11. února, 2015 Tomáš Orlík
Sametová revoluce úplně změnila také ekonomický model společnosti. Od nadšených začátků v 90. letech je dnes naše podnikatelské prostředí evropsky standardní. Se všemi klady, ale i zápory. O další části svobody podnikání se pod záminkou EU asi brzy sami připravíme. Pak budeme stejní jako západní Evropa. Což nemusí být nezbytně špatně.
Sametová revoluce vyústila zvolením Václava Havla naším prezidentem. Začali jsme přemýšlet, jaké to asi bude, když ve státních podnicích postupně uplatníme některé principy sociálně-tržní ekonomiky, jak vytrvale nabízel Valtr Komárek. Reálně to v podnicích a malých provozovnách v tu chvíli vypadalo na změnu rétoriky ze stejných úst na stejných pozicích, tu a tam snad došlo ke změně (ne)stranického trička. „Více práce než předtím,“ říkají ti, co drží pozice. „Snažme se, třeba se začnou sledovat výsledky práce,“ říkají ti, co právě začínají. Na první tiskárně si vyrábíme diplom „BKP“ (přece Brigáda kapitalistické práce)!
Klaus to táhne dopředu, Havel to jistí
Vedle vždy vynikajícího, i když tu a tam chyby dělajícího, Havla sledujeme Václava Klause. Plný energie, jasně zacílený, soustředěný, pracovitý, mimořádně nadaný. Že bychom přece jen směřovali ke kapitalismu? S jakou tváří? Sousedé a známí privatizují obchody a malé provozovny. Začínáme slýchat o lidech, kteří úspěšně rozbíhají podnik na dvorku, v garáži, na chatě nebo dokonce doma v obývacím pokoji. Tedy vlastně v kanceláři. Zkusme zprivatizovat svůj podnik! To je ono! Euforie, nadšení je více než jakékoliv zkušenosti. Pracujeme od rána do noci, připravujeme projekty, nabídky, objíždíme zákazníky a první obchodní partnery. Ta nová, už jen Česká, republika je tak velká. Není nadto relevantním zákazníkům v celé zemi sdělit, jak vynikající nabídku pro ně máme.
Je tady pocit, který většina našich rodičů nepoznala: přímá úměra mezi pílí, nasazením a výsledkem i finančním ohodnocením na straně druhé. Za jediný rok od pomocného programátora k řediteli divize. Za jediný rok z místní kancelářské myši k světoběžníkovi, pokud za svět považujeme teritorium postupně se rodícího českého hospodářského zázraku.
Jak to jen ten zkušený a otřelý právník dělá? Už má svou praxi, zprivatizoval také velký regionální podnik. Rychlost, s jakou se před našima očima mění známí, kamarádi či ředitelé našich podniků v podnikatele (v tom nejlepším slova smyslu), bere dech. Že, Tomáši Ježku!
Najednou máme společníky, partnery, obchodní partnery a jsme spolumajitelé podniku. Známe jiné podnikatele, vyměňujeme si zkušenosti. „A zjistili jsme, že podnikání není nic těžkého.“
„Kde má, ksakru, ta ODSka účet? Pošlu tomu Klausovi pár set tisíc, ať to dělá nadále tak dobře!“ Tak řekla řada z nás, těch již v 90. letech naplno podnikajících.
Jde to! Pojďme vyvážet zboží a služby! Říkáme si ve druhé polovině nebo koncem 90. let. Zpočátku jako subdodavatelé, pak větší subdodavatelé a někteří pak i jako hlavní dodavatelé zahraničních zakázek.
Zemanovi natruc
Na domácí scéně však přichází snad poprvé od revoluce chvíle, kdy politické dění a procesy ve společnosti přestanou vzbuzovat nadšení a elán. Ve volbách roku 1998 vítězí Miloš Zeman a jeho ČSSD. Jeden z viditelných mužů Listopadu 1989, tehdy objekt obdivu studentů za svůj článek v T-Magazínu, se stává premiérem i pomocí nenávistné rétoriky a slibů korekce polistopadového směru. Nastává chvíle, kdy politické dění začínáme sledovat méně, a svou energii soustřeďujeme hlavně na úspěch své firmy. Sledujeme však, zda nám nová politická garnitura podnikání nezkomplikuje. Celkem to jde, vypadá to rozumně. Pak přichází investiční pobídky pro zahraniční investory, krok, který je de facto přímo namířen proti domácím podnikům, jejich zaměstnancům a majitelům. Představte si, že máte malou firmu například s 20 zaměstnanci v oblasti „high-tech“. Pracujete od rána večera, vaši lidé také. Pravidelně platíte sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance a veškeré daně. Stát, kterému daně posíláte, jich část předá zahraničnímu investorovi například formou příplatku na vytvoření jednoho pracovního místa (až 1 milion CZK na jedno pracovní místo). Dále má zahraniční firma nejčastěji desetileté daňové prázdniny. Jde většinou o velkou nadnárodní a již v té chvíli u sebe doma velmi ziskovou společnost. Ta poté po příchodu do ČR také díky všem výhodám nasadí minimálně dvojnásobné platy. Na konci kruhu od vás odejde váš zaměstnanec právě k této daňovým poplatníkem spolufinancované firmě. Miloš Zeman již tehdy ukázal, že pohrdá domácími šikovnými lidmi. Pravděpodobně vůbec nechápe, že v zavedených západních zemích je přibližně 70 % HDP produkováno živnostníky a malými či středními firmami do 100 zaměstnanců. Samozřejmě jsme se státu v té době průběžně ptali, jaké investiční pobídky, daňové prázdniny a jiné benefity má pro české podniky. Bohužel žádné, maximálně zvýšenou frekvenci daňových kontrol. A tak jsme začali tušit, že společnost se skládá nejen z podnikatelů a jejich výborných zaměstnanců polistopadovému vývoji fandících a pilně pracujících, ale také z těch, pro které je stádní sociální jistota dovezená třeba z Číny hlavním životním cílem. Že tato „jistota“ je dočasná, maximálně desetiletá, nám všem bylo jasné. A následné krachy podniků v období po Zemanovi nás nijak nepřekvapily. Budeme čekat až na premiéra Mirka Topolánka, který nakonec tuto hanebnou formu investičních pobídek zruší. Ta dobová smluvně-opoziční ODS se o to ani náznakem nesnaží.
Přichází nové tisíciletí a počítače, světe div se, fungují i nadále. Podnikání se standardizuje. Firmy jsou již klasickými podniky, kde je část nadšených pracovníků, část rutinních a část znuděných chodících do kanceláří a hal „jen“ kvůli obživě. Řada firem se vydala do zahraničí, zakládá i pobočky a vysílá své pracovníky do západní Evropy, Asie či (již putinovského) Ruska.
Finanční úřady se stávají profesionálnějšími, komunikace je rozumná a podnikatel si tu a tam připadá jako partner státní správy (když už ne její zákazník spolufinancující si ji). Podobný pocit je ze spolupracujících právních kanceláří. Stát nás nechává podnikat, i když hluboce nesouhlasíme s jeho rozdělením části našich daní.
Ze světa přichází Internet a s ním spojeny nové formy podnikání, nové obchodní modely. V Praze jsou první venture kapitálové zahraniční společnosti (někdy také nepřesně tzv. fondy rizikového kapitálu). Kromě klasických podniků, které již velmi dobře prosperují, se tedy objevují nové možnosti, jak z ČR podnikat v nadnárodním, nebo dokonce světovém měřítku.
„Panebože, kdo to všechno zaplatí?“ ptá se na schůzce pražský obchodní partner studující programové prohlášení vlády Vladimíra Špidly. První deficitní rozpočet sice prosadil keynesián Zeman, ale toto je začátek další nové éry: Česko se učí žít na dluh vůči příštím generacím. Ale Špidla nás tuzemské podnikatele alespoň verbálně tak neponižuje jako Zeman. Pro podniky se toho zatím moc nemění, některé z nich však začínají hledat cesty, jak přes své zahraniční pobočky a subdodavatele snížit objem v ČR placených daní. Komplikuje se daňový systém, výjimky, novely, začínají časté změny.
EU nás prý měla kultivovat
A jsme v EU! Podnikatelská společenská vrstva se předtím rozděluje na fanoušky a odpůrce vstupu. Ti druzí většinou argumentují nechutí mít jednou Euro a obavou, že dluhové nákazy západoevropských zemí se jednoho dne logicky rozšíří i k nám. Často diskutovaný ekonomický zázrak v Irsku má také různé interpretace – dočasná bublina, nebo skutečný úspěch? Uvidíme v budoucnu.
Velké firmy jásají, řada malých a svobodně přemýšlejících firem se trochu obává socialismu. Máme přece na Západě obchodní partnery, jsme tam často a začínáme tušit, kam směřujeme.
A je hůře. Od otázek z 90. let „Ty máš také svou firmu? Nebo pracuješ jako zástupce zahraniční?“ se posouváme ke zvolání „Ty máš jakési dotace nebo státní podporu firmy? Copak se Ti stalo, nešlo to dobře?“ Intuitivně tušíme, že se něco stalo nebo brzy stane těm z nás, pro které není dotace slušné slovo. Trh se začíná křivit, prudce akcelerují korupční sítě. Obchodní aktivity v ČR jsou více vztahové a řada z nás dává přednost svým zahraničním aktivitám.
Deficit rozpočtu se vlastně rovná procentům našeho růstu, opticky se máme stále lépe. Koruna je mimořádně silná. Kdeže jsou ty loňské sněhy, kdy kurz byl 42 CZK za EUR?
Druhý pokus
K vládě se vrací ODS. Personálně a myšlenkově oslabená, ovšem slibující a posléze realizující změny správným směrem. Daně jdou lehce dolů, jsou zde stropy pro sociální a zdravotní pojištění, rozumně začíná vypadat zdravotnictví, končí nesprávné investiční pobídky. Pro běžný provoz firem se toho však moc nemění. Ale vždyť to je dobře! Že bychom konečně byli v situaci, že ekonomika a společnost fungují samostatně jen s malými korekcemi směru od vlád? Mimo jiné podle chování mezinárodních finančních trhů se dá tato myšlenka potvrdit. Už nejsme tak revoluční a volající po změnách, asi jsme standardní západoevropskou ekonomikou a demokracií.
Přichází velká světová ekonomická krize a recese. Náš bankovní sektor je stabilní a velmi dobře regulovaný, krizí procházíme relativně dobře. Následně přichází vláda, která dokáže rozumně hospodařit a šetřit i v krizovém období.
Komunikujeme mezi sebou. V roce 2010 jsou už běžné podnikatelské kluby a jiné platformy. Mluvíme i s politiky. Podporujeme neziskový sektor a charitativní organizace. Někteří z nás v nich i pracují.
Řada našich domácích firem se stává světovou špičkou ve svém oboru (antiviry, e-commerce, mikroskopy, elektronika, lokomotivy, auta a jiné a jiné).
Nyní, v roce 2015, diskutujeme, co se vlastně stalo a jak půjdeme dále. Z velmi dobře fungující demokracie a ekonomiky jsme se (ústavním karambolem) dostali do nastupující socializace, stádnosti, oligarchizace, kdy pravidla podnikání a slušnosti přestávají na té nejvyšší úrovni platit. Dříve bylo nemyslitelné, že bychom se stali řediteli státní organizace a zadávali zakázky své vlastní firmě. Nebo ji přímo dotovali. Nyní to minimálně polovině podnikatelské vrstvy nevadí, nebo nevadí zatím tolik, aby protestovala. Ve společnosti je mimo jiné díky takto zvolené vládě obrovský tlak na další korporativizaci, novou kolektivizaci. Buďme všichni zaměstnanci velké firmy zvané oligarchický stát. Malé firmy a živnostníci vidí na Hradě zase toho, který již jednou ukázal, co si o nich myslí. Zemanovy věty o výši „dovezených“ čínských investic budí hrůzu. Mnohem horší je však privatizace části státu zahraničním podnikatelem Andrejem Babišem.
Snad jde o období temna, které za pár let skončí. Snad jde o zkoušku, kterou jsme si zasloužili kverulantstvím a znevažováním předchozích úspěchů. Jen málo podnikatelů má dnes takovou radost a energii jako v neopakovatelných 90. letech.
Jsme úspěšnou zemí a dobrým místem k podnikání
V současnosti je Česká republika (stále ještě) standardní demokratickou zemí s fungující ekonomikou. Logicky jsme se, jakožto malá země, stali nedílnou součástí západoevropského sociálně-tržního modelu. Společenský konsensus ještě hledáme a dlouho hledat budeme. V západních zemích je 50 % výdělku distribuováno zpět do společnosti se souhlasem vydělávajících a s náznakem díků a pokory přijímajících. U nás tu druhé zatím v této míře chybí. Daňové kvóty máme podobné, právní rámec se srovnal. Administrativní náročnost podnikání je u nás v evropském kontextu velmi nízká.
Spolu se západní Evropou musíme najít také způsob, jak hospodářství učinit trvale udržitelným. Vzhledem k poměrně nízkému státnímu dluhu ČR máme stále dobrou výchozí pozici.
Byli jsme draví, plni energie a plánů. Nyní jsme úspěšní, ale řada z nás, podnikatelů, uvízla v pasti dotací a regulací. Je to jiné, než jsme si představovali. Snad to v dané vývojové epoše je takto nutné.
Tomáš Orlík
Autor je členem redakční rady a podniká v ČR od r. 1991.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025