Oko reportéra míří do středu

19. února, 2017 RUBRIKA Kultura, Polská literární reportáž


SvetKnihyLegenda polské reportáže Hanna Krall (vlevo), Mariusz Sczygieł a jeho překladatelka Hana Stachová na veletrhu Svět knihy v Praze v roce 2012. Zdroj: Polský institut v Praze.

 

Od chvíle, kdy se Gottland Mariusze Szczygieła stal českým bestsellerem, se u nás o polské reportáži mluví stále častěji. Přijíždějí sem samotní reportéři a do češtiny se překládají další jejich knihy. Loni navíc vyšla první česká monografie s příznačným názvem Fenomén: polská literární reportáž, o níž jsme psali v minulém čísle Demokratického středu. Polské reportáži se chceme věnovat i po celý letošní rok.

 

Rostoucí zájem o polskou reportáž má několik příčin. Jednou z nich je nerovnováha na české straně, kde srovnatelné texty hledáme jen obtížně. Částečně to způsobila přerušená tradice v době normalizace, svou roli také sehrála proměna mediálního prostředí v devadesátých letech, a z ní vyplývající neochota publikovat (a platit) delší a propracovanější texty. Každopádně česká média spíše přebírají a mírně upravují zprávy zahraničních tiskových agentur, než aby vysílala své lidi na drahé cesty do ciziny. Přitom pohled reportéra, který daný region dokáže přiblížit svým čtenářům ze středoevropské perspektivy, u nás citelně chybí.

Výjimku představovaly v devadesátých letech texty Petry Procházkové z postsovětských zemí v Lidových novinách, kde se občas objevují i dnes, ač se tam prostor pro ně neustále zužuje. V současnosti se do jisté míry reportážím (například z Blízkého východu) věnuje zahraniční redakce týdeníku Respekt vedená Tomášem Lindnerem. Na tradici šedesátých let pak odkazuje svým názvem časopis Reportér. Nicméně i ten, co se reportáže týče, stále zůstává spíše příslibem než naplněnou šancí.

 
Mistři polské reportáže

Obliba reportáže v Polsku rozhodně není pouze záležitostí posledních let. Před rokem 1989 k její popularitě přispíval mimo jiné fakt, že tamní novináři vyvinuli metodu „dvojího dna“, kdy psali sice o jiné zemi, ale metaforicky zobrazovali každodennost komunistického státu. Polští reportéři se tak opírají především o silnou tradici. Byli vychováni – a to často doslova – dvěma mistry ze „zlaté éry“ šedesátých a sedmdesátých let Ryszardem Kapuścińským a Hannou Krall.

Kapuściński, legenda zahraniční reportáže nejen v Polsku, inspiroval svým osobitým stylem a zpracováním osobních zkušeností z cest po exotických zemích ve víru revolucí, ale také texty svých mladších kolegů vždy ochotně četl. Hanna Krall působila po roce 1989 v redakci reportáže listu Gazeta Wyborcza, kde se od ní učili všichni důležití autoři dnešní střední generace – ať už v Česku nejznámější Mariusz Szczygieł nebo jeho kolegové Wojciech Tochman, Paweł Smoleński a Lidia Ostałowska, jejichž knihy rovněž vyšly v češtině. Na tom, zda dnes ještě existuje polská reportážní škola, se polští kritici a novináři neshodnou. Množství stylů a témat, stejně jako inspiračních zdrojů ze zahraničí, je velké. Výrazný trend poslední doby představuje ústup reportáže z tištěných médií – řada reportérů publikuje nebo dokonce debutuje knižně, především v nakladatelství Czarne.

 
Svět na dosah ruky

S ohledem na zajímavost a pestrost fenoménu polské reportáže, kde je stále co objevovat, hodláme letos na stránky Demokratického středu pozvat polské autory a představit jejich tvorbu. Nebudou to ale jen ukázky z knih nebo připravovaných textů, naším cílem je spíše nasměřovat pohled reportérů k některému z důležitých problémů současného světa. Nástrojem se může stát i rozhovor, analýza nebo esej, to všechno dnes nakonec v moderních reportážích najdeme. Chceme především představit metodu polských reportérů založenou na práci v terénu, kontaktu s lidmi a poctivé znalosti tématu.

S polským časopisem Nowa Europa Wschodnia jsme připravili projekt Svět na dosah ruky: polští a čeští reportéři o problémech dneška, který získal podporu Česko-polského fóra Ministerstva zahraničí ČR. Dvouměsíčník Nowa Europa Wschodnia, jenž vychází už od roku 2008 a zaměřuje se především na oblast východní Evropy a Střední Asie, nám pomůže při výběru polských autorů a bude také přetiskovat některé články českých autorů, kteří se zaměří na podobné otázky jako jejich polští kolegové. Zároveň bychom chtěli společně připravit velký speciál věnovaný vztahu k postsovětským zemím, jež jsou pro náš region a jeho bezpečnost stále zásadní.

České a polské novináře propojíme i jinde než na stránkách časopisu, když budou diskutovat v rámci cyklu Večery s reportéry, organizovaného Knihovnou Václava Havla a Polským institutem v Praze. Na první setkání, jež se uskuteční 23. února tohoto roku v Knihovně Václava Havla, jsme pozvali Dariusze Rosiaka a Jana Fingerlanda, kteří budou hovořit o křesťanech na Blízkém východě. Oba spojuje působení ve veřejnoprávním rozhlase: Jan Fingerland je komentátorem Českého rozhlasu se zaměřením mimo jiné na Blízký východ, Dariusz Rosiak vede v Polském radiu pořady věnované zahraniční problematice. V minulosti spolupracoval například s BBC nebo francouzským rozhlasem a je autorem řady knih.

 
Tváří v tvář druhému

Právě fragment z knihy Dariusze Rosiaka Zrno a krev. Po stopách křesťanů na Blízkém východě (2015), který najdete v tomto čísle na str. 23, nejlépe ukazuje, co je polská reportáž a proč je zajímavé ji sledovat. Rosiak se rozhodl vydat na stejnou cestu jako britský historik a spisovatel William Dalrymple, který své poznatky a zážitky vtělil do knihy From the Holy Mountain: A Journey in the Shadow of Byzantium (1997). Polský reportér chtěl zjistit, co se za dvacet let na těchto místech změnilo.

Zrno a krev začíná ve Švédsku, kam přijela řada uprchlíků, aby se zde pokusila začít nový a bezpečnější život. Potom už se autor vydává do různých zemí na Blízkém východě, do míst, kde se křesťanství zrodilo a kde jsou dnes křesťané často tvrdě pronásledováni nebo žijí obklopeni nepříliš přátelsky nakloněnými sousedy, ať už se jedná o Libanon, Irák, Turecko nebo Egypt. Z této mozaiky zemí, regionů a lidských příběhů se sice v duchu podtitulu knihy dozvídáme mnoho o životě křesťanů na Blízkém východě, ale takřka neustále při tom vnímáme stín Evropy. Kontinentu, který při detailním pohledu na jednotlivé země vypadá velmi různorodě, přesto je ale zvenčí kulturně a ideologicky vnímán jako celek – podobně jako nám splývá vjedno celý Blízký východ. A vnímání Evropy, potažmo celého Západu, je na Blízkém východě převážně negativní.

Evropané totiž v minulosti region destabilizovali a rozdělovali (například v Libanonu spolu prostřednictvím podpory vybraných skupin bojovali Britové a Francouzi) a navíc jsou pro tamní křesťany nepochopitelní ve svém zřeknutí se vlastních kořenů, se svou rozmělněnou vírou a morálkou. S tímto úhlem pohledu lze samozřejmě polemizovat. Skutečností však zůstává, že se Evropané proměnili v nejisté strážce svého blahobytu, pro něž je obtížné podělit se o nadbytek se svými bližními.

 
Čtenář uprostřed mozaiky

Rosiak přitom nemoralizuje, nepředkládá hotové teze a vlastní závěry. Raději nechává promlouvat své „hrdiny“, kteří si občas i protiřečí a jsou často sebekritičtí. Ostatně sám konstatuje: „Ani nejlepší knihy vás nepřipraví na onen zvláštní pocit dezorientace, který reportéra přepadá, když se ocitne tváří v tvář druhému člověku. Dozvídá se nový, dosud neznámý příběh, jenž odporuje všemu, co vyčetl v moudrých knihách a znal ze svých dřívějších zkušeností. Musí si tedy vybrat, komu uvěří: Zda textům, které se opírají o autoritu svých autorů, historiků a odborníků, nebo obyčejnému člověku, jehož vyprávění boří jeho dosavadní vnímání dané otázky i jasnost akademického výkladu. Při autentickém kontaktu s člověkem mizí jistota i pochopitelnost dříve známého a popsaného světa, vynořují se paradoxy, nejasnosti a nesrovnalosti. Tedy obyčejný život. Právě ten jsem totiž na své cestě hledal.“

Na Rosiakově stylu a jazyce je dobře patrné, nakolik se polská zahraniční reportáž rozštěpila a vzdálila mistrovi Kapuścińskému. Autor Zrna a krve se spíše upozaďuje, nepokouší se klást tolik důrazu na kompaktní příběh a metaforu. Nechává čtenáře uprostřed mozaiky – předpokládá, že jeho kniha pro něj není jediným zdrojem informací o tomto tématu a regionu. Snaží se tedy přinést co nejautentičtější výpovědi přímo z epicentra dění, ale není velkým šamanem, jenž by nabízel klíč k výkladu spatřeného a slyšeného. Tento trochu syrovější a otevřenější styl reagující také na potřeby současného čtenáře, který se sám snaží aktivně hledat a poznávat, je v současné polské reportáži výrazný. A právě toto reportérské oko, ostře zaměřené, ale zároveň sledující různé odstíny tématu, bychom chtěli v Demokratickém středu představit v letošním roce.

 

Článek byl podpořen v rámci projektů Česko-polského fóra z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.