12. února, 2017 Miroslav Šepták
Kandidát kompromisu? Foto: Miroslav Šepták
O prezidentskou funkci v Rakousku vždy bojovali kandidáti sociálních demokratů (SPÖ) nebo lidovců (ÖVP) nacházející se v závěrečné fázi politické kariéry. Toto tvrzení platilo až do minulého roku, kdy obě strany utrpěly bezprecedentní porážku. Jejich kandidáti skončili v poli poražených již v prvním kole, což svědčí o personální i programové krizi dvou někdejších hegemonů rakouské politické scény.
V reakci na katastrofální výsledek prezidentských voleb, rostoucí obsahovou prázdnotu vládní agendy a v neposlední řadě vlastní chybějící energii odstoupil v květnu ze svých funkcí spolkový kancléř a šéf SPÖ Werner Faymann. Mimochodem s 2715 dny strávenými v kancléřském křesle byl v tu chvíli po německé kancléřce Angele Merkelové druhým nejdéle sloužícím premiérem v Evropské unii. Nahradil jej bývalý šéf Rakouských spolkových drah s pověstí zdatného manažera Christian Kern. Vláda tím dostala nový impuls a přišla s návrhy změn. Její plán zahrnující oživení ekonomiky, pomoc živnostníkům a stanovení jasných pravidel azylové politiky vypadá na papíře dobře, ale pokud nebude převeden do praxe, koaliční strany zažijí další úbytek voličské přízně.
Zatímco socialisté tedy potřebnou personální rošádu provedli, lidovci vyčkávají. Přesto je veřejným tajemstvím, že odvolání předsedy ÖVP Reinholda Mitterlehnera je jen otázkou času: Ve vhodný okamžik povolá strana do čela současného ministra zahraničí Sebastiana Kurze, jehož hlas občané stále více slyší například v souvislosti s požadavkem zpřísnění rakouské migrační politiky nebo odmítáním vstupu Turecka do Evropské unie.
Kandidát Svobodných (FPÖ) na prezidenta Norbert Hofer nakonec sice nezvítězil, ale počáteční smutek vystřídala v řadách FPÖ spokojenost. Před rokem by ani největší optimisté nečekali 35 procent odevzdaných hlasů v prvním kole, 49,7 procenta ve druhém a 46 procent v opakovaném druhém kole. Většinový volební systém uplatňovaný u prezidentských voleb navíc Svobodné značně znevýhodňuje. Třebaže je Hofer všeobecně považován za umírněného politika a „vlídnou tvář“ FPÖ, ani on nedokáže oslovit příznivce Zelených, liberály a velkou část sociálních demokratů. Stručně řečeno, kandidát Svobodných doplatil na horší mobilizační schopnosti, než měl vítěz Alexander Van der Bellen.
Pro Svobodné však představuje výhodu mít někoho jako Hofer. Dokládá to i jeho vystoupení na tradičním novoročním setkání FPÖ, kde se za řečnickým pultem dlouhá léta objevoval pouze stranický šéf Heinz-Christian Strache. Poraženému prezidentskému kandidátovi nelze upřít určité charisma, mediální kvality i ochotu a schopnost najít kompromis s politickými soupeři. V případě vítězství FPÖ v příštích parlamentních volbách bude Hofer pro potencionální politické partnery doma i v zahraničí daleko přijatelnější než kontroverzní Strache. Pokud však chtějí Svobodní v těchto volbách uspět, měli by se poučit z chyb v loňské prezidentské kampani. Jednalo se například o odkaz na Boha na předvolebních plakátech, jejž mnozí konzervativní Rakušané vnímali jako nevkusný, nebo příliš agresivní Hoferovo vystoupení v závěrečné televizní debatě s Van der Bellenem.
V republice pod Alpami sílí tendence patrné rovněž v ostatních evropských zemích. Lidé se odvracejí od tradičních stran a stále častěji důvěřují novým, „neokoukaným“ politickým subjektům. Značnou poptávku po svěžím větru využila někdejší předsedkyně nejvyššího soudu Irmgard Grissová. V prvním kole prezidentských voleb získala bezmála devatenáct procent hlasů, přičemž oslovila především lidi většinou nechodící k volbám, liberály a zklamané příznivce lidovců.
Pokud Grissová opět vstoupí do politiky, nabízejí se jí dvě možnosti: buď bude spolupracovat s liberálním Novým Rakouskem, které podporovalo její prezidentskou kandidaturu, nebo založí novou polickou stranu. První varianta je schůdnější, druhá znamená pustit se do namáhavého budování stranické organizační struktury. Každopádně její debaty s občany započaté s příchodem nového roku naznačují ochotu Grissové se i nadále veřejně angažovat.
Nezanedbatelná poptávka rakouských voličů po nových tvářích může přinést nejedno překvapení. Mezi stěžejní ingredience pro různá protestní hnutí patří výrazná osobnost v čele, profilující téma a dynamický politický marketing. V roce 2013 rozčeřil rakouské politické vody podnikatel Frank Stronach s programem oživení ekonomiky a hesly proti klientelismu. Počáteční úspěchy v podobě zisku mandátů v některých zemských sněmech i celostátním parlamentu velmi brzy trestuhodně promrhal, ale zároveň v některých ohledech ukázal protestním hnutím cestu vedoucí k úspěchu.
Otázkou zůstává, zda se v Rakousku uskuteční předčasné volby, o nichž se po nějaký čas spekulovalo. Podle momentální situace to spíše vypadá, že se současný kabinet kvůli matné vládní bilanci pokusí vydržet do konce řádného období, tedy do podzimu 2018. Koneckonců vládnoucím lidovcům a sociálním demokratům by nové rozdání karet přineslo podle nejnovějších průzkumů jen zklamání, zatímco opoziční Svobodní by slavili jasné vítězství.
Pokračování většinové vlády socialistů a lidovců po příštích volbách tak nevypadá příliš reálně. Lidé začínají ztrácet důvěru v akceschopnost takto složeného kabinetu. Ten zaměstnávají spíše interní rozepře než řešení aktuálních problémů souvisejících například s migrační krizí, na rakouské poměry vysokou nezaměstnaností nebo stagnací v oblasti vzdělávání a penzijního systému. Lidovci a socialisté musí přijít s výraznými činy, jinak si důvěru ztracených voličů zpět nezískají.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025