05. května, 2014 Alena Mikolášková
V dubnových maďarských parlamentních volbách zvítězil FIDESZ Viktora Orbána s obrovským náskokem před socialistickou opozicí (v poměru 45 % ku 25, 7 %). Výsledky voleb jsou důkazem toho, že se současná maďarská levicová politika nachází v dlouhodobé krizi, a nejvíce to platí o její hlavní představitelce Maďarské socialistické straně (MSZP), které se stále nepodařilo získat důvěru voličů po svém osm let trvajícím skandálním vládnutí. Důvod této krize je třeba hledat v minulosti blízké i vzdálené.
Levicový blok vznikl letos v lednu spojením středových a levicových stran. Podle všech výpočtů a předvolebních preferencí by tyto strany v případě samostatné kandidatury měly velmi malou šanci na úspěch, avšak společnými silami se jim podařilo „urvat“ druhé místo. Náplní kampaně Levicového bloku byla především averze vůči Orbánovi a jeho stylu vládnutí, kterému zástupci bloku vytýkali omezování demokratických principů a upevňování centralistické vlády. Též neustále zmiňovali změnu volebního systému, především pak změnu volebních okrsků, které se zvětšily, přičemž se pozměnily hranice. Podle opozice byly tyto hranice upraveny na základě volebních výsledků z roku 2010 a to tak, aby co nejvíce vyhovovaly FIDESZu.
Faktem je, že koalice „protiorbánovských“ stran na vítězství nemohla dosáhnout v žádném případě, mohla pouze oslabit moc FIDESZu (tedy vlády jedné strany?) – a to se jí v podstatě také nepodařilo. Zdá se, že jak opoziční politici, ale tak i ti vládní zapomněli brát v potaz jeden důležitý součinitel v politickém spektru, Hnutí za lepší Maďarsko = Jobbik. Ten skončil na třetím místě (20, 7 %), což by samo o sobě nebylo překvapením. Překvapením se však stalo, kolik dokázal utržit hlasů – pouze o tři procenta méně než všechny levicové strany dohromady. Z toho všeho vyplývá, že Levicový blok tyto volby „prohrál“ na celé čáře. A uvidí se, co bude dál, neboť roku 2018 Maďarsko čekají další parlamentní volby, ve kterých bude Gábor Vona (předseda Jobbiku) akceptovat jedině vítězství, a podle rostoucí obliby této strany už to nemusí být jen čirá fantazie.
Levice v zemi bez továren
Když se podíváme na politickou mapu Maďarska, po volbách je zbarvena oranžově (barva FIDESZu), jen na východě a jihovýchodě se objevily dva červené ostrůvky (barva Levicového bloku a především MSZP). Stejně jako u nás i v Maďarsku hlavní město volí jinak než zbytek země, tedy především pešťská část, která volila právě Levicový blok. Abychom zjistili, proč mají levicové strany tradičně největší podporu v Pešti, musíme se vydat zpátky časem až do 19. století, do období vzniku moderních politických stran. Tehdejší sociální demokracie tradičně nacházela největší zásobárnu svých voličů v průmyslových oblastech, mezi továrními dělníky. A zde je kámen úrazu. Maďarsko, či lépe Uhersko bylo především agrární zemí, takzvanou obilnicí Rakouska – Uherska, průmyslová oblast, kde byla šance na vytvoření stabilní levicové voličské základny, se nacházela pouze v Pešti na ostrově Csepel, který je dodnes nejdůležitějším průmyslovým centrem Maďarska. Na to narážel i německý list Die Welt, kde se hned po volbách objevil komentář, že „výsledky ukazují, že ‚levicově-liberální‘ podhoubí už existuje pouze v Budapešti, a i tam pouze na pešťské straně.“
Levicová revoluce v čele s Bélou Kunem roku 1919 vyústila v půlroční vládnutí tzv. Republiky rad a vypuknutí rudého teroru. Mezi Maďary toto radikálně levicové hnutí (tedy komunistické) mohlo najít podporu pouze díky době a okolnostem. Po první světové válce bylo rozhodnuto, že se bývalé Uhersko rozpadne a vzniknou nástupnické státy. S tímto faktem se Maďaři nechtěli vyrovnat a politická reprezentace tuto skutečnost nedokázala, když už ne zastavit, tak alespoň zmírnit. Samotnému Kunovi nešlo při obsazování území Československa příliš o šíření myšlenek internacionály, ale právě o ztracené území. Dokonce Lenin Kuna kritizoval, že si na „levicovou politiku pouze hraje“.
Po svrhnutí Republiky rad byli komunisté zakázáni a po druhé světové válce do Maďarska „naordinováni“ ze Sovětského svazu. Nechci se detailně zabývat událostmi 20. století, ani rozpitvávat vládu jedné strany v Maďarsku, jen jsem pouze chtěla naznačit, že Maďarům levicovo – liberální smýšlení není tolik blízké. Vždycky je totiž bližší košile než kabát a pro Maďary je bližší vůně půdy než továrních výparů. Proto je zvláštní, že v devadesátých letech a pak na začátku nového tisíciletí volby dokázala vyhrát nástupnice komunistické strany MSZP – Maďarská socialistická strana.
Od vedoucí role ke straně pro všechny
První svobodné volby do maďarského parlamentu se konaly roku 1990, zvítězilo v nich demokratické uskupení MDF (Maďarské demokratické fórum) v čele s intelektuálem Józsefem Antallem, výraznou a silnou osobností, která dokázala sjednotit dosti názorově nesourodé pravicové spektrum maďarské politické scény. Antall se nedožil konce svého volebního období, zemřel na rakovinu roku 1993. MDF tak ztratila vůdce a začaly vnitrostranické hádky, které vyústily ve vítězství MSZP ve volbách roku 1994. Bylo to velice překvapivé vítězství, MSZP získala 54% hlasů, tudíž nadpoloviční parlamentní většinu. Příčinu lze hledat kromě smrti Józsefa Antalla a rozhádanosti pravicových stran i v šikovné transformaci levicové politiky, které se podařilo shodit „prokletí“ předešlé hrůzovlády a začala se soustředit na otázky, které pálily všechny obyvatele. MSZP se stala „všelidovou“ stranou („catch –all“), která se svým programem snažila oslovit všechny zájmové skupiny obyvatel. V této době se začíná mnohem silněji budovat rozdíl mezi levicovými a pravicovými stranami, nesmiřitelnost mezi jejich hlavními představitelkami – MSZP a FIDESZ – se vyostřuje a vede k hádkám, které jsou typické pro období na začátku nového tisíciletí, a které otrávily nejednoho voliče.
Následující volby vyhrál FIDESZ. Ten vyhrál též volby roku 2002, ale protože jako jediná pravicová strana, která dostala důvěru voličů, nemohl sestavit koaliční vládu, ujala se této role opět MSZP, která v těchto volbách získala pouze o 2% méně hlasů než FIDESZ. MSZP pak byla u vlády dalších osm let, společně s jinou levicovou stranou. Volby roku 2006 MSZP mohla vyhrát jedině proto, že dokázala šikovně zatajit reálný stav ekonomiky Maďarska. K vítězství pomohla i do té doby nezvykle masivní kampaň, ve které se soustředili především na snížení daní (pro levičáky zvláštní sliby) a zvýšení životního minima.
Místo lhaní ohnivé oči
Ze svého vítězství se MSZP mohla radovat pouze půl roku, na podzim 2006 byla na veřejnost vypuštěna nahrávka, ve které tehdejší premiér MSZP Ferenc Gyurcsányi velmi nevybíravým způsobem hodnotí své dosavadní vládnutí a nedávné volební vítězství: „Lhali jsme ráno i večer! Podělali jsme všechno, co jsme mohli, a to ne trochu, ale hodně.“ I přes silné protesty obyvatel a nátlak FIDESZu se MSZP podařilo „dotrpět“ svůj určený čas do roku 2010, kdy ve volbách drtivě zvítězila Orbánova strana, a k tomuto úspěchu jí dopomohlo nejen ono předešlé skandální vládnutí, ale i historické souvislosti, které jsou naznačeny výše.
Po uveřejnění nahrávky s Gyurcsányiho přiznáním vypukly po celém Maďarsku demonstrace. Demonstranti žádali odstoupení Gyurcsányiho z funkce premiéra MSZP a předčasné volby. První požadavek MSZP splnila, když Gyurcsányi podal demisi, druhý už nikoliv. Na Gyurcsányiho místo premiéra nastoupil nestraník Gordon Bajnai, Gyurcsányi si však podržel místo předsedy strany, ze kterého odstoupil až na jaře 2009 před blížícími se volbami – jeho popularita klesla na bod mrazu, stejně tak popularita MSZP. Předsedkyní strany se stala Ildikó Lendvai, zkušená leč nevýrazná politička, která nedokázala odvrátit zdrcující porážku ve volbách roku 2010 a která okamžitě po tomto neúspěchu odstoupila z funkce. Na její místo byl zvolen mladý politik Attila Mesterházy, toho času 36letý. MSZP chtěla FIDESZu konkurovat podobně mladým předsedou se stejně zvučným jménem jako je Viktor, vždyť jmenovec Mesterházyho nebyl nikdo jiný než slavný Attila Hun, který podle legendy přivedl Maďary do Panonské nížiny. Bohužel karta na Attilu Mesterházyho nevyšla tak, jak si MSZP představovala. Za pěknou tváří s ohnivýma očima (jakou Mesterházy bezesporu má) se skrývá nevýrazná osobnost, která stěží může konkurovat Orbánovi. Když už nic, tak se Attilu Mesterházovi podařilo oslovit mladé voličky, které si jeho podobiznou zdobí své pokojíčky.
Místo závěru použiji úryvek z knihy polsko-maďarského esejisty Krysztofa Vargy „Guláš z Turula“, kde hodnotí hádky mezi Orbánem a Gyurcsányim: „ Dnešní maďarská politika potřebuje Cicciolinu jako nikdy předtím (narážka na neúspěšnou kandidaturu této pornohvězdy do maďarského parlamentu roku 2002). Paní Cicciolina by měla příležitost vnést do maďarského veřejného života spásnou dávku sexu a smířit dva politické kohouty, kteří mezi sebou svádějí neustálý souboj.“
Alena Mikolášková
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025