21. září, 2025 Jan Gregor
Sídliště Saltivka na severním okraji ostřelovaného Charkova na snímku z roku 2022. Foto (oříznuto): Michal Lebduška
Kvapilův film velmi výmluvně ukazuje realitu skutečné války, odehrávající se jen několik set kilometrů od našich hranic. Ale ještě snad výmluvněji popisuje stav na bojišti války informační a naznačuje, že barikády na obou stranách půjde jen těžko překonat.
Na začátku stál dobrý nápad za všechny peníze, který se tvůrcům podařilo produkčně velmi dobře zrealizovat. Pořád se mluví o tom, že lidé s antisystémovým smýšlením podléhají dezinformacím. Tak proč nevzít zástupce této scény a nezavézt je co nejblíž k frontovým liniím, aby si udělali o válce na Ukrajině nějaký obrázek z první ruky?
Režisér vybral své protagonisty na základě castingu a měl štěstí na odlišné, dobře rozlišitelné typy. Zahrádkář Ivo je založením spíše prosťáček. Sám přiznává, že si nějakými snadno doložitelnými fakty nenechává kazit svůj názor na dění kolem sebe. V jedné vyhrocené scéně pak asi nikoliv z přesvědčení, ale kvůli argumentačnímu zahnání do kouta obhajuje znásilňování ruskými vojáky.
Farmář Nikola má svůj obdiv k Rusku vyfutrovaný ideologicky. S kontroverzními komentáři na kameru spíše šetří, ale několikrát se neudrží, načež vyjde najevo, že v tažení ruského diktátora Putina vidí naději na změnu nenáviděného liberálního řádu v západní Evropě.
Psychicky poněkud nestabilní Petra pochází z komunistické rodiny, má teologické vzdělání a zmatek v hlavě. Je nositelkou těch nejvíc „cringe“ hlášek ve filmu a chodícím ztělesněním projevů kognitivní disonance. V jednu chvíli se dojímá nad vyprávěním jediného přeživšího z paneláku, kam dopadla ruská raketa, jindy však zpochybňuje pravost masových hrobů v Izjumu a vyprázdněné ulice rozbombardovaného města připodobňuje k filmovým kulisám. V jeden moment dochází Petra v rozhovoru s režisérem k aha momentu a připustí, že celá ta ruská ofenziva se statisíci mrtvých nedává smysl, když jejím výsledkem je zabrání totálně mrtvého a spáleného území.
Její překvapivou reflexi by stálo za to slyšet více rozvinutou, ale toho se bohužel nedočkáme. A celý závěr snímku působí zvláštně zkratkovitě a utnutě. Chybí hodnocení celé anabáze ze strany aktérů až na šokující Nikolovu závěrečnou pointu a na Petřino vyjádření ve smyslu, že jestli si tvůrci mysleli, že se ji podaří převychovat, tak se mýlili. Což je vlastně docela přesné vystižení limitů celého projektu.
Na jednu stranu se opravdu zdá, že štáb nechával svým aktérům co nejvíce volnou ruku a ve výsledném střihu není známka jakékoli manipulace. Všechny reakce na kameru jsou autentické, Ivo, Petra i Nikola jsou ve snímku sami za sebe a věděli, do čeho jdou. Jenže celá trojice se na Ukrajině nepohybovala ve vzduchoprázdnu. V několika scénách se dostávají do vášnivých slovních přestřelek se členy štábu a širšího doprovodu, kteří nad jejich názory neskrývají své morální rozhořčení. Těžko se pak ale dalo čekat, že ve zjitřené atmosféře dopadajících bomb a obklopeni lidmi z opačného názorového spektra změní protagonisté svůj světonázor a začnou si za své přesvědčení sypat popel na hlavu.
A co si tedy lze z Velkého vlasteneckého výletu odnést? Pro většinu lidí může být film přímým svědectvím nejen o následcích ruské agrese vůči Ukrajině, ale taky o názorech lidí, které bychom mohli označit za pátou kolonu. Film ukazuje, že takoví jedinci žijí mezi námi, nesnášejí hodnotový systém současného Západu a shodnout se s nimi nedá prakticky na ničem. Hlubší ponor do jejich vidění světa se ovšem nekoná.
A tak je bohužel Velký vlastenecký výlet odsouzen k tomu, aby pomyslné zákopy digitální války spíše prohluboval, než zasypával. Kvapilův film utvrzuje jak „lepšolidi“, tak „dezoláty“ v jejich pravdě. Vystihuje skvěle Zeitgeist a za deset dvacet let bude možná skvělým dokumentem doby. K tomu, aby více rezonoval i dnes, mu chybí, aby prezentoval nějaký překvapivý úhel pohledu. Tvůrci se nevydávají za bezpečné mantinely své názorové bubliny. A to je u jinak cenného, vysoce aktuálního a v dobrém slova smyslu angažovaného snímku trochu škoda.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025