Křehkost uprostřed literárního hemžení

17. června, 2019 RUBRIKA Kultura


NowickaBronka Nowicka (uprostřed) v obklíčení českých polonistek. Foto: Jana Plavec/Polský institut v Praze

 

Na každém Světě knihy se ten pocit opakuje. Největší literární festival a veletrh v Česku přitahuje velká jména, velké nakladatele a davy lidí. Na jednu stranu je to potěšující, na druhou stranu se na mysl neodbytně vkrádá znepokojující myšlenka, že to všechno nakonec popírá samu podstatu literatury.

 

Předem se musím ospravedlnit. Nechci působit jako věčný šťoural, který neustále naříká, že literatura není doceněna a netěší se stejnému zájmu jako například fotbal. A když se najednou na holešovické výstaviště nahrne tak jako letos více než padesát tisíc návštěvníků, aby si koupili a nechali podepsat knihu, zase je tento hnidopich nespokojen.

Proto nejdříve řeknu, že ve dlouhé frontě na diskusi nobelistů Herty Müllerové a Maria Vargase Llosy v Lucerně, která atmosférou připomínala rockový koncert, jsem měla velkou radost, že Praha zažívá skutečnou literární událost na úrovni. Pravda, moderátor Jakub Železný nebyl zvolen nejšťastněji, ale upřímně řečeno – podobná debata nemůže mít nikdy závratnou hloubku. Potlesk po jednotlivých výpovědích a závěrečný aplaus vestoje nakonec dokázal, že se i přes tento nedostatek návštěvníci dokázali přenést. Mluvilo se ovšem především o politice: aktuální i té, která v minulosti vedla k nástupu totalitních režimů. Žádné texty se nečetly. Knihy se prodávaly u malého stolečku u východu ze sálu, jaksi pokoutně. Oba spisovatelé samozřejmě měli na veletrhu i „literárnější“ program, svá vlastní čtení. Llosa se čtenářům podepisoval na stánku Latinské Ameriky, jejíž vybrané země byly letos čestným hostem.

Všechno je tedy v pořádku a organizátoři v čele s ředitelem veletrhu Radovanem Auerem, který se v posledních třech letech pokouší více zdůraznit festivalovou složku a kulturní rozměr události, mohou být spokojeni. Povedlo se jim vytvořit nové a důstojnější prostory pro literární čtení i v samotném areálu – zpřístupněním Lapidária Národního muzea, kde se ve stínu barokních soch čte a debatuje, nebo v Café Evropa určeném plně zahraničním autorům. Na veletrhu se samozřejmě potkává i odborná veřejnost, a to na Profesním fóru organizovaném nově vzniklým Českým literárním centrem, v uličkách mezi stánky nebo na otevřeném prostoru před veletrhem. Pro takzvané malé nakladatele pak vznikl speciální stan, jehož atmosféra se nese v duchu neformální uvolněnosti.

V čem je tedy problém? Zdánlivě v ničem. Spisovatelé přilétají a přijíždějí, ubytovávají se v hotelech, dávají rozhovory, čtou předem přeložené úryvky ze svých románů a sbírek, podepisují knihy, odpovídají na otázky moderátorů i publika, zajdou na svíčkovou a pivo, a pokud mají trochu času, projdou se po Praze. Přesto se člověk v roli hostitele, který autory na festival pozval, neubrání pocitu, že je nutné je chránit. Prvním krokem je pečlivý itinerář, aby se v chaosu neztratili. Převážení autem, doprovod. Výběr blízké restaurace. Snaha vyjít vstříc při plánování hodiny příjezdu a odjezdu. Až na několik málo případů lze ale při prvním setkání v jejich očích zahlédnout paniku. U těch známějších či zkušenějších překrytou vrstvou poznání, že každý veletrh je vlastně stejný, a tak je nutné obrnit se a přežít opakující se otázky: „Píšete raději ráno, nebo v noci?“ „Je vaše kniha autobiografická?“ „Líbí se vám Praha?“

 
Když je slovo obrazem

Nejraději proto začínám setkání dlouhým rozhovorem, který si později mohou přečíst čtenáři některého z literárních časopisů. Zprvu nedůvěřivý spisovatel se proměňuje, když v tazateli objeví čtenáře svých knih, který s ním skutečně vede dialog. Právě tato setkání se paradoxně – alespoň pro mne – stávají vrcholem celého veletrhu. Paradoxně z toho důvodu, že jsou vlastně pravým opakem celého hemžení, okamžikem, kdy se dva lidé uzavřou před světem v soustředěném rozhovoru. Letos jsem měla možnost klást otázky dvěma polským autorům: prozaikovi, esejistovi a překladateli Marku Bieńczykovi a Bronce Nowické, autorce útlé básnické prózy Nakrmit kámen. Tato kniha získala cenu Nike, jedno z nejdůležitějších literárních ocenění v Polsku, což vzbudilo poměrně velkou diskusi. Jedná se totiž o debut filmové a divadelní režisérky, ačkoli toto označení je nepřesné. Jde spíše o vizuální umělkyni, pro niž je i slovo obrazem.

Čtyřicet čtyři krátkých próz mluví samo za sebe a stejný čtenářský zážitek z nich nepochybně budeme mít, aniž bychom se s autorkou setkali. Ústřední postavou je malá holčička, která poznává okolní svět, v němž se zdánlivě nejbližší bytosti – otec a matka – stávají zdrojem nebezpečí. Násilí není zobrazeno doslovně, je to spíše psychický tlak, nezájem. A tak se dítě začíná mnohem více, než je běžné, zajímat o neživé předměty kolem sebe, snaží se nakrmit kámen, který najde. Vyprávění má své silné metaforické, symbolické momenty i čistě narativní linku, která spěje k nevyhnutelnému závěru.

Ve volně plynoucím rozhovoru jsme se s autorkou od inspirativních mistrů na filmové škole i Akademii výtvarných umění dostaly k základní a střední škole, kde podle svých slov vůbec netušila, jestli je dostuduje. Při přechodu mezi nejranějším dětstvím, kdy jsou ještě dovoleny fantazie a celostní vnímání světa, narazila poměrně brzy na systematizovanou výuku, která přináší roztříštěné informace a náhodná fakta nespojená kontextem, smyslem. Kniha Bronky Nowické zobrazuje svět očima křehkého člověka, dítě je tu spíše jeho symbolem. Křehkost – tohle slovo mě napadá při setkání se spisovateli často. Různě ji zakrývají. Někdy je to odměřenost, jindy výstřednost, někdy zakřiknutost. Projevuje se ale především v citlivosti vůči okolí, jejíž přetlak se pak otiskuje v románech a sbírkách.

Je skvělé, že na literární veletrhy autoři přijíždějí, ačkoli pro ně často znamenají spíše nutnost, jak v dnešním světě přežít – samotným psaním to možné není. Nebojte se k nim ale přiblížit mnohem víc než jen na vzdálenost autogramu. Oproti předsudkům nejsou literární kavárny doupaty pro zasvěcené. Právě naopak, autoři v nich velmi rádi překračují odstup, který je běžně od čtenářů odděluje. A tak přijďte: třeba do Fra, Liberálu nebo Božské Lahvice!

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.