17. září, 2014 Martin Petr
Když zvolili slovenští občané Andreje Kisku do prezidentského úřadu, všichni doufali, že oproti závodně jezdícímu a náhodně myslícímu Ivanu Gašparovičovi přijde změna. Jak politická, když Slovensko získalo téměř čtvrtstoletí od „sametu“ prvního nekomunistického prezidenta, tak i společenská.
Samotné Kiskovo vítězství bylo tak trochu překvapením, a to zejména pro současného premiéra Roberta Fica. Nápad s koncentrací moci nevyšel, což bylo možná pro jistou část občanů Slovenska milým překvapením. A překvapení, kupodivu stále pozitivní, nepřestala přicházet ani později.
Osvědčení poradci
Kiska začal pracovat vlastně ještě dříve, než do úřadu nastoupil. Obklopil se týmem zkušených poradců, z nichž mnozí na podobných pozicích již pracovali a měli zkušenost i z občanského sektoru. V oblasti fungování Evropské unie a soudnictví sáhl po osobě nejpovolanější, bývalém předsedovi Ústavního soudu a bývalém generálním advokátovi Soudního dvora EU, Jánu Mazákovi. Se zahraniční politikou by prezidentovi měl radit bývalý velvyslanec ve Washingtonu a poradce generálního tajemníka NATO Martin Bútora. Ten radil i Václavu Havlovi v otázkách lidských práv a v devadesátých letech zakládal respektovaný Inštitút pre verejné otázky.
Ve vnitropolitické sféře Kiskovi radí Rado Baťo, novinář a bývalý šéfredaktor ekonomického týdeníku Trend. Ten má také zkušenosti s poradenstvím na nejvyšší úrovni, když jeho služby využívala premiérka Iveta Radičová. Kiskových „sedm statečných“ doplnili Sergej Michalič, který pracoval i pro SDKÚ a radil Mikulášovi Dzurindovi, bývalý novinář deníku SME a majitel PR agentury Roman Krpelan, šéf Kiskovy kampane Tomáš Lehotský a mluvčí Peter Petrus, bývalý novinář.
Rychlé tempo
Zkušený tým umožnil Kiskovi poměrně ostrý a rychlý nástup do funkce. Na inauguraci poobědval s bratislavskými bezdomovci prodávajícími časopis Nota bene, přislíbil věnovat svůj plat na charitu a setkal se v rychlém sledu se všemi hlavami států sousedních zemí a několika dalšími státníky. Za dva týdny navštívil pět zemí, jmenoval dva nové ministry, pět velvyslanců a vyměnil tři členy soudní rady, čímž prakticky zabránil znovuzvolení kontroverzního předsedy Nejvyššího soudu Štefana Harabina, blízkého nejenom Vladimíru Mečiarovi, ale i Robertu Ficovi. Harabin se „proslavil“ nejenom styky s údajným šéfem albánskojazyčné mafie, ale i snahou zastavit reformu slovenského soudnictví. Aktivismus prezidenta začal nabírat reálné kontury. Do té doby nevídané vzepření se prezidentského paláce Úřadu vlády naznačovalo, že ve slovenské politice dochází ke změně.
Kiska se nebál ani zahraničně-politických témat. Ještě před nástupem do úřadu na prestižní konferenci GLOBSEC otevřeně pojmenoval příčiny války na Ukrajině a vyzval vládu, aby na obranu republiky vyčlenila více prostředků. Jakkoliv se této myšlence premiér Fico bránil, pravdou zůstává, že jeho vlastní ministr obrany vystoupil s programem obnovy výzbroje slovenské armády. Nejenom, že tak možná právě Kiska zasel semínko sporu do Ficovy vlády (což je ostatně velice odvážné tvrzení), ale celkem jasně se vymezil i vůči proruskému premiérovi Ficovi, když podpořil zpřísnění sankcí vůči Rusku a jasně odmítl licitovat o jejich „ceně“, s poukazem na to, že svoboda je hodnota sama o sobě, a její cena se nedá vyčíslit. Pověstný vítr změny začal vát i ve slovenské zahraniční politice.
Kbelík ledové vody není studená sprcha
Kiska se neodmlčel ani na své dovolené ve Francii. Zapojil se do celosvětového šílenství s cílem bojovat proti zákeřné nemoci a dobrovolně na sebe vylil kbelík ledové vody. Pohled na prezidenta sedícího v červeném tričku a kostkovaných kraťasech na nikterak luxusní terase, na obyčejné plastové židli s ještě obyčejnějším kbelíkem ledové vody působil osvěživě, stejně jako ledová sprcha v horký letní den. Zejména, když se na konci videa koukáte na mokrého prezidenta po studené sprše a říkáte si, která hlava státu by toho byla schopna. Kiska neztratil nic ze své důstojnosti a získal velký počet pozitivních bodů. Příklad do učebnic moderního politického marketingu.
Krátce poté následovalo video další, tentokrát profesionální. Měsíc před uzavřením kandidátek do komunálních voleb Kiska vyzval své spoluobčany, aby nestáli stranou a aktivně se zapojili do rozhodování o osudech svých měst a obcí. A to nejenom tak, že půjdou volit, ale vyvinuli i aktivitu skutečnou – rozhodli se kandidovat, nebo alespoň přesvědčili někoho, o kom si myslí, že bude vhodným kandidátem, aby sebral odvahu a zabojoval o hlasy voličů. Na svém příkladu popisuje, že jde sice o výzvu nelehkou, ale nikoli nezvládnutelnou. Kladné příklady táhnou.
Pozitivní aktivismus na slovenský způsob
Kiska pomalu mění slovenskou společnost: když nic jiného, dává alespoň jisté její části naději, že není vše ztraceno v pevném soukolí moci vládního Smeru a že nálada společnosti se může (z)měnit. Je inspirací proti „blbé“ náladě, vyzývá občany, aby svůj osud vzali do svých rukou, a do jisté míry vyvažuje doposud jasné mocenské centrum na Súmračnej ulici. Takhle nějak vypadá aktivistický prezident. Po první stovce dní v úřadě se jenom těžko hledají jiné než kladné body. Snad bude možné stejnou větu vyřknout i při bilancování jeho celé první pětiletky. Další otázkou je, jak na závany větru změny zareaguje slovenská společnost a kdo bude po parlamentních volbách v roce 2016 prezidentovým partnerem na Úřadě vlády. Mohl by to být například jeho soupeř z prezidentské volby Radoslav Procházka, ten si však usilovně sám hází klacky pod nohy. Ale to je už jiný příběh.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024