15. března, 2022 Kamil Czaiński
Vítejte v městě Wilamowice. Foto: Kamil Czaiński
Z polského Těšína se do Bílska-Bělé (Bielsko-Biała) dostanete autobusem asi za půl hodiny. Tato bezmála dvousettisícová regionální metropole se rozkládá na obou stranách historické zemské hranice mezi Slezskem a Malopolskem. Stačí přestoupit na příměstskou linku a po asi dvanácti kilometrech se ocitnete uprostřed rovinaté vesnické idylky. „Skiöekumt y Wymysoü,“ hlásá uvítací cedule doplněná i polským textem „Witamy w mieście Wilamowice“. Až na radnici a dvě tři honosnější stavby z 19. století kolem protáhlého náměstí to tu jako ve městě moc nevypadá. Rozptýlené rodinné domky navozují venkovskou atmosféru a se třemi tisíci obyvatel se Wilamowice od okolních vesnic neodlišují ani svou velikostí. Městem však jsou, a to od roku 1818, kdy si podnikaví občané za toto privilegium draze zaplatili. O deset let dříve se za třicet tisíc rýnských sami vykoupili z poddanství.
Ať už sem přijedete z jakéhokoliv směru, již z dálky se vyjímá 72metrová novogotická věž farního kostela Nejsvětější Trojice. Navzdory architektonickému stylu, jenž evokuje počátek minulého století, byla dokončena až v roce 1984. Kostel se stavěl šest dekád počínaje rokem 1923. O tom všem se píše na informační tabuli u vchodu – polsky, anglicky a také vilamovsky. „Dy Kjyh fur Śwjynto Trüjca.“ Vilamovská verze bije do očí pozoruhodnou směsicí germánských a slovanských slovíček.
O původu Vilamovanů a jejich jazyka kolují různé legendy. Přisuzují se jim kořeny holandské, vlámské, fríské a dokonce anglické, skotské či dánské. Mezi vzdálenými germánskými zeměmi se snad jenom Island nebere v potaz jako možná vilamovská pravlast. Pravda je mnohem banálnější. Zakladatelé městečka přišli do Osvětimské kotliny během východní kolonizace ve 13. století ze středoněmeckých oblastí (Sasko, Durynsko, Franky). Vilamovština je lingvisticky příbuzná německým nářečím, jimiž se kdysi hovořilo ve Slezsku. V podstatě se jedná o část takzvaného bílsko-bělského jazykového ostrova, který do roku 1945 tvořilo celkem třináct obcí.
Jenže trajektorie vilamovských dějin se ubrala poněkud jiným směrem. Místní nepřijali německou národní identitu, naopak hýčkali si svou odlišnost. S básníkem Florianem Biesikem začala v počátcích 20. století i jejich nezávislá literární tradice. Byť se vilamovština nikdy nestala jazykem úředním či vyučovacím, až do konce druhé světové války byla mateřštinou a obcovací řečí naprosté většiny zdejších obyvatel. A vyvíjela se spíše pod vlivem polštiny (Wilamowice byly součástí Haliče a pak Krakovského vojvodství v meziválečném Polsku) nežli standardní němčiny. Nemalou část slovní zásoby tvoří polské přejímky, mnohdy až úsměvné jako der dźjada (děda) nebo der kłopa (chlap). Ve výslovnosti se to vedle přehlásek (umlautů) hemží pro Němce stěží vyslovitelnými ś, ć, ł.
Punce německosti se však Vilamované jen tak nezbavili. Nacisté je uznali za soukmenovce hodné zápisu na „Deutsche Volksliste“ a boje za tisíciletou říši v řadách Wehrmachtu. Svéráznou vilamovskou kulturu přitom zneužívali k pangermánské propagandě. Poláci se pak s pomocí sovětských osvoboditelů pomstili. Mnoho mužů bylo odvlečeno na nucené práce v Sovětském svazu či do pracovních táborů v Polsku, zatímco jejich domy si zabrali polští sousedé z okolních vsí. Vilamovská odlišnost nabývala totiž i třídního rozměrů. Mnozí se zde věnovali obchodu či řemeslu a byli tak o něco zámožnější než polští rolníci. Na rozdíl od nich si mohli dovolit lepší cihlové domy nebo dokonce služku. V době poválečného vyřizování účtů se pro ně karta obrátila.
K plošnému odsunu nakonec nedošlo, ale používání lokálního jazyka a lidového kroje bylo několik let zakázáno. V padesátých letech perzekuce ustaly, zůstalo však trauma. „Radši ať to všechno zajde, nechceme, aby se naše děti odlišovaly a trpěly kvůli tomu jako my,“ říkali si Vilamované a nepředávali rodný jazyk potomkům. Poválečná generace vyrostla už jen s polštinou. Vilamovština byla nanejvýš jakousi tajnou řečí, v níž prohodila pár slov babička, když nechtěla, aby jí děti rozuměly. Zájem o „starobylé nářečí polských Vlámů“ se mezi jazykovědci zvedl v osmdesátých letech, ovšem nikdo nepochyboval, že je odsouzeno k zániku. Lingvisté dobývali ze staříků polozapomenutá slovíčka, nahrávali, zapisovali, zkoumali. Snažili se zachytit vilamovštinu v jejím závěrečném vývojovém stadiu, než navždy odejdou poslední mluvčí.
Jenže v roce 1993 přišel na svět Tiöma fum Dökter, občanským jménem Tymoteusz Król. Není sice čistokrevný Vilamovan, jeho rodiče pocházejí ze Slezska. Vyrůstal ale po boku nevlastní babičky, která mu zpívala vilamovské písně. „Jako dítě jsem byl přesvědčen, že prostě každá obec má vlastní řeč. Až jsem zjistil, že tomu tak není a náš výjimečný jazyk vymírá, rozhodl jsem se, že udělám vše pro jeho záchranu,“ vysvětluje Król. V jedenácti začal cílevědomě nahrávat všechny žijící rodilé mluvčí, v té době jich bylo kolem stovky. Ve čtrnácti se postaral o přidělení ISO kódu, mluva Wilamowic tak byla oficiálně zařazena mezi jazyky světa prestižní Knihovnou Kongresu. Přesvědčil Józefa Garu (*1929), aby dával soukromé hodiny vilamovštiny pro děti a sestavil slovník i s nahrávkami výslovnosti. Od roku 2011 je učitelem sám Król.
Chytla se třeba Jüśja fum Biöetuł aneb Justyna Majerska-Sznajder. Tiöma a Jüśja zasvětili Wilamowicím život. Oba vystudovali etnologii a spojují regionální aktivismus s vědeckou prací. Vnukli vilamovštině naději na nový život. Už nejde jen o zdokumentování vymírajícího fenoménu, leč o jeho obrodu. Původních mluvčích z předválečné generace žije ještě dvacítka. Kromě nich jazyk aktivně ovládá asi patnáct mladých nadšenců. Na sto až sto padesát odhaduje Król počet těch, kteří mu alespoň pasivně rozumějí. Vilamovština se objevuje ve veřejném prostoru (viz třeba zmíněné tabule) i na Facebooku. Vznikají v ní divadelní hry a literární díla, mezi nimiž snad nejvýznamnějším počinem je Królův překlad Malého prince (Der Kliny Fjyśt). Poválečné trauma pominulo. Z potírané „skopčácké hatmatilky“ se stala módní záležitost.
Inspirace čerpají vilamovští obrozenci mezi Aztéky v Mexiku nebo na ostrově Man. Společné akce podnikají s karpatoněmeckou komunitou ze slovenské Chmeľnice, kde rovněž přežívá prazvláštní lokální jazyk germánského původu. Byť mezi laickou veřejností téměř neznámá, vilamovština je dnes stálicí vědeckých publikací z oblasti revitalizace ohrožených jazyků. Případ třítisícového městečka na slezsko-malopolském pomezí sledují se stejnou vážností jako osudy lužické srbštiny či irštiny odborníci z celého světa. Na vydání profesionální mluvnice a slovníku se spolu s Królem podílel islandský lingvista Alexander Andrason. Australan Carlo Ritchie zase spoluzakládal sdružení Accademia Wilamowicziana a vydal vilamovsky dětskou knížku Ynzer boümmüter (Naše stromová matka).
Kdo odmítá Vilamovany podpořit, je polský stát. Zákon rozlišuje v Polsku tři druhy menšin: národnostní, k nimž patří Němci či Ukrajinci, etnické, jako jsou Romové nebo Tataři, a také „komunity používající regionální jazyk“. Taková komunita je zatím jen jedna – kašubská. A právě o tento status usilují Vilamované. Pojí se s ním nejen zvýšení prestiže jazyka, ale i konkrétní praktické výhody, například možnost čerpat státní dotace na jeho výuku ve školách. Návrh na uznání vilamovštiny se pravidelně vrací do Sejmu a je torpédován dobrozdáními vládních expertů. Ti se za každou cenu snaží dokázat, že jde o pouhý německý dialekt. A němčina již přece menšinová práva zaručena má.
Zajisté, co je a co není německý dialekt, toť problematická otázka. Němčina v Hamburku a Curychu se liší asi tak jako čeština a chorvatština, přitom obyvatelé obou měst tvrdí, že mluví „německy“. Mnohem snadněji se Hamburčan domluví v Groningenu, kde se ale mluví „nizozemsky“. Dobrou paralelu k vilamovské situaci představuje lucemburština. Ta je příbuzná nářečím německého Porýní, ale převzala nespočet francouzských výrazů. Má vlastní pravopis i svou literaturu a její uživatele se nepovažují za Němce, proto byla prohlášena za samostatný jazyk. Vilamované nejenže nejsou a nechtějí být Němci, ale i jejich potřeby, jež by měl zákon o regionálním jazyce řešit, jsou zcela jiné než u stotisícové německé menšiny z Horního Slezska.
Proč tedy vládě tak záleží na tom, aby nevyšla vstříc své zřejmě nejmrňavější minoritě? Že by hodina vilamovštiny týdně v jedné maloměstské základce představovala obří zátěž pro rozpočet? Zádrhel bude jinde. O status komunity používající regionální jazyk totiž usiluje i Slezané. Těch je nejméně několik set tisíc, hlásí se k nim politici, vědci i přední umělci. Úvahy o slezském jazyce neodmyslitelně doprovází debata kolem identity, jež podlomuje mýtus jednotného Polska. Konzervativní část politické scény vnímá probíhající slezskou emancipaci jako hrozbu. Bojí se, že by jakékoli ústupky otevřely Pandořinu skříňku. Vilamovštinou a slezštinou se přitom zabývají stejné parlamentní výbory, návrhy na uznání obou jazyků vycházejí od stejných poslanců. Vilamovští a slezští aktivisté se znají a spolupracují. Strach z největší menšiny se tak mimochodem obrací i proti té nejmenší. Blahosklonný přístup vládní strany PiS dokonale ilustruje výrok poslance Szymona Giżyńského, jenž zazněl na výjezdním zasedání Výboru pro národnostní a etnické menšiny ve Wilamowicích v roce 2016: „Vážně je tady potřeba zákon, který vyláká různé vlky z lesa, když zrovna vy jste takový okouzlující, něžný, roztomilý beránek, který se nosí na rukou a tulí k srdci?“ Vilamované by si podle něj zřejmě měli maximálně zazpívat písničku a nezlobit. Jinak se budou podobat slezským „podvratným živlům“.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024