22. září, 2015 Petr Zenkner
Tak které: ty Babišovy, nebo ty od Křetínského? zdroj: Wikimedia Commons/Sokoljan
Bořivoj Čelovský napsal v roce 2002 knihu „Konec českého tisku“, kde kritizoval způsob privatizace českých deníků v 90. letech a jejich vlastnictví německými koncerny. Čelovský vše vnímal optikou národního historika a česko-německých vztahů. Nepochopil, že jediné, o co německým majitelům šlo, byly peníze. Nyní už na Němce není možné nadávat. Na českém trhu zbyli pouze vydavatelé časopisů Burda a Bauer. V roce 2013 prodala svoje aktiva vydavatelství Rheinische Post a Ringier Axel Springer, v roce 2015 se přidalo Verlagsgruppe Passau. Důvod je jednoduchý – malé zisky a neochota investovat do dalšího rozvoje. Český, stejně jako slovenský trh nebyl tak velký, aby se jim vyplatilo zůstávat v době, kdy několik let klesaly příjmy z reklam a celkově se proměňoval trh. Symbolická byla tehdejší tisková prohlášení obou společností. Rheinische Post se hodlal „plně se soustředit na ostatní trhy“, čímž mínil Německo, kde naopak nakupoval. Ringier zase „reorganizoval své portfolio, aby se mohl soustředit na trhy s výraznějším potenciálem růstu v digitální oblasti“. Proto zůstal přítomný v Polsku a Maďarsku, kde vlastní nejčtenější tabloidy Fakt a Blikk nebo polský Seznam, portál Onet.pl.
Z hlavních českých a slovenských miliardářů nemá vlastní média pouze majitel skupiny PPF a nejbohatší Čech Petr Kellner. Zatím je nepotřeboval, protože má sílu prosazovat své zájmy jinak. Zároveň disponuje prostředky, aby si je koupil, nebo vytvořil. Možná to už i dělá, zatím jen v podobě placené televize O2, která koupila práva na zápasy Ligy mistrů. Kellner už v minulosti vlastnil týdeník Euro a několik let se podílel na příběhu televize Nova. V roce 2014 se spekulovalo, že ji chce od amerického koncernu Time Warner opět koupit. Kellner se naopak hodně spálil s projektem občanské a regionální žurnalistiky Naše adresa, který v roce 2010 uzavřel se ztrátou 200 milionů korun.
Propojení ekonomické, mediální a politické moci symbolizuje Andrej Babiš. S jeho tituly se alespoň někdy setká většina Čechů. Čtenost MFD se v prvním čtvrtletí 2015 pohybovala kolem 650 tisíc, bezplatný deník Metro osloví 470 tisíc čtenářů, Lidové noviny pak 210 tisíc lidí. Zpravodajství portálu iDnes má měsíční návštěvnost přes 2 miliony uživatelů a rádio Impuls si denně naladí průměrně milion lidí.
Po Babišovi nejznámějším miliardářem je Zdeněk Bakala, byť asi hlavně kvůli tomu, že kouří doutníky, prodal horníkům byty a přivlastnil si Václava Havla. Jeho vydavatelství Economia kontroluje Hospodářské noviny, Aktuálně a Respekt. Kromě portálu Aktuálně jde o menšinová a na specifické skupiny orientovaná média. Zjednodušeně řečeno, mimo Prahu a větší města to čte málokdo.
Méně známí, ale mnohem vlivnější jsou Daniel Křetínský a Patrik Tkáč (Blesk, Reflex), vlastníci Energetického a průmyslového holdingu (EPH), jenž velikostí zdatně konkuruje státnímu ČEZu. Menšími hráči jsou Jaromír Soukup, který kromě Týdne a Barrandova proniká do bulváru (týdeník Sedmička) a pokouší se prosadit s novými časopisy. Vlastní také významnou mediální agenturu Médea, která hraje důležitou roli při volebních kampaních. Zajímavou osobou je František Savov. Bezplatný ekonomický deník E15 a týdeník Euro patří k tomu nejlepšímu, co lze u nás číst. V současné době Savov žije v Londýně a snaží se zabránit svému vydání k trestnímu stíhání v České republice. Jediným Čechem, který má kromě Soukupa podíl v nějaké televizi, je Ivan Zach. Patří mu polovina televize Prima, vlastní i jednu ze dvou hlavních sítí regionálních rádií.
V Čelovského pojetí „cizáci“ už v Česku vlastní jen polovinu Primy (švédský koncern MTG), vlivným hráčem na rádiovém trhu je francouzská mediální skupina Lagardére s celoplošnými rádii Frekvence 1, Evropa 2 a zpravodajským Rádio Zet, a samozřejmě americký obr Time Warner, který je majitelem TV Nova.
Zajímavou postavou je Zdeněk Porybný, před rokem 1989 zástupce šéfredaktora Rudého práva, které v roce 1991 zprivatizoval. Porybný je většinový vlastník firmy Borgis, jež deník vydává, a zároveň nejdéle sloužící šéfredaktor v moderní české historii. Právo sice již neprodá ani 100 tisíc výtisků, ale stále ho čte kolem tři sta tisíc lidí. Do trojice nejprodávanějších deníků patří pouze v nejmenším Karlovarském kraji, jinde většinou vládnou Blesk, Mladá fronta Dnes a Deník. Výjimkou je pouze Praha, kde je nejčtenějším titulem bezplatný deník Metro. Porybný nepatří mezi miliardáře, 30 procent akcií Borgisu ale vlastní majitel Seznamu Ivo Lukačovič. Asi jediný miliardář, který si investicemi v médiích nepojišťuje politický vliv. Do přehledu významných mediálních hráčů Borgis nepatří kvůli papírovému deníku, ale díky největšímu zpravodajskému portálu Novinky. Ten měsíčně čtou 3-4 miliony lidí. K velkému zásahu čtenářů mu pomáhá hlavně homepage a pošta na Seznamu. A samozřejmě nejčtenější bulvární web Super.cz.
Vlivným internetovým podnikatelem je majitel Parlamentních listů Michal Voráček, který v 90. letech stál u zrodu Blesku. Parlamentní listy jsou sice žumpou českého internetu, jejich měsíční návštěvnost ale dosahuje skoro 500 tisíc uživatelů. Chytlavé titulky, které podporují sdílení na Facebooku, oslovují nespokojené a alternativní čtenáře, kteří ničemu a nikomu nevěří. Jejich typický čtenář volí Zemana, komunisty, Okamuru nebo Konvičku. S Parlamentními listy, které oficiálně vlastní firma Our Media, jsou propojeny i názorové weby typu Protiproud Petra Hájka nebo Freeglobe Adama B. Bartoše. Letos v dubnu se stal polovičním majitelem Our Media senátor Ivo Valenta, miliardář podnikající v hazardu pod značkou Synot.
Pro českou mediální krajinu bude v příštích několika letech důležité, jak se podaří ustát vlastnické změny a fakt, že noví vlastníci mají v Česku svoje ekonomické zájmy a nechtějí jen vybírat dividendy – jako Němci. Křetínský, Dospiva, Tkáč a samozřejmě Babiš ovlivňovali politiku i dříve. Nyní ale mají ve svých médiích silnou zbraň na politiky. V případě Babiše je to přímo konkurenční výhoda. Proto je problém, když Marek Dospiva říká, že si Penta koupí Vltava-Labe-Press pořídila atomový kufřík, který „dává jistotu, že pro kohokoli bude horší nás iracionálně napadat“.
Uvidíme, zda Petr Kellner „ztratí nervy“ a zapojí se do skupování médií, nebo jestli Zdeněk Bakala, který postupně opouští Česko, prodá také Economii. A hlavně komu.
Stále nezodpovězenou otázkou je, zda Česko čeká velká televizní bitva. Americký Time Warner podle všeho nemá důvod českou Novu prodávat. Spíše se čeká, že svůj podíl zvýší. Zisková je rovněž Prima, proto by skupina Modern Times Media neměla mít důvod zbavovat se svých 50 procent.
Naprosto zásadní bude stav veřejnoprávních médií. Podíl České televize na trhu vůbec není malý – drží třetinu sledovanosti. Klíčovou roli mají její zpravodajství a publicistika. Ani Český rozhlas není bezzubým konkurentem komerčních stanic. Radiožurnál podle Radioprojektu v prvním čtvrtletí 2015 poslouchalo 862 tisíc lidí. Na prostředí ČT a ČRo mají skrze mediální rady vliv politici. Největším pitomostem mediálního „experta“ ANO Martina Komárka či předsedy zemanovců Jana Veleby se zatím podařilo zabránit. Atak na veřejnoprávní média ze strany některých politiků ale rozhodně neustane.
Poslední, a možná vůbec nedůležitější věcí je, zda se znovu podaří udělat ze zpravodajských médií obor, který generuje zisk, a vyplatí se do něj investovat. Jinak se totiž nic nezmění, a média budou nadále vlastnit pouze miliardáři, kterým fakt, že každý rok prodělají několik desítek milionů korun, nebude vadit.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025