21. února, 2019 Tomáš Fošum
Viktor Orbán a Andrej Babiš se nedávno sešli v Praze. A nyní se potkávají taky v tomto článku. Foto: vlada.cz
Co má společného maďarský premiér Viktor Orbán s někdejším americkým prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem? Jedna věc by se našla. Oba se svého času rozhodli zpacifikovat nepohodlný soud navýšením počtu jeho členů. Zatímco Rooseveltovi to zatrhl Kongres, Orbán ve svém úsilí uspěl. Podobné okamžiky, kdy se svobodná společnost ocitne na okraji propasti, popisují ve své knize Jak umírá demokracie američtí politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt.
Demokracie jako vše lidské hyne z mnoha příčin. Autoři zmíněného bestselleru uvádějí čtyři klíčové indikátory autoritářského chování. Pokud u některého politika pozorujeme výskyt alespoň jednoho z nich, má se vší pravděpodobností zálusk na více moci, než mu přísluší.
Problém je v tom, že žádný návod neplatí pro všechny situace. Koneckonců Levitsky s Ziblattem upozorňují, že demokracii občas zničí politik, který to původně neměl v úmyslu. Jak známo, moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Člověk je tvor hříšný a selhání se nevyhnou nikomu. Známe to z historie, ale třeba i z románu J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Když obětavý Frodo po mnoha strastech doputuje do Mordoru, aby konečně zničil prsten moci, v rozhodujícím okamžiku podlehne jeho zlé síle a odmítne se jej vzdát: „Nevykonám ten čin. Prsten je můj!“ Jako bychom v tu chvíli slyšeli premiéra Andreje Babiše: „Nikdy neodstoupím, nikdy! Nechť si to všichni zapamatují.“
Ovšem zrovna oligarcha Babiš není příkladem jedince, u nějž bychom autoritářské tendence neviděli hned na počátku. Alespoň částečně naplňuje hned tři ze čtyř výše zmíněných indikátorů. Prvním je „odmítání nebo chabá podpora demokratických pravidel hry“. Tady si vzpomeňme třeba na Babišovo naříkání na pomalou práci parlamentu, který označil za žvanírnu, případně jeho záměr zrušit Senát. Druhý indikátor zohledňuje „popírání legitimity politických oponentů“. Ano, všichni díky Babišovým vystoupením na půdě Poslanecké sněmovny víme, že jeho argumentačně dobře vybavený odpůrce Miroslav Kalousek je „zloděj“, „ožrala“, jenž „zabil lidi“.
Babiš zčásti vyhovuje také třetímu kritériu, jímž je „připravenost omezit občanská práva svých oponentů, a to včetně médií“. Při svém nástupu do politiky totiž koupil významný mediální dům, a to mimo jiné proto, aby co nejvíce ochromil kontrolu ze strany novinářů. Český premiér tak nenaplňuje pouze čtvrtý ukazatel, a sice „toleranci nebo povzbuzování násilí“.
Ostatně Babiš k ovládnutí státu nějaké gardy či milice ani nepotřebuje. Už léta si systematicky kupuje politiky, novináře, umělce, sportovce a bývalé policisty. Tito v lepším případě naivní pomocníci, ale daleko spíše sebestřední kariéristé, mu pomohli dostat se tam, kde je dnes. Ruku k dílu přidali také účeloví spojenci včetně prezidenta Miloše Zemana.
Babiš samozřejmě nemá absolutní moc, neboť českou demokracii zatím drží při životě relativně dobře fungující instituce, jako jsou třeba soudy. Jelikož Babišovi vážně hrozí několik let vězení kvůli podezření z dotačního podvodu, není vůbec přehnané tvrdit, že dobře pracující policie a soudy nejsou v jeho zájmu. Připomeňme, co v posledních letech provádí s justicí například polská vládnoucí strana s poněkud matoucím názvem Právo a spravedlnost. Pokud se k tomu naskytne příležitost, český oligarcha se pravděpodobně rád vydá polskou nebo maďarskou cestou a na justici zaklekne. Ostatně na vedoucích postech v policii se po jeho usednutí do premiérského křesla odehrála řada podezřelých změn. Proto je docela škoda, že Steven Levitsky a Daniel Ziblatt ve své jinak výborné knize na Andreje Babiše zapomněli. Ze současných středoevropských autoritářů jim stál za pozornost především výše uvedený Viktor Orbán.
Mimochodem, právě on je tím politikem, který na rozbřesku své politické dráhy demokracii nejspíš zničit nechtěl. Prsten moci má však u sebe již příliš dlouho a vzhledem k systému, jejž ve své zemi vybudoval, se ho dobrovolně jen tak nevzdá. Co by si asi pomyslel onen šestadvacetiletý mladík, jenž v červnu 1989 zaujal svět svým projevem na pohřbu komunisty popraveného premiéra Imre Nagye, kdyby viděl sebe samého o třicet roků později? Tenkrát Orbán volal po svobodných volbách a odchodu sovětských vojsk z Maďarska. Dnes si šije volební systém na míru, ovládá média, omezuje nezávislost soudů a paktuje se s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. A rozumí si s Andrejem Babišem, který tehdy v červnu jako dobře prověřený komunistický kádr obchodoval v Maroku.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025