23. září, 2025 Dávid Bořuta
Houfnice Zuzana 2. Foto: Wikimedia CommonS/Jacob Bradford
Válka na Ukrajině není jen geopolitickým zlomem, ale i silným ekonomickým testem pro Slovensko. Jako jediný stát eurozóny přímo sousedící s Ukrajinou má unikátní pozici – spolu s Polskem tvoří klíčovou bránu mezi Západem a napadenou zemí. Zatímco Rumunsko masivně investuje do infrastruktury, aby využilo výhod jižního spojení Evropské unie s Ukrajinou, Slovensko zatím své postavení nedokázalo plně přetavit do strategické výhody.
Podle nejnovějšího hodnocení škod a potřeb (zprávu Rapid Damage and Needs Assessment z února 2025 společně vypracovaly Světová Banka, ukrajinská vláda, Evropská komise a OSN) dosahují celkové náklady na obnovu Ukrajiny 524 miliard amerických dolarů. To je rozsah, který převyšuje roční HDP země téměř třikrát a představuje jednu z největších investičních výzev i příležitostí 21. století. Pro Slovensko i ostatní sousední státy to znamená jediné: poptávka po kapacitách, technologiích a službách bude v příštích letech mimořádně vysoká. Rozhodující bude, zda dokážou včas vybudovat vlastní nabídku – od infrastruktury přes průmysl a exportní finanční nástroje až po lidský kapitál. Kdo bude připraven, získá dlouhodobý růstový impuls. Kdo zůstane stranou, odsoudí se k periferní roli.
Konflikt zároveň zvýraznil trendy, které byly pod Tatrami dlouho přehlížené: závislost na levné pracovní síle, slabá diverzifikace exportu a podfinancovaná infrastruktura. Tyto slabiny se ukázaly jako zásadní limit pro budoucí konkurenceschopnost.
Válka však otevřela i nové příležitosti. Slovenský zbrojní průmysl zažívá rekordní růst, státní Eximbanka spustila projekty na podporu exportu i zapojení do obnovy Ukrajiny a přítomnost ukrajinských pracovníků se stala důležitým stabilizačním prvkem na trhu práce i v daňových příjmech. Slovensko je proto v jedinečné pozici. Konfliktem bylo přinuceno rychleji řešit dlouho odkládané problémy, ale zároveň získává šanci využít svou geografickou polohu a průmyslový potenciál pro transformaci celé ekonomiky.
Bezprostředním důsledkem ruské agrese byla migrační vlna z let 2022–2023. Slovenskem prošel více než milion lidí, přičemž přibližně 100–150 tisíc z nich zde našlo dlouhodobější útočiště.
Pro ekonomiku to znamenalo dvojí efekt. Na jedné straně šlo o rychlou úlevu na napjatém trhu práce. Ukrajinští pracovníci pomohli částečně vyrovnat nedostatek zaměstnanců v průmyslu, dopravě či službách. Podle odhadů Institutu finanční politiky, což je analytický útvar slovenského ministerstva financí, zvyšují jejich odvody a daně příjmy státního rozpočtu o 0,1–0,2 procenta HDP ročně.
Na druhé straně však integrace přinesla i nové výzvy: uznávání kvalifikací, jazykovou bariéru, tlak na školství a zdravotnictví v regionech s vyšší koncentrací běženců. Po odchodu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze Slovenska přechází odpovědnost na stát, který musí systematicky podpořit města a obce při začleňování ukrajinských rodin. Problémem jsou zejména děti v pubertě, které často dorazily jen s matkami či prarodiči a narážejí na jazykové i vzdělávací bariéry. Pokud stát poskytne městům a obcím dostatečnou podporu, dnešní zátěž se může změnit v zítřejší dividendu.
Válka zásadně proměnila slovenský pracovní trh. To, co na začátku vypadalo jako krizový nápor, se postupně ukazuje spíše jako strukturální příležitost, jak zpomalit stárnutí pracovní síly a posílit veřejné finance.
Slovensko patřilo ještě v roce 2021 mezi země EU nejvíce závislé na ruském plynu a ropě (plyn z Ruska kryl převážnou část spotřeby). Invaze a nedodržování kontraktů ze strany Gazpromu tuto logiku zlomily. Dnes tvoří ruský plyn méně než polovinu dovozů, zbytek zajišťují LNG a evropské trasy. Na začátku roku 2025 navíc skončila tranzitní smlouva přes Ukrajinu. Otázka však nezní, zda bude plyn, ale za kolik. Slovensko potřebuje střednědobé kontrakty a lepší cenové zajištění. Bez jejich uzavření zůstane země vysoce citlivá na cenové výkyvy světových trhů.
Páteří elektroenergetiky zůstávají jaderné elektrárny v Mochovcích a Jaslovských Bohunicích, které pokrývají přes polovinu výroby a vytváří prostor i pro export včetně dodávek na Ukrajinu. Aby země snížila svou zranitelnost, musí modernizovat přenosové sítě, posílit propojení se sousedy a rozumně rozvíjet obnovitelné zdroje a flexibilitu, tedy akumulaci a řízení spotřeby.
Energetická transformace však nebude možná bez modernizace infrastruktury. Slovensko zatím zaostává v budování nových interkonektorů a posílení přenosové soustavy. Také lepší napojení na regionální plynové a ropné toky je zásadní, pokud má země plnit roli stabilního článku evropské energetické bezpečnosti a partnera Ukrajiny.
Energetický šok po roce 2022 zasáhl ocelářství, chemický průmysl i automobilky, které stavěly na levné energii. Krátkodobě to znamenalo propad a útlum výroby. Dlouhodobě jde o nutnou změnu trajektorie. Automobilky řeší přechod na elektromobilitu a diverzifikaci dodavatelů, ocelárny a chemičky musejí investovat do účinnějších technologií a dekarbonizace. Klíčová přitom bude předvídatelná daňová a investiční stabilita, která podnikům umožní zvládnout přechod na zelené technologie a výrobu s vyšší přidanou hodnotou. Model založený na laciné energii a levné práci je vyčerpaný. Růst musejí táhnout inovace, digitalizace a vyšší přidaná hodnota.
Vedle technologických inovací stojí před průmyslem i infrastrukturní výzva. Nedokončené dálniční tahy, slabá železniční síť a omezené logistické kapacity na východní hranici zpomalují adaptaci průmyslu na nové podmínky. Bez zrychlení výstavby a modernizace dopravní sítě se slovenský export i zapojení do rekonstrukčních projektů na Ukrajině mohou stát nekonkurenceschopnými. Rozhodující roli přitom sehraje systematické využívání Plánu obnovy a evropských fondů. Bez nich hrozí, že tlak na transformaci se promění jen v útlum výroby a ztrátu konkurenceschopnosti.
Před rokem 2022 zbrojařský sektor spíše stagnoval, válka však povzbudila poptávku. Zakázky financované spojenci, například houfnice Zuzana 2, a nové programy vytáhly tržby i ziskovost řady firem, k nimž se řadí VOP Nováky, Konštrukta-Defence, MSM Group, Grand Power a Glock SK. Do hodnotového řetězce se zapojují i technologické firmy jako Aliter, SEC či Telegrafia.
Slovenský export zbraní od ruské invaze narostl desetinásobně a v roce 2024 dosáhl objemu přes 1,1 miliardy eur – tedy téměř 0,9 procenta HDP. To je v poměru k ekonomice jen o málo méně než ve Spojených státech, globální jedničce v obchodu se zbraněmi. Slovensko se tak během tří let stalo jedním z nejrychleji rostoucích hráčů evropského zbrojního odvětví.
Největší potenciál má výroba munice, kde Ukrajina a NATO pociťují největší nedostatek, a také nové technologie, jako jsou simulátory, senzory či komunikační systémy. Vývoj však odhaluje i strukturální slabiny: část podniků má omezené kapacity nebo je závislá na subdodávkách z ciziny. Jedná se třeba o speciální výkovky pro houfnice Zuzana. Současně se ukazuje rozdíl mezi firmami s mezinárodními zkušenostmi (kupříkladu Aliter, SEC) a těmi, které zůstávají navázané jen na domácí trh.
Rozhodující bude, zda stát a firmy dokážou boom ukotvit v dlouhodobých kontraktech, v evropských programech na společné vyzbrojování a v investicích do výzkumu a vývoje. Pokud ano, obranný průmysl se může stát vedle automobilového sektoru druhým pilířem slovenského exportu. Pokud ne, hrozí, že boom splaskne – jen jako další válečná bublina.
Ruská agrese zásadně změnila i institucionální prostředí, v němž se Slovensko pohybuje. NATO po summitu v Haagu posunulo ambice obranných výdajů: z někdejších dvou procent HDP na minimálně 3,5 procenta pro armádu a až 1,5 procenta pro širší bezpečnost do roku 2035. Pro Slovensko to znamená, že se obrana stane jednou z největších položek rozpočtu. Bude nutné sladit tyto výdaje s fiskální konsolidací a dlouhodobou udržitelností veřejných financí. Bez efektivní komunikace a vysvětlování se vyšší obranné výdaje stanou snadnou kořistí populistů, a tím i hrozbou pro stabilitu celé bezpečnostní strategie.
Na evropské úrovni se válka stala katalyzátorem hlubší integrace Ukrajiny. Slovenská vláda spolu s Eximbankou vypracovala dopadovou analýzu vstupu Ukrajiny do EU, která ukazuje, že rozšíření nemusí být hrozbou, ale spíše příležitostí, a to zejména pro východní Slovensko. Otevírá se prostor pro přeshraniční projekty, dopravní a energetickou infrastrukturu i nové investice, které mohou regionům přinést růst. Analýza zároveň představuje klíčový podklad pro vyjednávání o víceletém finančním rámci EU v letech 2028–2034. Slovensko tak může nejen čerpat, ale i aktivně formovat evropské priority od infrastruktury až po digitalizaci a zelenou transformaci.
Současně se ukazuje význam visegrádské spolupráce. Tranzitní koridory, energetická bezpečnost a pracovní migrace jsou témata, jež žádná země regionu nevyřeší sama. Koordinace v rámci visegrádské čtyřky, ale i širší středoevropské platformy, může posílit vyjednávací pozici vůči Bruselu i NATO a zároveň minimalizovat riziko, že jednotlivé státy budou hrát pouze na vlastní účet. Pokud však Slovensko nezrychlí investice do vlastní infrastruktury a nenajde shodu na stabilním financování obrany, hrozí, že zůstane na okraji regionálních dohod, zatímco Polsko a Rumunsko budou určovat tempo i priority celé střední Evropy.
Pokud má Slovensko reálně využít příležitosti, které přinese poválečná obnova Ukrajiny a nový unijní víceletý rozpočtový rámec (MFF), nesmí podkopávat jednotu Západu. Pokračující blokování sankcí proti Rusku – naposledy u 18. balíku – a inscenované kontakty s Vladimirem Putinem a Sergejem Lavrovem přímo oslabují kredibilitu Slovenska u partnerů. Kyjev dal jasně najevo, že nebude spolupracovat se státy, které podrývají evropské úsilí a udržují zvláštní vztahy s Kremlem. Taková politika by nezpůsobila jen reputační ztrátu, ale zničila by důvěryhodnost Slovenska, a hrozilo by, že slovenské firmy budou vyřazeny z klíčových projektů jedné z největších investičních příležitostí 21. století.
Válka na Ukrajině postavila Slovensko před historický test. Odhalila slabiny – závislost na levné energii, podfinancovanou infrastrukturu či demografický útlum –, ale zároveň otevřela prostor pro zásadní transformaci: posílení obranného průmyslu, technologickou modernizaci i účast na rekonstrukci Ukrajiny. Rozhodující dekáda 2025–2034 určí, zda Slovensko tuto šanci využije. Klíčové kroky jsou jasné:
Budoucnost Slovenska nebude určena jen debatami o sankcích či plynu, ale hlavně tím, zda se země dokáže definovat jako sebevědomý a spolehlivý člen demokratického Západu. Obnova Ukrajiny je šancí, která se nebude opakovat. Slovensko se musí rozhodnout – být uprostřed dění, nebo zůstat na periferii.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025