14. prosince, 2021 Maria Domańska
Demonstrace na podporu sdružení Memorial, která se odehrála na polském území. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Tomasz Molina
Dne 11. listopadu se ruská generální prokuratura obrátila na Nejvyšší soud a žádala likvidaci Mezinárodního sdružení Memorial. Státní zastupitelství se odvolává na to, že tato organizace se dopouští opakovaného a přetrvávajícího porušování zákona o „zahraničních agentech“. Memorial viní z toho, že své postavení „agenta“ skrývá v souvislosti s tím, že nedostatečně a nenáležitě označuje tištěné materiály a publikace on-line.
Obdobnou žádost o likvidaci Centra pro ochranu lidských práv Memorial pak zároveň podalo Moskevské státní zastupitelství. V tomto případě navíc padlo i obvinění z „ospravedlňování extremismu a terorismu“. De facto jde o to, že uvedené středisko dokumentuje politické pronásledování svědků Jehovových a osob obviněných z příslušnosti ke straně Hizb ut-Tahrir, která je sice panislamistická a fundamentalistická, ale důsledně se drží pravidel nenásilného politického soupeření. První ze zmíněných organizací byla v Rusku prohlášena za extremistickou, druhá za teroristickou. Hrozba, že má dojít k likvidaci Memorialu, vyvolala v ruské občanské společnosti i v zahraničí vlnu nevole. Petici na jeho obranu podepsalo během pouhých dvou dní více než deset tisíc lidí, postup státního zastupitelství kritizovala mimo jiné i Rada Evropy a Evropská komise.
Mezinárodní sdružení pro historickou osvětu, dobročinnost a ochranu lidských práv Memorial existuje od roku 1989. Je to nejstarší nezávislá organizace v Rusku, která se věnuje hájení lidských práv a dokumentuje zločiny éry stalinismu. Má velké zásluhy mimo jiné při zpracovávání dokumentace o katyňském masakru, což činí ve spolupráci s polskými badateli. Dokumentuje rovněž případy politických represí v dnešním Rusku.
Organizace zastřešuje několik desítek autonomních subjektů v celém Rusku, a to včetně přibližně padesáti regionálních poboček a Centra pro ochranu lidských práv Memorial. Právě to se ocitlo na seznamu „zahraničních agentů“ již v roce 2014, samotný mezinárodní Memorial pak o dva roky později. Cílem bylo znesnadnit fungování obou těchto organizací a zdiskreditovat je v očích veřejnosti.
V uplynulých letech se Memorial (a subjekty s ním spjaté) stal mnohokrát cílem útoků „vlasteneckých“ kruhů. Docházelo k fyzickému napadání zástupců této organizace i demolování sídel jeho poboček. K poslednímu podobnému incidentu došlo 14. října, kdy do moskevského sídla Memorialu vtrhla skupina přibližně třiceti maskovaných osob. Přerušili promítání filmu Agnieszky Hollandové Pan Jones, který pojednává o hladomoru na Ukrajině v letech 1932–1933. Promítání bylo uspořádáno ve spolupráci s polskou ambasádou. Mladí „vlastenci“, bojující proti „falšování dějin“, skandovali na adresu přítomných hesla jako „fašisti“, „zrádci, táhněte z Ruska!“, „nezapomeneme a neodpustíme“ či „ruce pryč od naší historie“. Skupinku doprovázel štáb státní televize NTV, proslulé mnoha propagandistickými materiály, jejichž cílem bylo pošpinit ruskou opozici a nezávislé kruhy.
Na místo následně přijeli funkcionáři policie a národní gardy. Nicméně místo aby začali stíhat pachatele, pečlivě si zapsali všechny přítomné účastníky promítání filmu a podrobně se jich vyptávali mimo jiné na to, jak se na událost dostali a zda byli už dříve trestáni. Během pobytu policistů a gardistů byly vchodové dveře do Memorialu zablokovány pouty. Snímky dveří „v želízcích“ proběhly všemi nezávislými ruskými médii jako výmluvný symbol boje státu s „nepřáteli národa“.
Lze pochybovat, že by Kreml pod tlakem společnosti a zahraničí ustoupil. Likvidace Memorialu je tedy vysoce pravděpodobná. Svým charakterem zapadá do stupňujícího se pronásledování nezávislých kruhů, ale také do kampaně „boje o historickou pravdu“.
Ruská historická politika je v čím dál větší míře podmíněna aktuálními zájmy putinovského režimu, v němž jsou hlavními rozhodujícími činiteli někdejší funkcionáři KGB v čele s prezidentem. Čím více si tato mocenská elita uvědomuje svou slábnoucí legitimnost v očích společnosti (což ukázaly i nedávné parlamentní volby) a prohlubující se zaostalost Ruska ve srovnání se Západem, tím častěji využívá dějiny jako ospravedlnění své autoritářské moci a s tím větší oblibou využívá represivních opatření vůči „ideologicky cizím živlům“. Kritiku totalitarismu – například stalinských represí – tak bezprostředně ztotožňuje s kritikou současného ruského státu a nedostatkem vlastenectví.
Historická narace má legitimizovat autoritářský model vládnutí jako něco, co je pro Rusko ideální, a tím zároveň posilovat pro Kreml výhodný typ vztahů mezi státem a společností, přičemž základem tohoto vztahu je kultura poslušnosti a systémového násilí. V rámci takového přístupu pojímá státní moc politické represe – specifický projev státního monopolu na institucionalizované násilí – nikoli jako drastické porušení společenské smlouvy, nýbrž jako akt obnovení pořádku. Toto pojetí je založeno na uměle vytvářených společných zájmech vládnoucích a ovládaných a na popírání viny státní moci za újmy, které se obyvatelstvu děly.
Nezávislí historikové jsou postihováni stejně jako běžní občané, kteří se odváží šířit narace, jež jsou v rozporu s kanonickým podáním dějin. Nejnápadnějším projevem tohoto přístupu zůstává případ Jurije Dmitrijeva, karelského badatele zaměřeného na masové hroby obětí NKVD a šéfa regionální pobočky Memorialu. V roce 2020 byl odsouzen ke třinácti letům vězení na základě velice podezřelé obžaloby z mravnostní trestné činnosti. Případ má posloužit jako varování pro všechny ostatní historiky a aktivisty.
V ideologické ofenzívě moci je čím dál zjevnější afirmace, ba přímo glorifikace státních bezpečnostních orgánů Ruské federace, které se bezprostředně hlásí k dědictví sovětského bezpečnostního aparátu. Pozitivní obraz KGB, NKVD a Čeky propagují i nejvyšší státní představitelé. V kontroverzním rozhovoru z roku 2017 prezentoval šéf Federální bezpečnostní služby (FSB) Alexander Bortnikov dějiny bezpečnostních orgánů od roku 1917 jako století vlasteneckého boje proti cizím agentům, teroristům, zločincům a nepřátelům státu. Dějiny FSB přímo odvozoval z dějin NKVD a Čeky, přičemž se snažil úlohu těchto dvou složek v masovém teroru stalinské éry uhlazovat. Rozhovor byl vědci a obhájci lidských práv označen za první pokus ospravedlňovat hromadné represe 30. a 40. let tak vysoce postaveným veřejným činitelem od dob 20. sjezdu Komunistické strany SSSR.
Obraz „hodného čekisty“ – jak ve vztahu k sovětské epoše, tak i k dnešku – se také hojně propaguje skrze popkulturu. V Rusku se těší značné popularitě filmy a seriály jako například Kde začíná vlast (2014) nebo Spící agenti (2017), které glorifikují ruské a sovětské tajné služby. Jejich vyznění zapadá do propagandistické kampaně státní moci opírající se o tezi, že Rusko je obléhanou pevností, na kterou útočí západní tajné služby, s nimiž kolaboruje „pátá kolona“ – ruská demokratická opozice, liberální inteligence a obránci lidských práv.
Je zřejmé, že ruská moc usiluje o anonymizaci obětí hromadných zločinů. Jejím cílem je snížit hodnotu jednotlivce ve prospěch hodnoty státu a státní moci, jakož i demonstrovat, jak je jednotlivec vůči dějinám bezmocný – společně se svou identitou je zbaven i svých práv. Důsledkem anonymity obětí je taktéž bezejmennost pachatelů, ale především možnost zbavit státní instituce zodpovědnosti za tyto zločiny.
V souvislosti s tím nelze přeceňovat oficiální projekty, jako je Putinovo odhalení pomníku obětí represí v roce 2017 v Moskvě nebo schválení Koncepce státní politiky připomínání obětí politických represí o dva roky dříve. Zdá se totiž, že výše zmíněný pomník se měl především stát záminkou k uzavření tohoto nepohodlného tématu ve veřejné diskusi. A uvedená koncepce z roku 2015 se ani slovem nezmiňuje o nutnosti alespoň symbolicky odsoudit pachatele represí. Její přijetí ostatně nevedlo k postulovanému zvýšení dostupnosti archivních materiálů souvisejících s terorem ani k zanesení náležitých výukových programů na téma represí do školních osnov. Dosud se nerealizovaly ani aktivity nezbytné k identifikaci míst, kde byly oběti pohřbeny, a připomínání jejich památky prostřednictvím jmenných seznamů tedy plně spočívá na bedrech příslušných iniciativ zdola. Státní moc navíc nijak neomezuje neoficiální nebo polooficiální projekty, jejichž cílem je připomínat Stalina. Putin sám se o něm vyjadřuje jako o „produktu doby, v níž žil“, což má k odsudku hodně daleko.
Na oficiální úrovni je téma represí vesměs zamlčováno nebo zkreslováno, navíc není žádnou vzácností, že dochází k poukazování na „právní základ“ teroru v podobě údajných provinění, jichž se perzekuovaní dopustili. V ruské propagandě se objevují tvrzení, že v Mědnoje nejsou pohřbeni polští váleční zajatci, které povraždila NKVD, nýbrž „Poláci zastřelení za kriminální trestnou činnost“ (tuto tezi prezentoval například portál Ren.tv dne 19. září 2019). V případě masových hrobů v karelském Sandarmochu, objevených Jurijem Dmitrijevem, se zase propaguje teze, že tam nejsou pohřbeny oběti stalinského teroru, nýbrž sovětští zajatci zavraždění Finy za války v letech 1939–1940. Katyňský masakr je de facto ospravedlňován jako odveta za údajnou exterminaci sovětských zajatců v polských zajateckých táborech během polsko-bolševické války v letech 1919–1921. Ve veřejném diskurzu se opakovaně objevuje i tvrzení, že pachateli katyňského masakru byli nacisté. Mimo jiné to naznačovala státní agentura RIA Novosti dne 5. března 2020, tedy v osmdesáté výročí vydání rozkazu o zastřelení polských zajatců politbyrem ÚV VKS(b).
K propagaci té verze dějin, která je z hlediska Kremlu žádoucí, byla zneužita legislativa, archivy i vzdělávací systém. Ruské zákony týkající se historické paměti si – na rozdíl od těch, které jsou schvalovány na Západě – kladou za cíl nikoli hájit oběti hromadných zločinů, ale zaručovat beztrestnost pro jejich pachatele. Zákon z roku 2014 zakazuje „rehabilitaci nacismu“, definovanou jako záměrné veřejné šíření falešných informací o působení SSSR během druhé světové války. Postihem za to může být až pětiletý trest odnětí svobody, přičemž se počítá s tím, že tento zákon vyvolá odrazující účinek a přiměje občany k autocenzuře. Tato legislativa se dosud ve větší míře neuplatnila a ještě nikdo také dosud nebyl odsouzen k odnětí svobody. Novela ústavy z roku 2020 zavedla povinnost „bránit historickou pravdu“ a zakázala „umenšovat úspěchy národa při obraně vlasti“. V roce 2021 byly schváleny další legislativní změny, které zakazují mimo jiné „negovat rozhodující podíl sovětského národa na vítězství nad nacistickým Německem a humanitární misi, kterou SSSR uskutečňoval při osvobozování evropských států“. V témže roce vznikla meziresortní komise zaměřená na historické vzdělávání, která se má zabývat „informačním zajištěním protipropagandistických aktivit“ a analýzou činnosti „zahraničních struktur“, jež „působí v neprospěch národních zájmů Ruské federace v oblasti historie“.
Sovětské archivy nebyly historikům nikdy v úplnosti zpřístupněny. Rozsáhlý archiv KGB nikdy nepřešel do správy civilní moci (převzala jej FSB). Stále ještě nemáme k dispozici důvěryhodné informace o tom, co všechno obsahuje, a přístup k materiálům z tohoto archivu je omezen – v rozporu s ruskými zákony – vnitřními předpisy resortu a arbitrárními rozhodnutími vedení jeho jednotlivých pracovišť. V roce 2014 došlo k prodloužení lhůty utajení fondu sovětských bezpečnostních orgánů z let 1917–1991 o dalších třicet let (a to v rozporu se zněním zákona o státním tajemství, který tuto možnost vyhrazuje jen pro výjimečné případy). V tomto archivním fondu se nacházejí mimo jiné materiály týkající se tzv. velkého teroru v letech 1937–1938. Pozornost upoutává zejména pečlivá ochrana osobních údajů vyšetřovatelů NKVD zodpovědných za represe, která se uplatňuje ještě mnoho let po jejich smrti. Stává se, že jejich jména jsou z archivních dokumentů vymazávána, což patrně znemožní jejich dohledání nadobro. Lze to chápat jako příslib cílící na jejich následovníky, kteří dnes pronásledují ruskou demokratickou opozici: výměnou za loajalitu jim současné Rusko poskytne obdobnou permanentní záruku beztrestnosti. Pokusem prolomit toto tabu byla mimo jiné publikace Memorialu z roku 2016, která obsahovala registr téměř čtyřiceti tisíc funkcionářů NKVD.
Dalším prostorem, kde Kreml realizuje svou historickou politiku, je vzdělávací systém. Témata, která mají ruští žáci během školní docházky probrat, se zaměřují mimo jiné na oslavu silného mocenského vedení. Evidentní je směřování k nepřímé rehabilitaci éry stalinismu. Ostudné a temné stránky ruských a sovětských dějin se naopak žákům prezentují jen obezřetně, lapidárně nebo se jednoduše zcela zamlčují. Ve většině učebnic nenajdeme jedinou zmínku o gulazích. Hodně pozornosti se naopak věnuje kontrarozvědce – NKVD a Směrši; jejich působení je v učebnicích vylíčeno jako boj s „nepřáteli vlasti“ a jejich podíl na represích postihujících civilní obyvatelstvo se naopak vůbec nepopisuje. Tím se konstruuje představa, podle níž se teror „děl sám od sebe“, byl něčím na způsob živelní katastrofy, za niž nikdo nezodpovídá.
Historická propaganda Kremlu – jak se zdá – nese své ovoce: připomínka represí se zastírá. Jak prokázaly výsledky průzkumu nezávislého Levadova centra z posledních let, 50 procent mladých Rusů o stalinských represích nikdy neslyšela a více než 40 procent dospělých je ospravedlňuje tím, že SSSR dosáhl velkých úspěchů. Zároveň až 70 procent respondentů hodnotí úlohu Stalina v dějinách pozitivně.
Tato tendence nás může znepokojovat, dokud se nedobereme jejích zdrojů. Paradoxně totiž nezřídka bývá odrazem toho, že je společnost frustrovaná směrem, jímž se ubírá vývoj putinovského Ruska. Stalin je pro ně spíše jakási postava silného a efektivního „manažera“, asketického vůdce, který bojuje se zkorumpovanou nomenklaturou. Ve skupině respondentů ve věku 18–24 let by sice na jednu stranu celá polovina z dotazovaných byla pro výstavbu Stalinova pomníku (podle průzkumu Levadova centra z května 2021), na druhou stranu se však v ní během posledních let nejrychleji šíří protirežimní nálady a podpora opozice je zde nejvyšší.
Optimismem nás může naplňovat vzrůstající zájem Rusů, a to včetně mládeže, o „jinou paměť“ – historii vlastní rodiny, regionu, lokální vlastivědu, což se přečasto pojí i s dějinami represí. Leckdy je to spjato s odhalováním kontroverzních rodinných tabu, v mnoha rodinách se totiž našli jak oběti, tak i pachatelé. K takovým iniciativám vzešlým zdola (které však v širší veřejné recepci zatlačuje mašinérie státní propagandy do pozadí) patří mimo jiné akce s názvem Poslední adresa. Jejím cílem je umisťovat pamětní tabulky na zdi domů, z nichž byly oběti teroru deportovány do lágrů nebo na smrt. Podstatnou úlohu v opětovném křísení paměti sehrává internet, který je pohodlným nástrojem pro vyhledávání materiálů a kontaktů i pro popularizaci občanských iniciativ. Jednou z nich je projekt Nesmrtelný barák, jehož počátky spadají do roku 2015. Jedná se o internetové stránky (jež v sobě spojují sociální síť a pamětní knihu), na něž mohou všichni zájemci umístit příběh členů svých rodin, kteří byli deportováni do lágru nebo do vyhnanství.
To, že se současný ruský stát fakticky staví na stranu pachatelů, a nikoli obětí, diktuje logika aktuálního modelu vládnutí, který se v čím dál větší míře opírá o právní nihilismus a politické represe. Podle informací shromážděných Memorialem je v Rusku momentálně osmdesát politických vězňů (zvlášť jsou vedeny seznamy zahrnující 340 lidí uvězněných kvůli svému náboženskému přesvědčení a 535 lidí perzekvovaných z politických důvodů, ale stále ještě na svobodě). Jak vyplývá z průzkumů Levadova centra, přibližně 10 procent Rusů zažilo násilí ze strany vyšetřovacích orgánů. Ve věznicích se běžně využívá mučení. V říjnu 2021 organizace hájící práva vězňů Gulagu.net zveřejnila šokující nahrávky propašované z jednoho ruského nápravného zařízení, které dokládají nejen početné případy mučení, ale i jejich systémový charakter: jejich vykonavatelé je páchají na rozkaz vysoce postavených funkcionářů vězeňské služby a FSB a požívají při tom jejich ochrany.
Pěstování temných tradic Sovětského svazu má ruskou společnost zbavit nadějí na změny: jedinec musí být ve vztahu ke státu napořád pouhé nic. Mají však Rusové v úmyslu to pokorně snášet?
Z polštiny přeložil Martin Veselka. Překlad článku, který poprvé vyšel 22.11.2021 na webu časopisu Nowa Europa Wschodnia, byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Maria Domańska působí jako analytička Střediska východních studií Marka Karpa (Ośrodek Studiów Wschodnich im. Marka Karpia) ve Varšavě. Zabývá se výzkumem ruské vnitřní politiky.
Více informací k ruské historické politice naleznete zde:
M. Domańska, J. Rogoża, Forward, into the past! Russia’s politics of memory in the service of ‚eternal‘ authoritarianism, OSW Report, Warsaw, November 2021, https://www.osw.waw.pl/en/publikacje/osw-report/2021-11-22/forward-past
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025