna, a taktéž byl potěšen tím, že na rozdíl od jedné nejmenované latinsko-americké země, kde svůj film také uváděl, zde diskuse probíhají až po zhlédnutí filmu. Důvodem, proč v Jižní Americe diskuse občas probíhají již před projekcí, je údajně snaha vyhnout se následnému rozladění a nespokojenosti publika.
Handloegten asi věděl, na co naráží. Měl ale štěstí, protože české publikum mu díky poselství, které jeho Okno do léta neslo, odpustilo i značnou nereálnost (či snad až nesmyslnost), na níž jinak realisticky působící snímek stavěl. Hlavní hrdinka, Juliane, kterou výborně ztvárnila Nina Hoss, totiž došla k pochopení, že osud svůj, ani osud ostatních, nedokážeme změnit. A to ani, když jej můžeme prožít dvakrát.
Jana Růžičková
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025