Atlas opravdového polska

22. září, 2015 Olga Słowik RUBRIKA Kultura

---

"A zase tak můžeme nahmatat plastovou flašku coca-coly, zaujímající centrální místo na svátečním stole (...)." Zdroj: Wikimedia Commons/Christian Gidlöf

 „Devadesátá léta byla posledními roky opravdového Polska, byl to čas přechodu,“ píše mladá polská spisovatelka Dominika Słowik na začátku svého pozoruhodného románu „Atlas: Doppelganger“. Tímto tvrzením začíná hlavní osa příběhu, nikoliv celá kniha. Tu otevírají dvě „citace“: první z nich je definice slova doppelganger ze slovníku Magdaleny Pleszarky, druhá se týká paradoxu cestování a je úryvkem z knihy esejů Joao Pardala. Jsou to „citace“ jen v uvozovkách, protože citovaná díla a dokonce ani jejich autoři neexistují. Słowik si je vymyslela a dala jim mluvící jména: jak Pleszarka, tak Pardal jsou portugalskými názvy ptáků, díky čemuž si autorka (sama je přece slavíkem) stvořila svébytné doppelgangery, tedy alter ega či dvojníky. Podobných záhadných momentů je v románu více.

 

Zmíněné „citace“ jsou jedinými místy knihy, v nichž najdeme velká písmena – dále se vypráví již jen malými písmeny. Dokonce i velká politika – vnímána očima dítěte – ztrácí díky tomu svůj patos. Ostatně nehraje v románu podstatnou roli, přítomná je pouze v (nicméně nutném) pozadí:

kromě toho se hodně mluvilo o politice, o zkurvený panbíčkářce suchocký, jebuzku a sráčovi wałęsovi, o kwachovi, krzakleskim a kuroňovi, a na pozadí běžela ztlumená televize, krásná, zaoblená jak dámská zadnice (Pozn. redakce: v tomto fragmentu jsou narážky na známé polské politiky – Hannu Suchockou, Jerzyho Buzka, Lecha Wałęsu, Aleksandra Kwaśniewského, Mariana Krzaklewského a Jacka Kuroně).

 

Vrtání coby hlas polské transformace

Jsou tedy devadesátá léta a nacházíme se na slezském sídlišti, kde sledujeme dopad kapitalistických proměn po politické transformaci:

to byl čas věčných renovací: kachličkování, lepení tapet, kupování nových kuchyní, no a samozřejmě neustálého zvuku vrtání, který se míchal se strašidelným vytím vysavačů. (…) po celá devadesátá léta sousedé v paneláku pořád vrtali, až tento rozléhající se hlas transformace drtil lebku. (…) první výpravy do supermarketů nás naplňovaly emocemi, přičemž vejít bylo možné pouze se vstupní kartou na jméno, která byla kontrolována pečlivěji než pas na hranici usa.

Vzpomínky vypravěčky jsou téměř hmatatelné: obraz 90. let se zakládá na předmětech, gestech a zvycích, které dnes už často upadly v zapomnění, ale díky strhující naraci Dominiky Słowik ožívají před našima očima, nebo spíše pod našimi prsty. A zase tak můžeme nahmatat plastovou flašku Coca-Coly, zaujímající centrální místo na svátečním stole, nebo kýčovitou sošku Panny Marie, losovanou na dětské mši svaté a půjčovanou na jeden den domů. A zase se můžeme kochat pohledem prošoupaných šedých ponožek, které nosili bez výjimky všichni muži, a připomenout si ten zvláštní pocit důležitosti a vznešenosti, provázející nás během prvního svatého přijímání. Polský čtenář si všechny ty obrazy – se sladkým shovívavým úsměvem, nebo s hořkým pocitem lehké trapnosti – připomene, zatímco pro českého čtenáře to bude spíše kuriózní výlet do potransformační reality u sousedů, kterou ve velké míře formovala jakási podivná směs rodícího se kapitalismu a katolických tradic. Zatím je však nabídka výletu dostupná pouze pro Čechy ovládající polštinu – autorčin debut vyšel v březnu letošního roku a dosud se ho žádný překladatel neujal.

 

Nezdolný Romeo

Dominika Słowik (nar. 1988) napsala knihu plnou příběhů, samostatných a zároveň se prolínajících. Nejmocnější a nejzajímavější na jejím románu není však to, co se v něm děje, ale jak se to děje. V ironické naraci se střídá několik způsobů řeči, vedle hovorových výrazů a vulgarismů se občas nenápadně objeví formulace z vyššího stylistického rejstříku:

„je tam mařenka???“ ozýval se obvykle v takových případech chraplavý mužský hlas, který stěží vyslovoval shluky souhlásek.
„to je omyl“, odpovídali jsme a podrážděně třískli sluchátkem. než jsme se však stihli vrátit do postele, pronikavý zvuk zvonku se nervózně rozléhal po celém bytě.
„nóóó?“
„mařenko, kurva, otevři!!!“ srdcervoucně prosil hlas.
„to je omyl, pane!!!“
„mařenko, kurva… otevři… prosím…“ rozléhalo se ve sluchátku naříkání.
občas se takový rozhovor vlekl i přes hodinu, a když jsme zkoušeli zvuk domácího telefonu ignorovat, zkurvenej romeo nezdolně zvonil a svou mařenku pořád nenacházel.

Přes autenticitu jazyka postav jsme pořád upozorňováni, že se pohybujeme v literárním světě. Průvodcem tohoto literárního výletu po slezském sídlišti je malá holčička, která spolu se svou kamarádkou Annou pravidelně navštěvuje jejího dědečka. Starší muž na vozíku může být považován za hlavní postavu románu. To o něm se vypráví a také on vypráví své dobrodružné příběhy z minulosti. Byl prý tehdy námořníkem, navštívil mnohé pevniny, viděl mnohá moře a jeho heroické výpravy byly často doprovázeny téměř neuvěřitelnými událostmi. Díky těm cestám je dědeček zkušený a dovoluje mu to – aspoň před dvojicí jím fascinovaných holčiček – nabourávat známé pravdy a zpochybňovat pravdivost vědeckých poznatků:

pamatujte si, říkal, nenechte se oklamat vládní propagandou. ve skutečnosti nikdo úplně neví, jak vypadá rozložení moří a kontinentů. existuje několik pravděpodobných verzí, ale žádná není potvrzená (…)

 

Paralelní světy, paralelní identity

Dědeček rýsuje svůj vlastní atlas světa a zároveň vytváří svou (paralelní) identitu. Ve vyprávěných příbězích se nezřídka podobá nebojácnému hrdinovi, jehož dobrodružství by pravděpodobně neměla konce, kdyby se během jedné z dalekých cest nenakazil syfilidou a nemusel se vrátit do Polska, kde začal pracovat jako horník. Fantaskní proud starcova vyprávění se občas snaží přerušit babička, která pro většinu z dědečkem popisovaných událostí či jevů nachází mnohem přízemnější vysvětlení. Žena velmi rázně reaguje například na historku o údajné trepanaci lebky, po které manželovi zůstaly neestetické boule: ty boule máš na hlavě, protože když si byl vožralej, namlátil sis držku. Takže nakonec si čtenář nemůže být jistý, co se stalo „doopravdy“ a co je dědečkovým výmyslem. A není to jediná nejistota knihy.

Dědeček má svého „doppelgangera“ rovněž v textové rovině: víceméně ve třetině románu začíná druhá linie vyprávění, která je psána kurzívou. Zahajuje ji objevení se Sadowského, které otevírá lehce tajemnou část příběhu. Muž se totiž jednoho dne objeví na sídlišti a snaží se přiblížit k dědečkovu paneláku. Čtenář sleduje jeho počínání, chce vědět, co přesně Sadowski hledá, a čeká na rozluštění této hádanky. Jazykově a stylisticky však tady začíná méně poutavá část románu. Důležitější se stává samotný sled událostí, vyprávění čím dál více postrádá svoji ironii a zdá se, že autorka již přestává ovládat text – teď ho ovládá příběh, který „se děje“ jakoby bez tvůrčího svolení autorky.

Začínáme sledovat události, nevnímáme už tolik jazykové a stylistické prostředky, jimiž je příběh tvořen. Dostávají se totiž do pozadí. Jediné, na co čekáme, je rozuzlení – chceme se dozvědět, jestli se Sadowskému podaří přiblížit k dědečkovi a najít to, co hledá, a zajímá nás, jak spolu jednotlivé příběhy navzájem souvisejí. Je dědeček z kurzívou psaného příběhu týmž dědečkem, kterého poslouchají vypravěčka a Anna? A kdo jsou vůbec ty dívky, o kterých se tak málo dozvídáme? Je Anna opravdovou postavou, nebo jen jakýmsi imaginativním dvojníkem vypravěčky? Iluze a paralelní světy jsou v knize všudypřítomné a zdá se, že na některé ze svých čtenářských pochybností odpověď nenajdeme.

Autorka recenze, ač též „Slavíková“, není s autorkou románu v příbuzenském vztahu. Nicméně obě pocházejí z jižního Polska.