11. února, 2015 Alena Mikolášková
Maďarský spisovatel László Németh (1901-1975) v sobě spojuje – trošku nadneseně řečeno – rozum a cit, logiku a estetiku. Ačkoli je autorem řady esejů a divadelních her, v češtině jsou dostupné pouze jeho romány.
Děj „Hříchu“ v kostce
Némethovy romány jsou silně psychologické. Autor dokáže vylíčit nejniternější přání, tužby a myšlenky. U svých postav nezamlčuje špatné stránky jejich osobnosti a ty dobré nijak nevyzdvihuje. Důležité jsou pro něj okolnosti a společenské poměry. Přesto nejde o čistě společensko-kritické romány, pro Németha je důležité to, jak se „výjimečný“ jedinec dokáže poprat se světem a svým nejbližším okolím. K popisu duševních pochodů a myšlenek slouží Némethovi vypravovací způsob tzv. proudu vědomí. Velký vliv na něj měla Virginie Woolfová, ačkoliv si tento vypravěčský postup upravil podle svých potřeb.
Věnujme se nyní blíže románu Hřích (Bűn), který vyšel v roce 1936. Děj je vyprávěn ve třetí osobě a společně s vypravěčem sledujeme venkovského mladíka Lájoše, kterak se snaží zajistit si své místo pod sluncem. Odejde z rodné vsi za sestrou do Budapešti a marně shání práci. Najde ji teprve s pomocí sestry a jejího milence na stavbě funkcionalistické vily. Díky své úslužnosti a ochotě se mu načas podaří naklonit si majitelku domu. Nijak přitom neřeší zhoršení vztahů s ostatními dělníky. Po dokončení stavby Lájoš zůstává jako noční hlídač, a posléze topič a zahradník. Obyvatelé domu ho postupně přestávají brát na vědomí. Služka (pyšná a zlomyslná krasavice, do které se hlavní hrdina bezhlavě zamiluje) mu dělá naschvály, majitelka domu Lájoše víceméně ignoruje, vychovatelka dětí mluví pouze německy a pro Lájoše má pouze pohrdlivý úsměv. Hovoří s ním jedině manžel majitelky domu, který se mu snaží specifickým způsobem pomáhat. Celý děj končí Lájošovým odchodem neznámo kam.
Proč vznikl „Hřích“?
V době napsání románu na Maďarsko tíživě dopadala hospodářská krize a stoupala nezaměstnanost. Nový ministerský předseda Gyula Gömbös otočil kormidlem směrem k hitlerovskému Německu. Németh k tomu napsal: „Naše země se stala jedním z dílčích bitevních polí, kde se utkává socialismus s fašismem. O tom, že se přikloním k socialismu, je už ve mně odedávna rozhodnuto.“
Németh se nedokázal ztotožnit s heslem „všechno zpátky“ a příklonem k Hitlerovi, který měl Maďarsku pomoci vrátit území ztracená po 1. světové válce. Nevnímal Trianonskou smlouvu jako křivdu a považoval třenice se sousedními národy za zbytečné. Největší sympatie měl k Čechům – po vypálení Lidic se začal učit česky a studovat českou kulturu a historii. Své znalosti zúročil po válce, kdy napsal drama o Janu Husovi a přeložil do maďarštiny několik románů Aloise Jiráska. Napsal také esej „Moje česká cesta“ (Az én cseh utam).
Je velmi pravděpodobné, že maďarské přibližování se k fašismu a bída vzniklá po Velké hospodářské krizi vyprovokovaly Németha k sepsání románu „Hřích“. Svou roli sehrála i jedna událost z osobního života spisovatele. Ve třicátých letech po častém stěhování se Némethova manželka rozhodla postavit v Budapešti vlastní dům, což tváří v tvář všudypřítomné bídě nedokázal Németh své ženě nikdy odpustit a nový dům těžko přijímal za svůj.
Proč právě „Hřích“?
Interpretovat název románu nám mohou pomoci předchozí řádky. Hříchem se může stát nový dům postavený navzdory rozšířené chudobě, může to být i otázka sociální nespravedlnosti, která byla v meziválečném Maďarsku obzvlášť palčivá. Hříchem se může stát i nemožnost pomoci druhému z jeho nouze (a to nejenom té materiální), ať už nám brání naše omezené možnosti, zaslepenost nebo neochota. Román se končí pohledem na ukřižovaného Krista, který vzal všechny hříchy světa na sebe, ale jeden nikoliv: Lájoš si nandá na záda tlumok a odchází z domu. Znamená to, že se Lájoš usmiřuje se světem, že bere hřích nespravedlnosti na sebe? Nebo to znamená právě to, že ani Ježíš s tímto hříchem nic nezmůže? Z obojího určitě trochu, ale tyto otázky ať si zodpoví každý sám… po přečtení „Hříchu“.
Némethovo pojetí socialismu
Do postavy pána domu v „Hříchu“ Németh nejvíce projektoval své sociální smýšlení. Nejzásadnější v tomto směru je poslední třetina románu, kde se objevují pánovy rozhovory na sociální témata s přáteli nebo manželkou. Nejčastěji mluví ovšem s Lájošem, když společně budují zahradu kolem domu. Snaží se prostoduchému mladíkovi vysvětlit, jaký má postoj ke světu, k jeho nespravedlnostem. Možnost nápravy vidí ve vzdělání, v malé škole, kde by se „nevyučovalo tomu, čemu učí jiné školy. Nevychovávala by dělníky pro pány, ale pro sebe samé.“
Pánovy úvahy mají ovšem jednu vadu, málo se ohlíží na pomaleji chápavého Lájoše a volí slova, kterým jeho společník sotva rozumí. Ten ani pořádně nechápe otázky, které směřují k velikosti jeho vesnice, kolik lidí zde pracuje na svém a kolik na panství, jaký je poměr protestantů a katolíků atd. Sám Lájoš by byl raději, kdyby se ho zeptal na témata jemu blízká: „Paní Horváthová (pánova žena) se vyptávala Lájoše na jeho soukromí jen jednou. Mluvilo se o matčině smrti, o sestře a o otci, o kmotrovi, o Lájošově vinohrádku. Ještě teď se mu srdce zalije slzami, když si vzpomene na svou sirobu, která mu nikdy v životě nepřipadala tak bolestná a krásná jako tenkrát u petrolejky, když ji uznaly obě ženy. Ta záplava otázek, kolik, odkud, kdo, co, jako by zčechrala jen z velké dálky, docela mírně známou, po uplynulém půlroce poněkud pěknější změť barev, vůní a hlasů, v níž se proměnila jeho rodná vesnice. Kdo ví jaké s ním má pán úmysly?“
Zajímavá je scéna, kdy na návštěvu přijde starý pánův přítel, kterého otázka dělnictva a chudáků tolik nepálí. Proč by se měl vzdávat všech výhod, které mu jeho peníze poskytují? Svému kamarádovi vytýká, že přes samou společnost nevidí svět. V jedné scéně na zahradě, kde jsou přítomni Lájoš, pán a jeho přítel, dojde k zajímavé situaci. Pán zahleděn do svých úvah a nápadů, kterak napravit svět, si nevšimne smutné Lájošovy tváře, na kterou ho upozorní teprve přítel otázkou: co Lájoše trápí? Zde je jasně vidět Némethovo stanovisko, že sebelepší myšlenky socialismu nemůžou dojít naplnění, pokud se místo na jedince soustředí na společnost.
László Németh svůj vztah k socialismu, především k jeho marxistické odnoži, vyjádřil slovy z roku 1936: „Na čem závisí má pozemská spása? Na tom, zda se socialismus dokáže roztáhnout tak pružně, aby se lidskost, jako je moje, mohla vmísit do jeho vod.“ Nebude tedy hřích, posuneme-li némethovský socialismus na rovinu čapkovského humanismu.
Alena Mikolášková
Némethovi předchůdci
Sociální tématika a solidarita s chudými se v maďarské literatuře vyskytovaly už před Némethem.. Zmiňme tři předchůdce a zároveň jeho vzory. Jednalo se o velké osobnosti důležitého časopisu Nyugat, který formoval maďarskou literaturu 20. století. Prvním z nich je básník Endre Ady, který před první světovou válkou bojoval proti konzervativní maďarské šlechtě, ze které sice sám pocházel, ale přimknul se k chudým. V Némethově románu Hřích je Adyho jméno několikrát zmíněno, Németh prostřednictvím pána domu hodnotí Adyho takto: „Ady? To byl vynikající básník. V celé Evropě nebylo většího básníka. Byl upřímným přítelem chudých.“ Navíc je pán domu svou manželkou mazlivě nazýván Bandi, což je domácká podoba jména Endre. A dalších odkazů na dílo Endre Adyho bychom v románu našli ještě mnohem více.
Dalším Némethovým předchůdcem byl Dezső Kosztolányi, především básník, který však za svůj život napsal také čtyři romány. Kosztolányi kladl důraz na estetickou hodnotu uměleckých děl, zatímco pro Adyho bylo důležité, co se říká, pro Kosztolányiho jak se to říká. Do všech svých románů schoval Kosztolányi svoje stanovisko k posttrianonským událostem. V románu „Služka“ (Ědes Anna, 1926) vyjádřil svůj postoj k sociální tématice, kde se prostoduchá služka (stejně jako Lájoš v Némethově „Hříchu“) snaží ukrojit si také trochu životního štěstí, dokonce i vyznění obou románů je podobné – Anna i Lájoš si musí nést své břemeno sami, opuštěni ode všech.
Németha ovlivnil i Zsigmond Móricz, hlavní představitel tzv. lidového proudu, ke kterému se Németh také řadí. Móriczův román „Buď dobrý až do smrti“ (Légy jó mindhalálig, 1920) popisuje příběh chudého studenta, který je svými lépe zaopatřenými spolužáky i měšťáckými učiteli vysmíván, neustále bojuje s pocitem, že je na místě, kam nepatří. Stejně tak Némethův Lájoš, který je vystaven posměškům jak panstva, tak i dělníků.
Alena Mikolášková
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025