12. června, 2019 Martin Veselka
Typické varnsdorfské zátiší: podstávkový dům, zpustlá fabrika, komín a panelák. Foto (oříznuto): Martin Veselka
Území dnešního Varnsdorfu nepatřilo ke starým sídelním oblastem. Hvozdy na pomezí Čech a Lužice byly jen řídce osídleny germánskými a posléze slovanskými kmeny, konkrétně Milčany, jejichž centrum se nacházelo v srbské Lužici. Ve středověku byla osada při obchodní stezce z Míšně do Jablonného ve správě hradu Tolštejna, nemalý vliv na ni však měly i blízká Žitava, uchránivší kraj před husitskými válkami, a královský skalní hrad Ojvín. Z té doby je doložen i jistý Jindřich z Varnsdorfu, člen místního rytířského rodu a komtur žitavských johanitů, podle některých badatelů totožný s Dalimilem, autorem známé staročeské kroniky.
První výraznější rozvoj zaznamenal region díky těžbě stříbra v blízkém Jiřetíně pod Jedlovou. Zasloužil se o ni v 16. století šlechtický rod Šlejniců, který patrně vystavěl ve Varnsdorfu i zámek s mlýnem a rybníky. Po něm však – podobně jako po jakémsi menším zámečku na ostrohu nad rybníkem a několika rozsáhlých poplužních dvorech – nezůstala žádná stopa, a to ani v místních jménech, což je u nás vcelku netypické. Nalezení pozůstatků zámku (sklepení a vodovodu) zmiňuje ve své kronice z první poloviny 19. století místní továrník a dějepisec v jedné osobě Alois Palme. Ovšem kromě jeho písemného svědectví se nic dalšího nedochovalo.
Celý kraj se pozvedá až v dobách baroka a klasicismu, kdy sem ze sousedního Rumburka doléhají tóny kompozic hudebního mistra Johanna Christopha Kridela, jenž se tu jistě zastavil při svých cestách do Žitavy. Jen o pár let později vyrůstá v hájence v nedaleké Chřibské proslulý skladatel Christoph Willibald Gluck. V tom čase Varnsdorfu vládnou Lichtenštejnové z rumburského zámku a kolem rozsáhlé vsi táhnoucí se úvalem říčky Mandavy vzniká dalších pět osad: Nový Varnsdorf, Karlsdorf, Floriansdorf, Starý a Nový Franzenthal. Na celém území vyrůstají četné textilní manufaktury a továrny a počet obyvatel se prudce zvyšuje.
Roku 1804 sem zavítá císař František I. s manželkou Marií Terezou a příjemně potěšen zdejším rozkvětem nabízí varnsdorfským sloučení s okolními vesnicemi a povýšení na město, což ovšem předáci obce odmítají. Roku 1849 se k Varnsdorfu oněch pět osad přece jen připojí, čímž se s deseti tisíci obyvateli stává největší vesnicí rakouské monarchie. Když je roku 1868 konečně povýšen na město, čítá již čtrnáct tisíc lidí (pro srovnání: dnes jich má něco málo přes patnáct tisíc). Mezitím se zde odehrála hudební událost světového významu – 29. června 1830 se v místním kostele shromáždilo 91 pěvců a hudebníků a poprvé v dějinách tu pod taktovkou nadaného učitele Johanna Vinzenze Richtera uvedli v ucelené a chrámové podobě slavnou Beethovenovu Missu solemnis.
Varnsdorf, jenž později získal přívlastek „město mládí, komínů a zahrad“, se stává dynamickým a progresivním střediskem nejen okolního kraje, ale leckdy celých českých zemí, ba i habsburského císařství. Roku 1872, tedy v prvopočátcích hnutí, se zde ustavuje starokatolická obec. Ovlivnila to bezpochyby blízkost Německa, kde se tato církev v duchu motta Pryč od Říma (Los von Rom) oddělila od římskokatolické církve, mimo jiné na protest proti dogmatu o papežské neomylnosti. Všechny ostatní rakouské starokatolické obce byly buď filiální, nebo oficiálně neuznané, takže zde dokonce záhy vzniklo biskupství pro celou monarchii. Církev tu působí dodnes.
Jiným progresivním zjevem byla postava Morize Schnitzera, jenž ve Varnsdorfu provozoval vegetariánskou poradnu a restauraci Reformhaus, vydával časopis Reformblatt pro patnáct tisíc předplatitelů a také veleúspěšné vegetariánské kuchařky. V restauraci se při svých služebních cestách do Varnsdorfu zastavil Franz Kafka, který se s jejím majitelem setkal, a vyměnili si pak pár dopisů. V rámci propagace zdravého životního stylu tu Schnitzer roku 1906 založil i patrně nejstarší zahrádkářskou osadu v Čechách. Později v ní vztyčili jeho pomník, o nějž místní zahrádkáři pečují dodnes.
Od 19. století bylo ve Varnsdorfu silné rovněž dělnické a bosácké hnutí. Roku 1891 se zde začal slavit první máj, což tehdy přilákalo na šestnáct set lidí. Na přelomu století tu zase stávkovaly tři tisíce dělníků za desetihodinovou pracovní dobu. Nejznámější stávka však proběhla až po téměř kompletní výměně obyvatelstva (v roce 1910 zde totiž žilo čtrnácti tisíc Němců, k české národnosti se přihlásilo jen osm lidí). V nesnadném poválečném čase se město potýkalo s více či méně koordinovaným odsunem, návratem a přílivem obyvatelstva. Brzy po válce do Varnsdorfu náhle přibylo s vidinou práce v průmyslu jedenáct tisíc osob, avšak prakticky všichni záhy odešli jinam. Chyběly pro ně ubytovací kapacity, stále zde totiž zůstávalo mnoho Němců jako odborníků či nepostradatelných pracovních sil. A právě v té době se deset tisíc dělníků vymezilo proti navrácení továrny do rukou německojazyčného Žida Emila Beera, který byl v roce 1938 donucen svůj majetek prodat a emigrovat. Tato událost z 5. března 1947 označovaná jako varnsdorfská stávka měla vliv na pozdější únorový převrat a byla komunistickou mocí velkolepě připomínána.
V témže období proslul Varnsdorf ještě jinak: Stal se domovem intelektuálů a studentů z nacismem zbídačené srbské Lužice. Dožil zde významný lužickosrbský skladatel Bjarnat Krawc i jeho dcera, výtvarnice Hanka Krawcec, ale fungovalo zde také – po krátké českolipské epizodě – první gymnázium s výukou v lužické srbštině. V roce 1949 se vlivem politických událostí načas přesunulo do Liberce a už roku 1950 museli Lužičané maturovat v tehdejší NDR. Česko-lužické vztahy však ve Varnsdorfu, který se v srbštině jmenuje Warnoćicy, zapustily trvalé kořeny. Město je dodnes – především díky učiteli, básníku, překladateli a někdejšímu redaktorovi místního Hlasu severu Milanu Hrabalovi – nejvýznamnějším střediskem česko-lužického setkávání s řadou vydavatelských a kulturních aktivit, soustředěných zejména kolem místní knihovny a gymnázia.
Postupem času se situace stabilizovala a z Varnsdorfu se zásluhou přebytku pracovních míst stalo „město mládí“, kde vedle četných svobodáren a škol fungoval až do šedesátých let třeba stálý divadelní soubor, dvě kina, muzeum či závodní kluby s pestrou kulturní nabídkou. V závěru této dekády se díky aktivitě populárního starosty Josefa Mašína – mimochodem i muže srpna 1968, jenž byl za následné normalizace perzekvován – podařilo zachránit zchátralou výletní restauraci s rozhlednou na Burgsbergu, známou jako Hrádek.
Od devadesátých let – po úplném otevření hranic, které předtím nebyly prostupné tak, jak bychom to u dvou států východního bloku očekávali – proslul Varnsdorf jako palčivé místo pofiderních kšeftů, ušmudlané křiklavosti, tísnivé nezaměstnanosti a nepokojů namířených proti „nepřizpůsobivým“. Ještě docela nedávno novinové titulky hlásaly, že odsud chce odejít třicet procent lidí. Od té doby přetrvává v povědomí místních – a ještě silněji přespolních – obraz Varnsdorfu coby města okrajů a krajností. Tak jej prezentují nejen média, ale také filmoví tvůrci v nedávno natočeném detektivním filmu Miss Hanoi či dokumentárním snímku Nic jako dřív.
Současný Varnsdorf však jde pomalu, leč stále sebejistěji kupředu. Aby už to skutečně nebylo jako dřív. Z města na konci světa, kde jedinou turistickou atrakcí byly vietnamské tržnice, noční podniky, z technických důvodů dlouhodobě uzavřené muzeum a čtyři více či méně chátrající chrámy, se stal místem, které láká návštěvníky. A to nejen na vzorně obnovený Hrádek a kultovní pivovar Kocour, k němuž lze přijet vlakem na zastávku, která byla jako jediná u nás zřízena na náklady soukromého subjektu. Za návštěvu stojí moderní infocentrum v prostorách bývalé školy či řada překvapivě příjemných podniků. Ve městě narazíme na obrovské množství pozoruhodné architektury v čele s tradičními podstávkovými domy se zdobnými pískovcovými portály a s „volskými oky“ a „štičími tlamami“ na střechách. Obdivovat lze také vily a činžovní domy ve slozích od klasicismu přes saskou neorenesanci a secesi až po funkcionalismus, honosné školní budovy, industriální a železniční architekturu i drobné sakrální památky rozeseté po celém katastru.
Bedlivého, nespěchajícího cestovatele uchvátí i přírodní tvář „města zahrad“ s četnými památnými stromy a několika rybníky, z nichž především Světlík platí za významnou ornitologickou lokalitu. Zajít může také na vyvřelý vrch Špičák s vyhlídkovým skaliskem, kde v minulosti stávala hned čtyři pohostinská zařízení. Avšak i při putování městem samotným se naskýtají všudypřítomné průhledy na majestátní masiv Lužických hor a do kraje, jejž si zdejší původní obyvatelé zvykli označovat jako Böhmisches Niederland – České Nizozemí. I ve Varnsdorfu se ostatně zachoval kamenný větrný mlýn z 19. století, byť bez lopatek, které naopak nechybějí překrásnému větráku v sousední osadě Světlík.
Chvályhodné snahy jsou korunovány úspěchy, Varnsdorf ožívá. Komíny po zkrachovalých a zdemolovaných fabrikách mu sice nikdo nevrátí, s obnovou noblesních zahrad to také nebude jednoduché, ale snad se vbrzku dočká aspoň toho mládí, druhého a čile progresivního jako kdysi. O městě se totiž začíná mluvit a psát jinak – s nadějí.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024