14. prosince, 2017 Marie Jüptner Medková
Do kterého hnízda mají asi namířeno? Foto: Pixabay
Vzhledem k rodinným kořenům jsem byla hodně zvědavá na dokument Selský rozum. Ten byl inzerován jako film o obdělávání půdy a péči o zemi se zaměřením na Babišovu roli, což ale bylo zavádějící. Ve skutečnosti totiž natočili Zuzana Piussi a Vít Janeček film výhradně o Babišově podnikání v zemědělství a potravinářství a o jeho působení ve státní správě. Snímek tak koresponduje s knihou Žlutý baron, již o šéfovi hnutí ANO napsali Zuzana Vlasatá a Jakub Patočka, kteří ostatně ve filmu vystupují.
Nemohu říci, že by mne film vyloženě zklamal. Nabídl rozhovory s několika zajímavými osobnostmi z oboru. Pěkně představil techniku nepřátelského převzetí nebo způsob, jak si velkopodnikatel obtáčí státní správu kolem malíčku. Snad nikomu se ještě nepovedlo tak pochopitelně vysvětlit smysl evropských zemědělských dotací a onu čertovinu, kterou s nimi Češi provádějí. Smyslem těchto dotací je totiž ochránit malé rodinné farmy a extenzivní hospodaření v krajině proti tisícihektarovým konkurentům ze zámoří a postsovětského prostoru. Jenže u nás na dotace dosáhnou také velké podniky, jež hospodaří intenzivním způsobem, tedy za použití značného množství chemických přípravků a za cenu vyčerpání půdy. V praxi to znamená, že malý zemědělec dostane oproti velkým konglomerátům mnohonásobně méně peněz za mnohonásobně větší práci a lepší výsledky v péči o krajinu.
Kromě výše nastíněných kladů ale snímek Zuzany Piussi a Víta Janečka trpí nevyužitým potenciálem. Divák v podstatě nemá šanci těžit z toho, že jde o časosběrný dokument. Film pěkně shrne, co už víme, jenže přidá jen málo nového a činí mu obtíže ponořit se do hloubky. Občas probleskne zajímavý motiv, například likvidace chovů dojnic, následně ale zapadne. Témat je až příliš, takže celek působí nesourodě. Ačkoliv ve filmu mluví experti a zemědělci, při tvorbě celkového konceptu chyběl autorům někdo, kdo by vypíchl náměty, ze kterých by se dalo vytěžit něco skutečně objevného. Třeba kdo může za to naše drahé máslo.
Dokumentu také škodí, že mnoho lidí u nás nemá o zemědělství příliš povědomí. Marasmus, jejž Babiš oboru připravil, by vynikl teprve na celkovém obraze sedláckého života. Zkusme si ho teď lehkou rukou načrtnout: Zemědělství bylo a je založeno na vzájemné spolupráci a důvěře (Snad jen v období po revoluci to neplatilo, protože bývalá JZD dělala novým sedlákům naschvály). Sedláci si vzájemně pomáhají půjčováním strojů, prací nebo odbytovými družstvy. Zemědělství je vcelku těžký chlebíček zmítaný rozmary přírody a plodinových burz. Podrazy se nepředpokládají. Možná i proto je toto prostředí vůči nim a černým úmyslům obecně tak málo imunní, o čemž svědčí i případ Bohumíra Rady z Agro Jevišovice, jehož příběh Selský rozum představuje.
Dalším formujícím prvkem je tok peněz v zemědělském podniku. Každý sedlák musí počítat s tím, že peněženku má střídavě prázdnou a naditou. Anglicky se tomu říká nepravidelný cashflow. Obvykle totiž potřebujete nakoupit osivo v době, kdy peníze z loňské sklizně už nejsou a z letošní ještě nedorazily. O platební morálce potravinářských firem se vám nezdá ani v tom nejhorším snu. A to je ještě máte rádi, protože alespoň nečarují s výkupními cenami. Zkrátka zemědělci často musejí tato období překlenovat úvěrem. V době největšího rozmachu Andreje Babiše často docházelo ke zpožďování výplaty dotací od ministerstva zemědělství. Třeba až o rok. Velký podnik to evidentně nepoloží. Malé zemědělce však dostává taková ministerská politika do platební neschopnosti.
Kapitola sama o sobě jsou státní regulace. Některá pravidla budí dojem, že vznikla na vánočním večírku v pozdních hodinách. Jeden příklad za všechny – jednou vešlo v platnost nařízení, že sedláci mají hlásit, když „likvidují“ úrodu máku. Máloco tak pěkně ilustruje, jak dokáže být úřední jazyk odcizený životu. Už tisíce let, od neolitické revoluce, se úroda sklízí, nikoliv likviduje. Dozor ze strany mnoha orgánů a inspekcí hraničí se svévolí. O tom, že kontroloři přicházejí často v reakci na podněty závistivců, ani nemluvě.
Skica sedlákova života by tak divákovi prospěla více než dílčí sondy do různých témat, která se ve filmu jen otvírají a nedořeknou, jako tomu bylo například s problematikou biopaliv.
Dokumentu nelze upřít jistou poutavost, byť by místy potřeboval prostříhat. Ocenění si zaslouží zápal autorů a schopnost nedat se odbýt. Filmu ale chybí jasné zacílení a svižnost. Jako by se stále ještě hledal, čemuž nasvědčuje i jeho oficiální anotace (viz níže). Na povrch vystupuje dilema tvůrců, kteří nevědí, zda chtějí točit o zemědělství, nebo o Andreji Babišovi. Tím jim zajímavá témata utíkají mezi prsty. Majitel Agrofertu a pravděpodobný budoucí premiér se tak může na dokument dívat jako na psa, který štěká, ale nekouše.
Možná by autoři měli hned na začátku přiznat: „Ano, je to o tom zlém Babišovi.“ Pak by bylo jednodušší zaměřit se na jedno téma a jít trochu do hloubky. Třeba pátrat po tom, jak se mohlo stát, že chůze po ostří zákona druhému nejbohatšímu Čechovi vždycky prošla.
Anotace filmu: Téměř tříletý sběr materiálu na českém venkově, zkoumání toho, jakými tématy žijí zemědělci a podnikatelé v této oblasti, jak a proč fungují dotace, proč se pěstují některé plodiny více a jiné méně a proč v posledních letech ubylo chovů zvěře a jaké to má důsledky na produkci potravin, vedl ve výsledném střihu autory k zaměření se na roli Andreje Babiše, styl a důsledky jeho podnikání a následně i politických aktivit, které se stávají jedním z nejvíce určujících faktorů pro českou krajinu, podnikatelské prostředí a brzy nejspíš také pro celý stát. Film také využívá dlouhodobé práce řady novinářů v této oblasti a několik jeho scén přímo sleduje autory nedávno vydané knihy Žlutý baron Zuzanu Vlasatou a Jakuba Patočku při investigativní práci. Jedním z hlavních protagonistů filmu je moravský sedlák Bohumír Rada, který spoluzasvětil Andreje Babiše do zemědělského podnikání a pak se jejich cesty zásadně rozešly.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025