08. března, 2019 Petr Zenkner
Máme se bát spojenectví německé kancléřky s francouzským prezidentem? Foto: Wikimedia Commons/ActualLitté
Pomiňme konspirační teorii webu Aeronet, že jde o úspěch francouzského a německého zednářstva, jehož potomci pohřbili bílou evropskou civilizaci, chystají dvourychlostní Evropu a ty, kdo se nepodřídí, zničí. Zabývejme se tím, zda skutečně v utajení vzniká evropský superstát, jak internetový deník Echo24 komentoval po dva roky otevřeně připravovaný dokument dostupný na webu francouzského i německého ministerstva zahraničí.
Šestnáctistránková Cášská smlouva obsahuje spíše velká slova než konkrétní závazky. Týká se to i klíčových věcí, jakou je například společný rozpočet eurozóny prosazovaný francouzským prezidentem. Ten by ho rád viděl ve výši stovek miliard eur. Zde ale jasně vyvstávají limity smlouvy. Němci jsou Macronovi připraveni odsouhlasit rozpočet eurozóny, ale nenechají ho narůst do významné výše. Je to stejné jako u společných dluhopisů eurozóny, takzvaných eurobondů. Pro Berlín jsou nepřijatelné, protože rozpočtově konzervativní Němci nehodlají pojišťovat z jejich pohledu fiskálně méně zodpovědné „jižany”, pod čímž mají na mysli také Francouze.
Pro srovnání: německý rozpočet loni skončil už popáté přebytkem, tentokrát ve výši 11,2 miliardy eur (asi 287 miliard korun). Naopak Francie s obtížemi dodržuje evropskými pravidly povolené schodky ve výši tří procent HDP. Prezident Macron se podobně jako kdysi jeho předchůdce Nicolas Sarkozy snažil problémy francouzské ekonomiky řešit. Výsledkem je hnutí žlutých vest, jimž hlava státu nakonec ustoupila. To reálně znamená další „sekeru” ve francouzských veřejných financích, přičemž může jít až o deset miliard eur (asi 256,25 miliardy korun). K ochotě Německa se se zemí galského kohouta více provazovat to zcela jistě nepřispěje.
Cášská smlouva má počátek v Macronově projevu na pařížské Sorbonně ze září 2017. Pronesl ho čtyři měsíce poté, co začal úřadovat v Elysejském paláci. Po sídle francouzských prezidentů se ostatně jmenuje předchozí dohoda, již v roce 1963 podepsali prezident Charles de Gaulle a kancléř Konrád Adenauer. Elysejská smlouva znamenala symbolický začátek takzvaného francouzsko-německého motoru, který dlouhá léta poháněl evropskou integraci. Ať už fungoval dobře, nebo špatně, nikdy se nezastavil, i když v posledních letech dost drhne. Podle kritiků hlavně kvůli menšímu nadšení Angely Merkelové, jež vládne už skoro čtrnáct let. Svůj vliv má také rostoucí rezervovanost části kancléřčiny CDU/CSU vůči dalšímu posilování evropské integrace.
Role Německa v ose Paříž–Berlín přitom od jeho sjednocení v roce 1990 sílí. Na evropskou integraci mělo největší vliv Německem podporované a Francií spíše trpěné východní rozšíření v roce 2004, které výrazně změnilo rovnováhu sil v Evropě. Podobně jako ji nyní mění brexit, protože Velká Británie byla od sedmdesátých let jediným členským státem EU, který měl srovnatelné postavení s Francií a Německem.
Síla našeho západního souseda vychází z jeho současné velmi dobré hospodářské kondice. Nejlépe vynikne v číslech. Jde o čtvrtou největší ekonomiku na světě, jejíž HDP má hodnotu čtyři biliony eur. To je více než čtvrtina výkonu celé eurozóny. Oproti tomu hrubý domácí produkt Francie čítá „jen” 2,8 bilionu eur. I přes strukturální problémy je však Francie stále šestou největší světovou ekonomikou. Hrubý domácí produkt Česka činí něco přes 0,2 bilionu eur.
Po brexitu síla Německa vzroste i v Radě EU, která je v mocenské architektuře bruselských institucí představitelem členských států. Těch zbude po odchodu Velké Británie sedmadvacet. „Pro schválení většinou je potřeba, aby návrh podpořilo alespoň šestnáct států a zároveň státy reprezentující alespoň 65 procent obyvatel. Hlasování bez podpory Německa budou velmi obtížná,“ upozornil nedávno hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. Jednomyslně se v Radě ale stále rozhoduje například o daňových otázkách či migračních kvótách. Česko tedy v těchto důležitých oblastech nemůže nikdo obejít.
Moc Německa vyvolává nejistotu, kterou po lednovém podpisu v Cáchách formuloval šéf Evropské rady a bývalý polský premiér Donald Tusk. „Dnešní Evropa potřebuje jasný signál od Paříže a Berlína, že jejich snaha zlepšit spolupráci neznamená alternativu Evropě jako celku,” uvedl. Jak se německo-francouzský úmysl koordinovat své kroky vyvine, pozorně sledují i další menší evropské státy, jako třeba Nizozemsko či Švédsko. Ty mají zájem na tom, aby EU dobře fungovala, a představují v jejím rámci liberálnější proud oproti etatistické Francii a Německu, jež stojí někde na půli cesty.
Pokud mají určité obavy zastánci integrace, je asi logické, že Václav Klaus starší vidí v Cášské smlouvě přímo revizi výsledků druhé světové války. „Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani Evropské unii. Že by mohlo uspět Frankoněmecko?” napsal bývalý český prezident v Mladé frontě Dnes.
Tyto historické paralely a fobie z Německa nejsou namístě. Jde o demokratický a stabilní stát. Jedná se zároveň o největšího českého obchodního partnera. Jen minulý rok mířila k našim západním sousedům skoro třetina rekordního tuzemského exportu ve výši 3,6 bilionu korun. Přes Německo jsou české firmy také mnohem více napojené na globální ekonomiku, hlavně na vývoz do Číny. Ne jako přímí exportéři, ale jako subdodavatelé pro německé strojaře, kteří působí globálně, a proto mnohem více řeší hrozbu brexitu nebo obchodní válku mezi USA a Čínou.
Určitě bude zajímavé sledovat, kam se v budoucnu posunou francouzsko-německé oborové rady. Podle Cášské smlouvy se mají scházet třikrát ročně. Tak jako se zástupci obou států bilaterálně dohadovali doposud. Stejně jako pravidelně koordinuje svůj postup i čtveřice států Visegrádu, jejichž premiéři se scházejí před každým evropským summitem, tedy nejméně čtyřikrát ročně.
Problém lidí, kteří předpokládají, že Francie a Německo vytvářejí evropský superstát, je v tom, že zájmy obou států ztotožňují. Paříž a Berlín chtějí, aby Evropská unie fungovala. Nemají ale stejné zájmy v konkrétních věcech. Ať už jde o výši evropského rozpočtu, jiný pohled na vývoz evropských zbraní do Saudské Arábie po zavraždění novináře Džamála Chášakdžího (Francie chtěla pokračovat) či stavby plynovodu Nordstream 2, který Berlín považuje za svoji prioritu a nehodlá o ní diskutovat.
V jedné věci ale koordinace Francie a Německa budí oprávněné obavy. Po únorovém odmítnutí železniční fúze francouzského Alstomu a německého Siemensu se objevují výroky vysokých politiků z obou zemí, kteří by rádi upravili antimonopolní pravomoci Evropské komise. Snahy budovat evropské šampiony víceméně vylučují, aby se jimi stal někdo jiný než německé nebo francouzské firmy. Menší státy jako Česko by proto měly udělat vše pro to, aby liberální pohled na vnitřní trh zůstal zachován. To ovšem půjde pouze při větším zapojení naší země do evropské politiky.
Zde se jako vhodná cesta pro Česko jeví rozumná podpora Německa a co největší podpora takzvané Hanzovní ligy, jak se neformálně nazývá sedm států v čele s Nizozemskem. Jejich ministři financí se pravidelně scházejí a vytvářejí alternativu k některým neliberálním návrhům nebo ke společnému rozpočtu eurozóny. „Jsme pro Evropu, euro a spolupráci, ale někdy už EU zachází příliš daleko,” řekl k tomu nizozemský ministr financí Wopke Hoekstra. Pro Česko by bylo rozhodně smysluplnější zajímat se o podobné iniciativy než po boku Polska nebo Maďarska válčit proti imigrantům a spojovat se s italským šéfem krajní pravice a ministrem vnitra Matteem Salvinim.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025