Dvě pravdy o německé kriminalitě

29. června, 2020 RUBRIKA Střední Evropa


imagePoliFoto (oříznuto): Wikimedia Commons/de:Benutzer:Luv

 

Podle oficiálních policejních statistik se loni míra kriminality v Německu opět o něco snížila. Lidé se přesto cítí stále méně bezpečně, jak ukazují průzkumy. Obojí odráží skutečnost. Jak je to možné?

 

„Německo je zase o kus bezpečnější,“ pochvaloval si na začátku letošního dubna spolkový ministr vnitra Horst Seehofer (Křesťansko-sociální unie, CSU). Koronavirová pandemie sice omezila vedle podnikatelů a cestovatelů pole působnosti i kriminálníkům, jejichž přečinů v posledních měsících výrazně ubylo, Seehofer ale hovořil o mnohem dlouhodobějším fenoménu. Reagoval na čerstvá čísla o kriminalitě v Německu, která tamní policie zveřejňuje ve formě přehledu za uplynulý kalendářní rok vždy na jaře. V roce 2019 policisté zaznamenali 5,2 milionu trestných činů, nejméně od roku 1992, kdy se statistika začala po sjednocení bývalého západního a východního Německa vést pro celou spolkovou republiku. A letos na jaře mohli Němci od vlády slyšet, že v jejich státě je navzdory přibývajícímu počtu obyvatel „o kus bezpečněji“ už třetím rokem v řadě.

Jenže průzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé tomu tak úplně nevěří. Drtivá většina stále považuje svou zemi za velmi bezpečnou. Když se jich ale výzkumníci zeptali, jestli se po setmění cítí v blízkosti svého bydliště jistě, odpověděla v roce 2017 – ze kdy jsou k dispozici poslední oficiální data – záporně víc než pětina dotázaných. O šest let dříve to bylo jen 17,3 procenta. Větší obava mezi lidmi panuje například z loupežných přepadení, kterých za stejnou dobu výrazně ubylo stejně jako krádeží a vloupání do bytů. Zvýšil se podíl vyřešených případů z celkového počtu nahlášených, současně ale také podíl lidí, kteří jsou přesvědčeni, že policie, jež se jinak těší velmi vysoké důvěře, neodvádí svou práci dost dobře.

Je tedy v Německu skutečně bezpečněji? Samotná policie uvádí několik možných příčin poklesu zaznamenané kriminality. Prvním je případné menší odhodlání lidí trestné činy hlásit, které ale zůstalo ve zmíněných letech celkově zhruba na stejné úrovni. Dalšími jsou změny trestního zákoníku nebo způsobu, jak se statistika počítá. Ani tady nedošlo podle kriminalistů k tak zásadním úpravám, aby jim šlo pokles přičíst. Další příčinou pak může být zvýšený policejní dohled. Počet policistů se nicméně v Německu drží zhruba na stejné úrovni, když čítá přibližně tři sta příslušníků na sto tisíc obyvatel. V Česku jich je podle stejného poměru asi o osmdesát více. Data pocházejí rovněž z roku 2017, novější evropští statistici k dispozici nemají.

 
Odpověď je v detailech

Posledním možným vysvětlením, k němuž se přiklánějí sami policisté, je pochopitelně to, že se kriminalita skutečně snižuje. Jedno z prohlášení ministra vnitra Seehofera, že klesla na „objektivně nejnižší úroveň za několik desetiletí“, nicméně zpochybňuje hned několik věcí. „Je pravda, že celkově kriminalita nadále klesá. Je ale nutné vzít v potaz, že dvě třetiny případů, jako jsou krádeže nebo vloupání, patří zároveň k těm, které obyvatele znepokojují relativně méně,“ vysvětluje Thomas Bliesener, kriminolog z Univerzity Georga Augusta v Göttingenu a ředitel Kriminologického výzkumného ústavu v Dolním Sasku. „Když se naopak podíváme na násilné trestné činy, tak se dá u některých kategorií hovořit o opačném trendu,“ upozorňuje Bliesener. Podle něj se i proto zvětšuje propast mezi celkovou zaznamenanou kriminalitou a tím, že se lidé víc a víc bojí.

Celkově se násilná kriminalita od roku 2007, kdy byla situace nejhorší, neustále mírně snižuje, v součtu o více než sedmnáct procent. Přibývá ale například vražd. Těch se v roce 2018 stalo v Německu více než 900. Loni to bylo sice „jen“ 720, i to je ale stále o několik desítek více než o několik let dříve. Statistika evropského úřadu Eurostat umožňuje rychlé srovnání například s Českem, kde se v letech 2012 až 2017 počet zavražděných skoro o polovinu snížil. Právě vraždy považují kriminalisté za jednu z „nejspolehlivějších“ kategorií v rámci celé statistiky, protože na rozdíl od případů znásilnění nebo drogové kriminality jich jen málo zůstává neodhalených a relativně vysoký je i podíl vyřešených případů.

Podobný číselný nárůst se nicméně týká jen úzké skupiny trestných činů, ke kterým navíc v osmdesátimilionovém Německu dochází relativně velmi málo často. „Z mého pohledu hrají roli tři mechanismy,“ nabízí vysvětlení kriminolog Bliesener. „Za prvé to, že klasická média o jediném trestném činu dnes publikují mnohem více příspěvků než dříve,“ míní s odkazem na dostupné vědecké studie. „Novináři případy průběžně sledují. Popíšou, že se něco stalo, potom že začal být někdo vyšetřován, že ho zadrželi nebo případně znovu propustili, jak to celé dopadlo… Jenže pro čtenáře nebo diváky přestává být po nějaké době rozeznatelné, že se jedná pořád o jeden a ten samý případ, a mají tak pocit, že se toho děje jednak více než dříve, a také více, než je realita,“ popisuje kriminolog.

Dalším faktorem je podle něj vliv sociálních médií. „Fungují tak, že nám nabízejí obsah na základě toho, co jsme už viděli. Takže já, i když jsem ze severu Německa, dostávám na základě své práce upozornění na úplně nevýznamné případy z náhodných vesnic dole na jihu,“ uvádí další faktor, jenž může u lidí vzbuzovat dojem, že se situace zhoršuje. „No a třetím mechanismem je síla obrázků, zejména videa. Přibylo kamer v ulicích, mnohem více lidí má dnes chytré telefony, kterými mohou násilí zaznamenávat. Když podobné obrázky vidíme, vryjí se nám do paměti tak moc, že když se nás pak někdo zeptá na kriminalitu, snadno vyplují na povrch. A čím víc vzpomínek k nějakému tématu máme, tím považujeme daný fenomén za častější. Tak funguje lidská mysl,“ říká Bliesener, který se mimo jiné zaměřuje na psychologii v kriminalistice.

Násilí se stává také stále častěji politickým tématem, především v souvislosti s rostoucím počtem extremisticky motivovaných útoků, projevů antisemitismu nebo napadání politiků a veřejných činitelů. Například útoků na policisty přibylo za uplynulý rok skoro o třicet procent, politici čelí kromě fyzického ohrožení i šikaně a výhrůžkám. V květnu letošního roku se proto poprvé sešel vládní výbor pro potírání pravicového extremismu a rasismu. Bezpečnostní složky by měly ze stejného důvodu posílit asi o 600 míst. Do roku 2025 přislíbil ministr vnitra Seehofer rozšířit řady spolkové policie o více než jedenáct tisíc příslušníků. Přísněji sledována a postihována by měla být také kriminalita na internetu.

 
Jak to bylo s uprchlíky

Útoky inspirované politickou, ale i náboženskou ideologií se v německých statistikách počítají zvlášť a jsou zahrnuty v každoroční zprávě o politicky motivované kriminalitě. Ta není za loňský rok ještě k dispozici, předcházející léta ale ukazují nárůst. „Tato kriminalita přichází a odeznívá podle našich zkušeností ve vlnách,“ odpovídá kriminolog Bliesener. Poslední takovou vlnu zaregistrovaly úřady v letech 2016 a 2017, tedy bezprostředně po takzvané migrační krizi, během které tehdy přišlo do Německa velké množství lidí z válkou zasažených oblastí na Blízkém Východě.

„Skutečně jsme v té době zaznamenali významný nárůst kriminality,“ odpovídá Bliesener na otázku, jak se tato situace projevila ve statistikách. Právě s migrací související obava z nárůstu trestné činnosti, nejen té motivované islámským radikalismem, tehdy posílila také poptávku obyvatel po větší bezpečnosti. „Je nutné si uvědomit, že roli hraje i počet obyvatel. A když jsme přijali 1,5 milionu lidí, je to významný přírůstek,“ vysvětluje. Přibylo tehdy zejména krádeží a podíl cizinců na trestné činnosti – ve statistice se počítá s podezřelými, nikoliv odsouzenými – je v Německu v některých kategoriích skutečně vyšší, než kolik by odpovídalo jejich zhruba jedenáctiprocentnímu zastoupení v celkové populaci.

Dalo by se tedy říct, že cizinci v Německu páchají více trestných činů než místní. A podobný obrázek se týká i samotných migrantů a uprchlíků. Například bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann je kvůli tomu opakovaně označil za rizikový faktor. Vysvětlil to mimo jiné tím, že tito lidé přišli z „odlišných kulturních oblastí“, ve kterých německá „nenásilnost“ není samozřejmostí. Jak ale upozorňuje kriminolog Bliesener, má takový pohled háček. „Na celém světě můžou za většinu kriminality mladší muži, kteří jsou mezi uprchlíky nadprůměrně zastoupeni,“ vysvětluje. V Německu mají muži mezi kriminálníky tříčtvrtinový podíl, třetina pachatelů je pak ve věku mezi 18 a 29 lety. A právě skupina uprchlíků a migrantů je celkově výrazně mladší než většinové německé obyvatelstvo. Podíl lidí v „kritickém“ věku je v ní třikrát větší než mezi domácími.

Trestnou činnost také častěji páchají ti cizinci, kteří v Německu nemají příliš šancí získat azyl a s ním i stabilní život. Problémy, jež mají například právě bavorské úřady kvůli překračování zákonné délky vyřizování azylových žádostí, stejně jako se samotným vyhoštěním a integračními snahami, tvoří proto nedílnou součást problému. Druhou stranou stejné mince je pak skutečnost, že právě migranti a uprchlíci mají v Německu větší pravděpodobnost sami být obětí napadení. „Riziko, že spáchají trestný čin, je větší. To ale v žádném případě neznamená, že všichni z nich mají sklony ke kriminalitě,“ konstatuje Bliesener.

Celkový „blahobyt“ společnosti, jehož součástí je i optimistický výhled na pracovní uplatnění a ekonomické zajištění, pak podle něj ovlivňuje kriminalitu i mimo skupinu cizinců a migrantů. „V Německu máme v posledních letech prosperující ekonomiku, málo mladistvých delikventů a populace navíc stárne, i to je z pohledu kriminologie výhoda,“ vyjmenovává aspekty, které označuje za „faktory odolnosti“, jež mohou pokles celkové míry kriminality také částečně vysvětlovat.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.