13. června, 2019 Michal Lebduška
Alexandr Lukašenko (vpravo) na snímku z roku 2015 naslouchá rakouským politikům Heinzi Fischerovi (uprostřed) a Sebastianu Kurzovi. Foto: Wikimedia Commons/70. UN Generalversammlung
Východní partnerství bylo původně dílem polsko-švédské spolupráce, ke které se poté aktivně přidala i Česká republika, jež v první polovině roku 2009 předsedala Radě Evropské unie. Už od samotného začátku byl projekt přijímán v rámci EU poměrně nejednoznačně. Zatímco některé východní státy v čele s Polskem z něj chtěly v době neochoty k dalšímu rozšiřování Unie udělat jakýsi předstupeň členství, na západě o něčem podobném nechtěli ani slyšet. Velkým zastáncem vstřícnějšího přístupu byl především tehdejší polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Pokud jde o formát spolupráce, dodnes se odehrává na dvou úrovních – bilaterální a multilaterální.
Země Východního partnerství (Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán) jsou dlouhodobě nesourodé a postupně se proto vyprofilovaly podle svých zájmů. Nejaktivněji se spolupráci s EU snažily navazovat Ukrajina, Gruzie a Moldavsko. Není náhoda, že se jedná o tři země, které mají nevyřešený konflikt s Ruskem. Tyto státy proto z iniciativy profitují zdaleka nejvíce i v praktickém slova smyslu. Všem třem totiž byla postupně zrušena vízová povinnost pro krátkodobé cesty do schengenského prostoru a kromě toho podepsaly s Unií asociační dohodu. Ta jim umožňuje přístup na společný unijní trh, ale zároveň od nich vyžaduje zavádění řady unijních standardů.
V případě Ukrajiny byl proces podepsání a ratifikace asociační dohody zdaleka nejdramatičtější. Odmítnutí této dlouho vyjednávané smlouvy tehdejším ukrajinským vedením totiž bylo první rozbuškou protestů z listopadu 2013, které vyústily v protestní hnutí na kyjevském Majdanu a vyvrcholily revolucí v únoru 2014. Rusko následně anektovalo ukrajinský poloostrov Krym a rozpoutalo nevyhlášenou válku v Donbasu, čímž se mimo jiné pokouší zabránit další integraci Ukrajiny do euroatlantických struktur. Ruská agresivní politika přitom Ukrajinu naopak popostrčila směrem k Západu. Asociační dohoda tak nakonec vstoupila v platnost, byť ji zkomplikovalo Nizozemsko, které ji ratifikovalo až poté, co dostalo mimo jiné záruku, že dohoda neznamená udělení statusu kandidáta na členství v EU.
Za premianta Východního partnerství bylo dlouho považováno Moldavsko, které jako první získalo bezvízový režim a spolu s Gruzií podepsalo asociační dohodu na summitu ve Vilniusu v listopadu 2013. Tuto politiku umožnil v Moldavsku v roce 2009 nástup nové koaliční vlády, která se ambiciózně nazvala Aliance pro evropskou integraci. Této koalici se ale nedařilo řešit vnitřní problémy země především v podobě nízké životní úrovně a zkorumpovaného soudnictví, kvůli čemuž se její podpora propadla. V roce 2016 se tak stal prezidentem Igor Dodon, který je všeobecně považovaný za proruského politika. I proto se praktická implementace dohody zasekla. Moldavsko neplní své závazky a spolupráce s EU v posledních letech vázne.
Ostatní tři země Východního partnerství spolupracují s EU z různých příčin v omezenějším rozsahu. U Arménie hraje roli její problematická pozice mezi Tureckem a Ázerbájdžánem, se kterými neudržuje kvůli otázce arménské genocidy z roku 1915 a konfliktu o Náhorní Karabach diplomatické styky. Kvůli tomu i dalším faktorům se Arménie rozhodla vstoupit v roce 2015 do takzvané Eurasijské ekonomické unie, která je de facto mocenským nástrojem Ruska pro udržování vlivu v postsovětském prostoru. Možnosti EU jsou tedy v tomto směru omezenější, protože členství v této organizaci se vylučuje s podobnou dohodou, jakou podepsaly tři výše uvedené země. Přesto došlo v roce 2017 k podepsání smlouvy o komplexním a posíleném partnerství (CEPA), která podobně jako v jiných zemích Východního partnerství klade důraz na budování právního státu, reformní agendu či podporu ekonomiky.
Ázerbájdžán patří dlouhodobě k vůbec nejtvrdším diktaturám na světě a zájem o něj je diktovaný především rozsáhlými zásobami ropy a zemního plynu, které mohou být alternativou k surovinám dodávaným z Ruska. Z tohoto důvodu se i spolupráce v rámci Východního partnerství opírá z velké části o ekonomiku, konkrétně o energetický sektor. Také s Ázerbájdžánem se momentálně vyjednává o nové smlouvě, jež by měla usnadnit bilaterální spolupráci. Neméně problematické je Bělorusko s autoritářským režimem Alexandra Lukašenka, které je úzce navázané na Rusko a ve Východním partnerství participuje v porovnání se všemi ostatními zeměmi jen velmi omezeně.
Vzhledem k limitům iniciativy a neochotě dát alespoň některým zemím perspektivu členství v Unii se Východní partnerství postupně dostalo svým způsobem do slepé uličky. Proto se hledaly nové modely spolupráce, které by mohly tento program oživit. Jedním z nich je takzvané Východní partnerství plus, se kterým přišel ve své rezoluci Evropský parlament. Podle něj by měly být země splňující požadavky EU a dělající pokroky v zavádění reforem odměněny zapojením do unijní spolupráce. Ačkoli všechny členské státy tuto rezoluci přijaly, tak fakticky nepřinesla nic nového a sklidila kritiku za to, že se snaží zakonzervovat nynější stav, kdy se nepočítá se vstupem zemí Východního partnerství do EU.
Hlavní iniciativou v rámci Východního partnerství je v současnosti takzvaný program 20 Deliverables for 2020 čili 20 klíčových prioritních oblastí, jež by se měly rozvíjet do roku 2020. Jednotlivé body se zaměřují především na rozvoj občanského sektoru a na užší ekonomickou spolupráci včetně realizace asociačních dohod, posilování státních institucí a právního prostředí, mezinárodní infrastruktury a lidské mobility. U státních institucí se klade důraz na boj proti korupci, podporu nezávislého soudnictví či boj proti organizovanému zločinu, což jsou problémy, kterým východoevropské státy dlouhodobě čelí.
Z hlediska české zahraničí politiky zájem o Východní partnerství v průběhu posledních deseti let kolísal. Ačkoliv Česko spolu s dalšími státy tento program spoluzakládalo, tak postupně v agendě Černínského paláce poněkud zapadl, a to především po odchodu Karla Schwarzenberga z funkce ministra zahraničí. Prioritou proto mnohdy zůstával spíše na papíře a Česká republika se v něm aktivně příliš neangažovala. Tento posun souvisí s problematickým vztahem českých politických elit k Rusku, které je často protežované na úkor perspektivnějších zemí. Netřeba asi dodávat, že premiantem je v tomto směru prezident Miloš Zeman, jenž často udává tón české veřejné debatě o východní Evropě.
K opětovnému oživení zájmu o Východní partnerství dochází až v poslední době po nástupu ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Svůj jednoznačný postoj a distanc od praktik prezidenta i jiných českých politiků prokázal mimo jiné oficiální návštěvou Ukrajiny, během které byl nejen v Kyjevě, ale i v Mariupolu a přímo na frontové linii.
Symbolicky se tento návrat ke kořenům Východního partnerství projevil v prohlášení z letošního ledna podepsaném kromě Petříčka i ministry zahraničí Polska a Švédska. Signatáři v něm vyjmenovávají úspěchy iniciativy a zároveň apelují na to, aby EU „obnovila své závazky ve spolupráci s našimi východními sousedy a vlila do následující dekády novou dynamiku“. V rámci EU zůstává Východní partnerství kvůli nevelkému zájmu řady členských zemí a jiným problémům, kterým Unie čelí, do jisté míry popelkou. I proto je aktivnější přístup k němu z hlediska zainteresovaných zemí více než žádoucí.
Články k tématu 10 let Východního partnerství byly podpořeny z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů veřejné diplomacie v oblasti zahraniční politiky ČR a mezinárodních vztahů.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024