06. října, 2023 Michal Lebduška
Polský prezident Andrzej Duda se setkal v Kyjevě se svým ukrajinským
protějškem Volodymyrem Zelenským 23. února 2022,
tedy den před zahájením ruské invaze.
Foto: Wikimedia Commons/ Jakub Szymczuk
Poláci a Ukrajinci žili vedle sebe po staletí a jako každé dva podobné národy mají ve své historii celou řadu příkladů spolupráce i mírové koexistence, ale také konfliktů. Ty však měly většinou spíše třídní charakter. Až se vznikem moderních národů v 19. století, se kterými se pojí snahy o vytvoření národních států, získalo vzájemné soupeření nový rozměr.
Jak Poláci, tak Ukrajinci se pokusili vytvořit vlastní stát na troskách Ruského impéria a Rakousko-Uherska. Jenže zatímco Poláci uspěli, Ukrajincům se jejich nezávislost udržet nepodařilo. Nejdříve je porazili právě Poláci, kteří připojili ke svému státu takzvanou Západoukrajinskou lidovou republiku s centrem ve Lvově (samo město bylo většinově polské, zatímco okolní venkov ukrajinský) a Volyň na pomezí s Běloruskem. Poté se bolševikům podařilo zlikvidovat Ukrajinskou lidovou republiku, která byla vyhlášena v roce 1917 v Kyjevě.
V reakci na tento neúspěch se Ukrajinci začali radikalizovat a v roce 1929 založili Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), jejímž hlavním cílem bylo vytvoření nezávislé Ukrajiny. K tomu využívali násilné a až teroristické metody. Jejich nejznámější akcí se stal úspěšný atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého, ke kterému došlo v červnu 1934 ve Varšavě. Jedním z jeho organizátorů byl i Stepan Bandera, jehož Poláci odsoudili k smrti. Později mu byl trest zmírněn na doživotí. Na druhé straně Poláci zase v meziválečném období prováděli silně antiukrajinskou politiku, jejíž součástí byla jejich kolonizace většinově ukrajinských regionů Polska nebo systematické boření pravoslavných chrámů.
Vzájemný konflikt vyvrcholil za druhé světové války, kdy ukrajinští nacionalisté, kteří zformovali Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), vycítili příležitost a zorganizovali brutální etnické čistky Poláků. V Haliči a na Volyni si vyžádaly okolo sta tisíc obětí. V reakci na to Poláci povraždili ve vesnicích na východě dnešního Polska tisíce ukrajinských civilistů. Završením těchto čistek byl poválečný posun polské hranice na západ, v důsledku čehož došlo k vysídlení Poláků z dnešní Ukrajiny a Ukrajinců z dnešního Polska. Zbylí Ukrajinci z jihovýchodního Polska byli definitivně deportováni v roce 1947 v rámci takzvané Operace Visla na nově získaná území, která před válkou patřila Německu.
I když v oficiálním diskursu bylo za komunismu téma volyňských masakrů tabu, v polské kolektivní paměti silně rezonovalo a Poláci si ho přenesli i do období po roce 1989. A to nehledě na to, že Polsko Ukrajinu jako stát vždy podporovalo, což bylo na základě postulátů formulovaných v západním exilu vnímáno jako ochrana před agresivním Ruskem. Usnadňoval to fakt, že po poválečném posunu hranice a výměně obyvatelstva zmizely veškeré územní spory.
Jenže ohledně událostí z roku 1943 dlouhodobě panuje po obou stranách polsko-ukrajinské hranice vzájemné nepochopení. Zatímco Poláci vnímají volyňské masakry stále velmi intenzivně a je to pro ně nesmírně citlivé téma, Ukrajinci o nich téměř nic nevědí a nerozumějí polským sentimentům. A naopak Poláci nechápou, že se na Ukrajině jedná o téměř neznámou problematiku a vnímají celou zemi prizmatem západu v čele s Haličí a jejím centrem ve Lvově. Pouze zde jsou ukrajinští nacionalisté většinově vnímáni jako národní hrdinové.
Většina Ukrajinců totiž před druhou světovou válkou žila na území Sovětského svazu, kde jsou také všechna největší městská centra. OUN a UPA jsou fenomény těch částí Ukrajiny, které patřily k Polsku, a samotná Volyň je jednou z největších ukrajinských periferií. V celém regionu žije méně lidí než v samotném Kyjevě. V sovětském období se navíc o volyňských masakrech nemluvilo, a proto se o nich většina Ukrajinců nikdy nemohla dozvědět. Vše navíc umocňuje fakt, že Ukrajina byla ve 30. a 40. letech minulého století jednou z nejkrvavějších zemí světa. Nejdříve tu miliony obyvatel padly za oběť stalinským represím v čele s umělým hladomorem v letech 1932–1933 a poté další miliony lidí zahynuly ve válce nebo je vyvraždili nacisté. Sto tisíc polských obětí je proto pro Ukrajince bohužel jen jedna z mnoha smutných a zdaleka ne nejhorších epizod tohoto období.
I přes toto vzájemné nepochopení a ostré reakce Poláků na glorifikaci ukrajinského nacionalistického hnutí nevyvolávalo téma Volyně zásadní komplikace ve vztazích mezi oběma zeměmi. Dlouho se spíše řešil spor o obnovu pro Poláky symbolicky významného Hřbitova obránců Lvova z meziválečného období. A to nehledě na to, že v Polsku vždy byly poměrně hlasité skupiny takzvaných kresowiaků, tedy přesídlenců z východu a jejich potomků (podle polského označení ztracených východních území – Kresy). Jedinou významnější výjimkou bylo období vlády prezidenta Viktora Juščenka, který v letech 2007 a 2010 udělil vůdcům UPA a OUN, Romanu Šuchevyčovi a Stepanu Banderovi, nejvyšší státní vyznamenání Hrdina Ukrajiny, proti čemuž Poláci ostře protestovali.
Výrazněji se téma Volyně a vztahu k OUN a UPA otevřelo až po roce 2014. Po Majdanu a nástupu nové garnitury v Kyjevě byl do funkce ředitele Ukrajinského institutu národní paměti (UINP) jmenován kontroverzní historik Volodymyr Vjatrovyč, jenž proslul zamlčováním ukrajinských zločinů a glorifikací nacionalistů. Do toho o rok později vyhrála v Polsku volby strana Právo a spravedlnost (PiS) se silně národoveckými tendencemi.
V této atmosféře došlo k sérii vandalských útoků na polské pomníky na Ukrajině a ukrajinské v Polsku. Jenže zatímco Ukrajinci se polské pomníky pokoušeli co nejrychleji obnovovat, v Polsku byly reakce mnohem vlažnější, a proto UINP pod vedením Vjatrovyče rozhodl o zastavení exhumací polských obětí na Volyni. Vedle toho docházelo k řadě dalších incidentů. Velkou publicitu si získal především útok na ukrajinské náboženské procesí ze strany polských národovců, ke kterému došlo v červnu 2016 ve východopolském Přemyšlu.
Ačkoliv byly útoky na pomníky vzhledem k svému charakteru zcela zjevně inspirovány zvenčí a polsko-ukrajinský spor přiživovala ruská propaganda, došlo k výraznému ochlazení vzájemných vztahů. V této rozjitřené atmosféře měl navíc premiéru polský film Volyň režiséra Wojciecha Smarzowského, který velmi explicitně zobrazoval události z období druhé světové války. Není proto divu, že příliš dlouho nevydržel ani projekt polsko-ukrajinského fóra historiků, jež se scházelo jen v letech 2015–2017.
Ukrajinští představitelé se přitom pokoušeli o gesta smíření. V létě 2016 prezident Petro Porošenko u příležitosti summitu NATO ve Varšavě položil věnec k pomníku obětí Volyně. Ve stejné době ukrajinské elity včetně bývalých prezidentů Leonida Kučmy a Viktora Juščenka nebo hlav Ukrajinské řeckokatolické církve a Ukrajinské pravoslavné církve kyjevského patriarchátu podepsaly otevřený dopis začínající slovy „Prosíme o odpuštění a odpouštíme“. Jednalo se o text evidentně inspirovaný slavným dopisem polských biskupů svým německým kolegům z roku 1965. Jenže tato gesta buď v polském prostředí zcela zapadla, nebo radikálům nestačila.
Přestože se od té doby nálady na obou stranách hranice výrazně pročistily, pachuť stále zůstávala. A to tím spíš, že téma Volyně a ukrajinských nacionalistů se čas od času znovu dostávalo do centra pozornosti. Jako v případě novelizace zákona o polském Institutu národní paměti (IPN), ke které došlo v roce 2018. V původní verzi se objevily paragrafy, podle nichž mělo být trestné připisování Polákům spoluúčasti na holocaustu a zpochybňování zločinů ukrajinských nacionalistů. Jenže zatímco předpisy o holocaustu po tlaku Izraele a USA zmizely, Ukrajině se totéž vymoci nepovedlo. Kontroverzní formulace ze zákona odstranil až ústavní soud. Problematickým bodem zůstával i zákaz exhumace polských obětí, který platil i po nástupu Vjatrovyčova nástupce v čele UINP Antona Drobovyče.
K výraznému zlepšení atmosféry proto došlo až teprve po ruské invazi na Ukrajinu v únoru loňského roku. Veškeré spory ustoupily do pozadí a vnímání Ukrajiny a Ukrajinců se dramaticky změnilo. Velmi názorně je to vidět například na akceptaci hesla „Sláva Ukrajině, hrdinům sláva“, které bylo dříve v Polsku vnímané velmi negativně, přičemž dnes nevyvolává žádné velké kontroverze. Krajní pravice se sice periodicky pokouší podněcovat protiukrajinské nálady, ale v tomto směru je zcela neúspěšná. Ruská invaze a potřeba vzájemné spolupráce navíc otevřely dveře i pro další gesta smíření, jakým byla i mše v Lucku za účasti obou prezidentů. Spolu s tím došlo i k odblokování pátrání po hrobech polských obětí na Volyni.
Pochopitelně to neznamená, že všechny vzájemné křivdy jsou zapomenuty a polsko-ukrajinské vztahy nyní budou už jen harmonické. Cesta k vyrovnání se se všemi těžkými historickými otázkami ještě bude trnitá. Přinejmenším nyní se ale zdá, že dynamika je oproti předchozím letům mnohem pozitivnější. A to i přesto, že radikálům na polské straně nebude nikdy žádné gesto dobré.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024