13. června, 2019 Miroslav Šepták
Heinz-Christian Strache ještě jako předseda Svobodných. Foto: Facebook/fpoe
Předseda Rakouské lidové strany (ÖVP) Sebastian Kurz po vyhraných parlamentních volbách na podzim 2017 prohlásil, že chce takového koaličního partnera, s nímž bude moci spravovat alpskou republiku bez neustálých vzájemných rozmíšek. Jelikož měl za sebou jako ministr zahraničí negativní několikaletou zkušenost se sociální demokracií (SPÖ), vybral si jiného vládního partnera. I s ohledem na značnou programovou blízkost zvolil Svobodnou stranu Rakouska (FPÖ).
Vstoupil tím na tenký led. FPÖ se totiž dlouhé dekády profiluje jako opoziční strana a s výjimkou let 1983–1986 a 2000–2005 nikdy nepřevzala vládní odpovědnost. Navíc ve druhém případě byly výkony ministrů nominovaných za Svobodné diplomaticky řečeno rozpačité. Vládní angažmá vyvolalo ve straně silné vnitřní pnutí, které vedlo v roce 2002 k předčasným parlamentním volbám. Z nich FPÖ vzešla jako značně oslabený koaliční partner notně posílených lidovců ve vládě Wolfganga Schüssela.
Spory o účast v kabinetu nakonec dohnaly Svobodné k faktickému rozštěpení. FPÖ se několik let z vnitřních sporů vzpamatovávala. Lidovci sice podobné problémy neměli, nicméně řada původně ohlášených reforem v oblasti daní, sociální politiky nebo penzí zůstala někde na půl cesty či dokonce jen na papíře.
Lidovci i Svobodní měli zmíněná turbulentní léta v živé paměti. Vnitřní rozmíšky a koaliční hádky by znamenaly nedodržení Kurzova slibu, který dal spoluobčanům před volbami. Nějakou dobu se zdálo, že současná vláda působí navenek jako harmonické spojenectví, a to až do přelomu března a dubna tohoto roku. Tehdy opětovně zesílilo podezření, že někteří Svobodní mají blízko ke krajní pravici. V této souvislosti se objevily informace o účasti současného místostarosty Štýrského Hradce Maria Eustacchia na kontroverzní demonstraci a o nájemní smlouvě spolku spřízněného s FPÖ s osobou mající blízko k hnutí identitářů, které hlásá nadvládu bílé rasy. Rakouský liberální deník Der Standard přinesl obsáhlou zprávu o kontaktech členů FPÖ s lidmi či spolky extremistického ražení. Týkalo se to například manžela třetí předsedkyně Národní rady Anneliese Kitzmüllerové.
Tehdejší předseda Svobodných a vicekancléř Heinz-Christian Strache spojení své strany s krajní pravicí odmítl a nejnovější kauzy označil za „ojedinělé“ případy způsobené selháním jednotlivců. Sám počátkem května vyvolal značné emoce, když v jednom z rozhovorů použil termín „Bevölkerungsaustausch“ (výměna obyvatelstva), jenž nápadně připomínal agresivní rétoriku jeho slavnějšího předchůdce v čele Svobodných Jörga Haidera.
To však nebylo zdaleka všechno. Osmnáctého května Strache předstoupil před novináře a oznámil rezignaci na funkci vicekancléře a předsedy FPÖ. Učinil tak po zveřejnění videonahrávky v německých médiích, na níž s údajnou příbuznou ruského oligarchy jedná o podpoře své strany výměnou za zajištění státních zakázek. Kolem Stracheho aféry existuje řada nevyjasněných otázek. Není například jasné, proč došlo ke zveřejnění nahrávky z léta 2017 teprve deset dnů před volbami do Evropského parlamentu. Jednalo se o provokaci, jež měla dokázat prolhanost a korupčnost vládní rakouské strany? A kdo za ní stojí?
Pod tlakem těchto událostí vypověděl Kurz koaliční spolupráci, vyslovil se pro konání předčasných parlamentních voleb v nejkratší možné době a dodal: „Co je moc, to je moc.“ Kancléře okamžitě podpořil spolkový prezident Alexander Van der Bellen, který v předčasných volbách vidí jedinou možnost, jak obnovit důvěru v rakouské politické instituce.
Předčasné volby budou vypsány pravděpodobně na podzim. Jejich největším favoritem jsou lidovci Sebastiana Kurze. Budou se snažit voličům vysvětlit, že chtěli pokračovat v reformách, nicméně proradní Svobodní jim v tom svým neodpovědným chováním zabránili. Kurz doufá v opakování roku 2002, kdy lidovci pod vedením Wolfganga Schüssela obdrželi 42,3 procenta odevzdaných hlasů.
Hlavním vyzyvatelem ÖVP bude sociální demokracie (SPÖ). Poukáže na to, že lidovci a Svobodní dovedli stát pod Alpami do krize, z níž jej vyvede právě ona. Pokud socialisté přesvědčí dostatečné množství obyvatel o asociálním charakteru některých reforem především v oblasti sociálního systému a daní, pak mohou svést s favorizovanými lidovci vyrovnaný boj o prvenství. Momentální slabinou se však jeví nepříliš výrazná předsedkyně strany Pamela Rendi-Wágnerová, jež mluví často příliš obecně.
V neposlední řadě nelze podceňovat ani v současnosti velmi otřesenou FPÖ, byť výsledek z roku 2017 (26 procent odevzdaných hlasů) jen stěží překoná. Ovšem některými komentátory předpovídaný nízký zisk kolem deseti procent obdržených hlasů také není příliš realistický. Trumfem strany totiž může být někdejší neúspěšný prezidentský kandidát Norbert Hofer. Ten je pro řadu voličů přijatelnější než jeho kontroverzní předchůdce. Jisté je jedno: Rakousko čeká nejenom horké léto, ale zejména horký podzim.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024