09. října, 2023 Lucie Zakopalová
Kulturní večer v Praze s účastí spisovatele Emila Zegadłowicze
v roce 1931, profesor Marian Szyjkowski sedí jako první zprava.
Foto: Narodowe Archiwum Cyfrowe
Když 13. října 1923 zahajoval Marian Szyjkowski na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy svou inaugurační přednášku jako první profesor nově vzniklé katedry polského jazyka a literatury, měl dost možná smíšené pocity. O tom, zda nabídku pražských kolegů přijme, se krakovský literární vědec rozhodoval dva roky. Poprvé ho dva zástupci pražské slavistiky navštívili už v roce 1921 a velmi ho zaskočili. Lvovský rodák již v Krakově zapustil kořeny a Praha byla nejistá vyhlídka, byť mladému badateli na druhou stranu nabízela možnost samostatně vědecky pracovat. Vedle osobních důvodů tu byly ty obecnější. Polsko-československé vztahy v meziválečném období nebyly v důsledku různých hraničních sporů a především boje o Těšínsko v letech 1918–1920 právě nejlepší.
Zatímco dnes jsou Češi v Polsku podle různých průzkumů nejoblíbenějším národem, Szyjkowski vzpomínal na své váhání takto: „Odrazovala mě rodina, odrazovali mě přátelé (a to už nemluvím o přítelkyních). Nesmíme zapomínat, že v Krakově tehdy panovaly antičeské nálady – a z nich vycházely spravedlivě rozhořčené a varovné hlasy: ,Vy se necháte opravdu přemluvit od těch… Pepíků? Utopí vás na lžičce vody, jestli budete chtít více šířit polskou kulturu.ʻ (…) A za zády se mi ozývalo šeptání výjimečně ošklivé: zaprodává se Čechům!“ (Citát pochází z biografie od největšího znalce Szyjkowského života a díla historika Romana Barona.)
V této situaci bylo jasné, že příjezd do Prahy není jenom otázkou výuky polského jazyka, historie nebo literatury. Hlavní důvod, proč místo na Univerzitě Karlově přijal, formuloval profesor Szyjkowski v závěru své první přednášky: „Chtěl bych se stát kulturní spojkou mezi oběma národy, informovat Čechy o Polsku a Poláky o Česku.“
Jeho slova nebyla jen formálním zakončením vystoupení, měla velmi praktický rozměr. Kromě přednášek na polonistice, doplněných jazykovými kurzy lektorky Izy Šaunové, se Szyjkowski angažoval ve společenském životě, překládal, psal články. Zval do Prahy přední polské umělce, organizoval v tehdejším hotelu Šroubek na Václavském náměstí (nyní Grandhotel Evropa) takzvaný polský stůl, u nějž se diskutovalo o současném Polsku. Mezi jeho hosty byli třeba přední polští spisovatelé tehdejší doby, mimo jiné Julian Tuwim, Emil Zegadłowicz a Zofia Nałkowska, nebo hudební skladatel Karol Szymanowski.
Jak zásadní osobností byl v akademickém prostředí, dokládá fakt, že pod vlivem jeho přednášek přestoupil z germanistiky na polonistiku další pozdější významný vědec – Karel Krejčí. Lze tedy říci, že přes řadu těžkostí, které provázely jak samotné začátky v Praze, tak následné fungování katedry, Szyjkowski naplnil svoje přání spojovat obě kultury. Nespornou zásluhu na tom měla jeho osobní angažovanost na mnoha úrovních – akademické, publicistické, společenské i organizační.
Rozvíjející se obor ovšem začala po znovuotevření vysokých škol po druhé světové válce ovlivňovat politická situace. Szyjkowski už byl nemocný a nových studentů se postupně ujímal jeho nástupce Karel Krejčí. Helena Stachová, významná česká překladatelka z polštiny oceněná Státní cenou za celoživotní dílo, vzpomíná, jak stála jako studentka čestnou stráž u Szyjkowského hrobu. Překladatelka Witolda Gombrowicze nebo Sławomira Mrożka znala Szyjkowského a Krejčího již dříve. Její matka Helena Teigová byla totiž rovněž velmi aktivní v polsko-českých kulturních i společenských kruzích, s oběma profesory se setkávala a hostila je i v rodinné dejvické vile.
Helena Stachová však vzpomíná i na to, že jednou z otázek, které padly u přijímacího řízení na polonistiku, byla tato: kdo rozpoutal válku v Koreji? Komparatista Karel Krejčí byl postupně uklizen na Akademii věd, jeho nadějný žák Antonín Měšťan později raději volil západoněmecký exil a nejdůležitějším kritériem hodnocení studentů – například při schvalování výjezdů do Polska – se stala aktivita v komunistických mládežnických svazech. Ačkoliv se tedy vedoucím slavistiky stal polonista Jan Petr, byl to „prověřený kádr“ a rozhodně nebyl šéfem čistě pro své vědecké úspěchy. Na polonistice působil Otakar Bartoš, který se pokoušel lavírovat mezi nutným a možným, což tohoto literárního vědce a překladatele dovedlo až k vážným psychickým obtížím.
Poláci sice byli sousedním bratrským socialistickým národem, nekontrolované kontakty se však nepodporovaly, zejména v situaci, kdy se v Polsku zdvihala vlna silného občanského protikomunistického odporu po vzniku Solidarity v roce 1980. Marasmus normalizace zasáhl celou Filozofickou fakultu a polonistika nebyla výjimkou. Zajímavé překlady a texty vycházely v samizdatu. Právě v této době se zrodila generace „neakademických“ polonistů, jako byla v Praze Petruška Šustrová nebo v Olomouci Václav Burian. Ti v určitém smyslu navázali na Szyjkowského v propojování polské a české kultury skrze navazování osobních kontaktů a přátelství.
Pražská filozofická fakulta byla prvním místem, kde samostatná katedra před sto lety vznikla, rozhodně ale nebyla a není jediným polonistickým centrem v naší zemi. Polonistika se paralelně rozvíjela v Brně, Olomouci a Ostravě, v posledních letech a v různých mezioborových variantách také v Pardubicích. Každá katedra má své zvláštní dějiny a významné osobnosti. Praha spíše doplatila na to, že byla za komunismu nejvíce na očích, hlavní roli v rámci slavistiky musela hrát rusistika. A po roce 1989 začalo hledání nové podoby studijního programu, který samozřejmě vedle bohemistiky nebo anglistiky patřil k takzvaným malým oborům. Zejména v devadesátých letech se pochopitelně značná pozornost obrátila na dosud zakázaný Západ. Slovanská vzájemnost získala nepříjemnou pachuť.
Jak ale definovat obor, pokud pomineme filologické hledisko vzájemné příbuznosti slovanských jazyků? Zatímco brněnská, olomoucká a ostravská polonistika zůstaly dodnes součástí slavistických kateder či ústavů, v Praze proběhly různorodé pokusy polonistiku zařadit do nového kontextu. V roce 2011 vznikla Katedra středoevropských studií, kde se vedle polské kultury a jazyka objevily také hungaristika a slovakistika. V původní podobě to byl pokus skutečně studenty co nejvíce propojit a zároveň je připravit na nevědecké působení – například v turistickém ruchu.
Společné studium tří rozdílných oborů ale postupně vedlo k většímu osamostatnění programů. A ačkoliv se k nim připojila také romistika, stále tu zůstává základní otázka: je možné v českém kontextu studovat „střední Evropu“ bez znalosti němčiny a německé kultury, pokud i na bohemistice je tato znalost doporučovaná? V současné době prochází katedra výraznou proměnou, a sice sloučením v Ústav etnologie a středoevropských a balkánských studií, schváleným v červnu 2023 na návrh děkanky akademickým senátem. Jaké bude další směřování pražské polonistiky, je tedy otázkou pro nového vedoucího, který bude teprve vybrán ve výběrovém řízení.
Přestože v Ostravě, v Olomouci nebo v Brně nedochází k takto formálně viditelným proměnám struktury celého oboru, stojí před stejnými problémy, jaké musí vyřešit Praha. První dilema je samotný počet studentů a snaha je nalákat a udržet, ale zároveň neslevovat z nároků. Pokud by se univerzity měly proměnit v jazykové školy, postrádají dlouhodobě smysl.
Druhou výzvou jsou proměny okolního světa – především technologické. Překladatelství a translatologie byly a stále ještě jsou důležitou součástí filologických oborů. V okamžiku nástupu umělé inteligence a různých robotických překladačů se zdá jen otázkou času, kdy se překladatelé – dnes už i tak špatně placení – stanou něčím jako básníky. Malou elitní skupinkou, která převádí do rodného jazyka pouze vysoce esteticky, symbolicky a intelektuálně náročné texty. Široké uplatnění absolventů v tomto oboru tedy nejspíš není reálné.
Co naopak stroje nejsou schopné nahradit, je lidský rozměr. Pokud si chceme navzájem rozumět, potřebujeme v polsko-českých vztazích odborníky, kteří jsou vybaveni znalostí jazyka, reálií, historie, literatury a filmu, znají současnou polskou společnost, zároveň však chápou český kontext, dokážou fakta vysvětlovat, zpřesňovat, vyvracet fake news.
Střední Evropa se v souvislosti s válkou na Ukrajině opět stává místem, kam se upírá pozornost. Stojí před výzvou nenechat se rozdělit ruským trollingem, který podporuje staré nacionalistické resentimenty. Polonisté na postu diplomatů, jako třeba nedávno předčasně zesnulý absolvent Palackého univerzity v Olomouci Jakub Dürr nebo současný ředitel Českého centra ve Varšavě a rovněž olomoucký polonista Petr Vlček, jsou dobrým důkazem potřebnosti podobně vzdělaných specialistů. Vrátíme-li se o sto let zpět k profesorovi Szyjkowskému, je zřejmé, jak zásadní je vidět a slyšet tyto odborníky i ve veřejné debatě, jak se stávají „spojkami mezi oběma národy“. Jedná se i o jeden z klíčů (nejen pro polonistiku) k tomu, jak obrátit pozornost na podfinancování humanitních škol a srozumitelně vysvětlit vlastní nezastupitelnost. Smyslem oboru tak stále zůstává vychovávat kritické, nezávislé a výrazné osobnosti a motivovat je k veřejnému působení.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025