09. října, 2023 Tomáš Fošum
Lenka Víchová. Foto: Matěj Skalický
Ukrajina vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu v srpnu 1991. V prosinci stejného roku to následně podpořila výrazná většina obyvatel v referendu. O čem jeho výsledky vypovídaly? Stála za nimi už tenkrát snaha vzdálit se od Ruska a obrátit se směrem na Západ?
Prosincové referendum si vynutila konzervativní část ukrajinské komunistické elity, která byla proti rozpadu SSSR anebo na sebe nechtěla brát za něj zodpovědnost. Pro nezávislost zvedla ruku pouze s podmínkou, že v prosinci proběhne referendum a ukrajinský národ tento krok buď potvrdí, nebo odmítne. Centrální vláda v Moskvě byla oslabena srpnovým pučem. Právě tehdy demokratická a národovecká část ukrajinské politické elity, která se do parlamentu Ukrajinské sovětské socialistické republiky dostala během prvních svobodných voleb v roce 1990, využila příležitost k tlaku na tu část komunistů v parlamentu, kteří byli považováni za reformátory.
Nikdo neměl garanci, že za tento krok neponese odpovědnost. Nikdo netušil, jak na to zareaguje Moskva. Tehdy se na území Ukrajiny nacházela téměř milionová armáda, která nebyla pod velením Kyjeva, ale právě Moskvy. To samé se týkalo tajných služeb. Byl to ze strany konzervativních komunistů alibistický krok, ale na druhou stranu část z nich byla přesvědčená o tom, že v referendu Ukrajinci nezávislost nepodpoří. Protože v březnu téhož roku se konalo všesvazové referendum, které dopadlo přesně opačně. Většina voličů se vyjádřila za zachování společného státu – obnoveného Sovětského svazu.
Ti, kdo podpořili nezávislost Ukrajiny už v březnovém referendu, byli zároveň lidé, kteří chápali, že Ukrajina může být nezávislá pouze tehdy, když bude součástí Západu. Od března do prosince se voliči nezměnili; to pochopíme, když se podíváme na výsledky následujících voleb. Od března do prosince se změnily podmínky.
Co přesně se stalo?
Jednalo se hned o několik faktorů. Jedním byl i populistický slib, že samostatná Ukrajina bude ekonomicky vzkvétat. Je třeba říct, že ekonomická situace konce osmdesátých let byla dost děsivá. Na Ukrajině, v takzvané obilnici Evropy, chyběly základní potraviny. Lidé měli práci a dostávali platy, ale nic si za ně nemohli koupit. Právě proto rádi uvěřili tomu, že díky svému osamostatnění už Ukrajina nebude muset živit zbytek SSSR a bude mít všeho dostatek. To vneslo obrovskou korekci do ukrajinského politického života, ale realitu hroutícího se sovětského hospodářství vyhlášení nezávislosti změnit nemohlo. V následujících letech to Ukrajina pocítila velmi krutě.
Nedá se tedy říct, že samotný akt vyhlášení nezávislosti změnil tak složitý organismus, jakým je stát, tím spíše stát vazalský. Ale myšlenka nezávislé Ukrajiny a s ní spojená myšlenka navrácení se ukrajinského národa do západní, nebo lépe řečeno evropské rodiny se v následujících létech dále rozvíjela a obsazovala čím dál větší prostor na politické mapě Ukrajiny.
Jaké důležité události vyhlášení nezávislosti předcházely? Prožili Ukrajinci něco na způsob naší sametové revoluce?
Dalo by se říct, že tomu předcházelo téměř sto let boje za nezávislost a minimálně pět pokusů o její vyhlášení. Ale pokud mluvíme o osmdesátých letech, tak bych řekla, že to bylo ochlazení vztahů mezi ukrajinskou a centrální komunistickou elitou, které se asi nejvíce projevilo během výbuchu Černobylu. Dále to byla snaha o demokratizaci SSSR prostřednictvím perestrojky a glasnosti, kdy došlo k otevírání archívů, rehabilitacím a návratu propuštěných politických vězňů na Ukrajinu. Tyto procesy vyvolaly mobilizaci společnosti a vznik prvních hnutí na ochranu životního prostředí nebo na ochranu památek, různých kulturologických spolků. V září 1989 se konal ustavující sjezd politické strany RUCH. V březnu 1990 se už do parlamentu dostaly i jiné strany než jen ta komunistická. Opozice získala třetinu míst v parlamentu.
A co se týče revolucí, v říjnu 1990 proběhl na Ukrajině první Majdan, na který si dnes málokdo vzpomene. Přesto se o něm mluví jako o nejúspěšnější revoluci v tom smyslu, že téměř všechny požadavky protestujících byly splněny. Říká se jí revoluce na žule a jedním z jejích požadavků bylo to, že se nepodepíše nová svazová smlouva.
Prvním ukrajinským prezidentem Ukrajiny se v roce 1991 stal Leonid Kravčuk, který byl předtím prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny. Směřoval navzdory své minulosti zemi k demokracii? Orientoval se na Západ?
V době vyhlášení nezávislosti už byl Leonid Kravčuk předsedou parlamentu tehdy ještě sovětské Ukrajiny. A už jen to, že byl do této funkce zvolen právě on, byl do jisté míry dost velký průlom. Byl totiž prvním komunistou v tak vysoké funkci, který pocházel ze západní Ukrajiny. Do té doby to sice mohli být etničtí Ukrajinci, ale pouze z centrálních, jižních a východních regionů. Mělo to svou logiku. Západní Ukrajina byla součástí ruského impéria příliš krátkou dobu. Kravčukovo jednání a postoj během těch několika dní mezi začátkem puče v Moskvě a vyhlášením nezávislosti, šlo o pouhý týden, jeho současníci v žertu popisují tak, že v něm zvítězil „volyňaka nad komuňakou“. To znamená, že v něm zvítězil Ukrajinec nad komunistou. Leonid Kravčuk pocházel z Volyně.
V prezidentském křesle pobyl jen tři roky a všichni si jej spojují s vyhlášením nezávislostí a obrovskou ekonomickou krizí. Co se týče demokracie, tady bych řekla, že pro Ukrajinu, pokud si zachová nezávislost, je jistý druh demokracie přirozený. V tomto případě byly kvůli neutichajícím stávkám vypsány předčasné volby a z Kravčukovy strany došlo k nenásilnému předání moci.
Kravčuk prohrál s Leonidem Kučmou. Co bylo hlavní příčinou jeho porážky?
Hlavní příčiny byly dvě: ekonomická krize a volební demokracie. Když jsem mluvila o tom, jak se mezi březnovým a prosincovým referendem voliči nezměnili a změnily se jen podmínky, měla jsem na mysli také to, že přibližně ta část voličů, která v březnu 1991 volila možnost opustit SSSR a přála si nezávislost Ukrajiny, volila v prosinci v prezidentských volbách Kravčukova protikandidáta – disidenta Vjačeslava Čornovila. Kravčuk byl pro tuto část voličů komunista, a proto proruský kandidát. Ale v roce 1994, když se Kravčukovi postavil mladší komunista z ruskojazyčného Dněpropetrovsku, představitel takzvaných červených ředitelů, byl už Kravčuk brán jako prozápadní a proukrajinský politik. Proto prohrál. Nebo jinak, proto vyhrál Kučma. V tu dobu ještě bylo na Ukrajině více postsovětských voličů než těch prozápadních. Pochopitelně Kučma přitahoval voliče také kvůli tomu, že si na něj vsadili jako na mladého manažera, který na rozdíl od ideologa Kravčuka zajistí ekonomický růst.
Leonid Kučma jako dosud jediný prezident svůj mandát obhájil. Posunul zemi kupředu? My si v Česku vybavujeme asi hlavně některé negativní jevy provázející jeho éru.
Obhajobou mandátu způsobil zemi i sobě velké problémy. Ale pokud mluvíme o jeho prvním prezidentském období, můžeme říct, že zemi kupředu posunul. Během jeho prezidenství byla v roce 1996 přijata ústava, a z ní plynula dělba moci. Byla provedena peněžní reforma a zahájily se kroky k integraci Ukrajiny do západních struktur. Dnes si všichni pamatují jen to, že to byl otec ukrajinské oligarchie, proruský politik, ale ono to bylo trochu složitější a zajímavější.
Výběr Kučmova nástupce provázela na přelomu let 2004 a 2005 oranžová revoluce. Jednalo se o protesty proti pravděpodobně zfalšovaným výsledkům prezidentských voleb. Prezidentem se pak v opakovaných volbách místo Kučmova favorita Viktora Janukovyče stal prozápadně orientovaný Viktor Juščenko. Oranžová revoluce se považuje za důležitý mezník v odklonu Ukrajiny od Ruska. Jenže Janukovyč se dokázal na vrchol vrátit nejprve jako premiér, v roce 2010 pak vyhrál prezidentské volby. Dá se tak říci, že oranžová revoluce neuspěla?
Podle toho, jak se na to chceme dívat. Já bych to nikdy takto neřekla. To by bylo podobné jako říct, že sametová revoluce neuspěla, protože po ní přišly mafiánské devadesátky nebo protože došlo k tomu, že se člověk jako Andrej Babiš stal premiérem.
Byla to obrovská mobilizace občanské společnosti, která si uhájila své právo na spravedlivé volby. Nevíme, zda by bez oranžové revoluce byla možná revoluce důstojnosti v letech 2013 až 2014. Nejspíš ne. A bez revoluce důstojnosti by možná také nevznikly dobrovolnické jednotky, které z Majdanu směřovaly bojovat na východ. Podstatou této revoluce nebylo dosazení určitého politika nebo politiků do funkcí. Formovala se během ní identita národa. A přesto, že pak došlo k regresi, těch pár let svobodných médií stačilo, aby si národ zvykl na svobodu projevu. A na to, že ukrajinská kultura a jazyk nejsou vesnické, jak mu to dlouhá desetiletí a století vnucovala okupační elita. Spousta mladých lidí se rozhodla učit a mluvit ukrajinsky. To všechno rozšiřovalo a prohlubovalo ukrajinský politický projekt v zemi.
Během revoluce důstojnosti utekl Viktor Janukovyč ze země. Rusko posléze anektovalo Krym a rozpoutalo boje na Donbase. Novým ukrajinským prezidentem se pak stal Petro Porošenko. Ten byl na Západě vnímán pozitivně, přesto v roce 2019 utrpěl těžkou porážku ve druhém kole prezidentských voleb s Volodymyrem Zelenským. Proč Porošenko v očích Ukrajinců neuspěl?
Protože proti němu stanul herec. Mladý a populární. Protože proti němu byla spuštěna obrovská negativní kampaň. A také proto, že s válkou tehdy přišlo do styku jen asi 25 procent obyvatelstva a ti zbylí už jí byli unaveni. Přibližně tak, jak jsou jí dnes unaveni, dejme tomu, voliči Roberta Fica nebo Tomia Okamury. I oni svalují vinu za pokračující válku na Ukrajinu. V roce 2019 kvůli ruské propagandě spousta Ukrajinců uvěřila tomu – a nutno říct, že je v tom Volodymyr Zelenskyj ve své kampani utvrzoval –, že tím, kdo nese odpovědnost za pokračování války, není Putin, ale Porošenko. Podle nich byla pro něj válka ekonomicky výhodná.
Ještě před loňským zahájením ruské invaze na Ukrajinu byl Porošenko obviněn z vlastizrady kvůli dovozu uhlí z Ruskem ovládané části Donbasu. Jde o dohodu uzavřenou v roce 2014. Nejedná se svým způsobem o politický proces?
Myslím, že to opravdu byla součást politického boje. Je otázkou, ne zda, ale jakou roli v tom hrál ruský faktor. První tři roky vládnutí Volodymyra Zelenského nebudou zapsány v dějinách Ukrajiny zlatými písmeny. Protože v nemilosti se ocitl nejen Porošenko, ale i velká část ukrajinské politické, diplomatické a dokonce i vojenské elity. Zatím se nikomu nepodařilo vysvětlit příčinu tak silné osobní nevraživosti Zelenského vůči Porošenkovi.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste s nadsázkou řekla, že Volodymyr Zelenskyj dnes jako prezident plní program Petra Porošenka z roku 2019. Co jste tím měla na mysli?
Ale ono to tak je. Hlavním heslem Porošenkovy kampaně byl slogan Armáda, jazyk, víra. Ten slogan bychom mohli taky nahradit slovním spojením národní bezpečnost. Tehdy si z tohoto sloganu příznivci Zelenského dělali legraci. Teprve ve funkci prezidenta Zelenskyj pochopil, že pokud má Ukrajina ustát tuto válku, musí být chráněna armádou, musí mít chráněný svůj kulturní a informační prostor a musí se zbavit trojského koně, který se dlouhá léta zaštiťoval jednou ze základních svobod – svobodou vyznání. Mám na mysli ruskou pravoslavnou církev.
Po zahájení invaze to byl právě Zelenskyj, kdo byl nucen armádu zvětšit a ozbrojit. Pochopil, že ukrajinský jazyk je otázkou informační bezpečnosti, i když v tomto případě ještě pořád koketuje s myšlenkou, že na jazyku nezáleží. A pravděpodobně během jeho prezidenství bude vytlačena ruská pravoslavná církev z ukrajinských svatyň.
Není Zelenskyj jedním z nejviditelnějších důkazů vytvoření ukrajinského politického národa napříč celou zemí? Jeho rodnou řečí je ruština, v Rusku coby umělec před svým zvolením prezidentem podnikal. Dnes z pochopitelných důvodů před Ruskem varuje celý svět.
On nebyl první. Kučma i Janukovyč také jako prezidenti začali mluvit ukrajinsky. Co je ale mnohem důležitější a zajímavější sledovat, je přerod sovětského člověka v politického Ukrajince. Nevím, jak Zelenskyj mluví doma, ale na veřejnosti už mluví téměř výlučně ukrajinsky. Když někdy odpovídá třeba na otázky ruskojazyčných novinářů rusky, tak už v ruštině začíná dělat chyby, protože některé termíny má již zažité v ukrajinštině. Než se ale stal prezidentem, mohl si ve svých zábavných pořadech dělat legraci z tomosu, tedy udělení ukrajinské pravoslavné církvi autokefality, nebo z hladomoru v letech 1932 až 1933. Myslím, že to se už opakovat nebude.
Ukrajině se v minulosti vytýkaly vysoká míra korupce a velký vliv oligarchů. Na stránkách Demokratického středu jsme psali o řadě pozitivních změn, k nimž v posledních letech v zemi došlo. V současnosti spoustu věcí zastiňuje ruská agrese, jíž země musí čelit. Lze přesto říci, zda vliv oligarchů na ukrajinskou politiku slábne? Třeba Zelenskyj byl před svým zvolením spojován s Ihorem Kolomojským. Za oligarchu je možné označit i Porošenka, který má svůj byznys a vlastní také média.
Porošenko se svých médií vzdal. A to především kvůli zákonu o oligarších, který ovšem s bojem s oligarchií a korupcí má jen pramálo společného. Ihor Kolomojskyj je dnes obviněným a je ve vazbě. Na Ukrajině byly vytvořeny instituce pro boj s korupcí, a pokud jim bude ponechána nezávislost, tak z formálního boje se může stát boj opravdový. Pochopitelně, válečný stav láká k tomu nezávislost těchto institucí omezit.
Velmi zásadní v tomto smyslu bude, jak se k tomu postaví Západ, ale především ukrajinská společnost. A ta, jak se zdá, není ochotná korupci trpět. Začátkem září ukrajinský parlament odhlasoval zákon o znovuspuštění elektronických deklarací, které byly v souvislosti se začátkem ruské invaze pozastaveny. Tyto deklarace měli za povinnost podávat všichni politici a státní zaměstnanci. A bylo z nich patrné, k jakému majetku si daný politik během svého působení v politice přišel. Bylo možné velice rychle spočítat, zda úředník mohl nebo nemohl přijít ke svému majetku, když v deklaraci byla uvedena výše jeho platu. Součástí deklarace byly rovněž informace o příjmu a majetku nejbližších rodinných příslušníků. Toto opatření tedy parlament opět obnovil, ale s tím, že k deklaracím neměla mít přístup veřejnost. Na webových stránkách prezidenta, kde je možné podávat petice, se objevila petice za zrušení tohoto zákona. Nebo lépe řečeno výzva, aby tento zákon prezident nepodepsal. Během jednoho dne ji podepsalo přes šedesát tisíc lidí. Jiné petice sbírají například pětadvacet tisíc hlasů devadesát dní.
Lenka Víchová vystudovala ukrajinistiku a polonistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je redaktorkou časopisu Ukrajinský žurnál.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024