29. května, 2016 Luboš Rokos
Poválečné události začaly i skončily nešťastně. Na začátku byl válkou poničený stát chystající odsun Němců. Osvobozená země se z vděčnosti orientovala na Sovětský svaz. Z jednání v Moskvě vzešel politický systém tzv. lidové demokracie, tedy demokracie hodně omezené. První československá vláda byla ustavena pod sovětským dohledem a svobodné, i když okleštěné volby se konaly teprve v květnu 1946. Zvítězili v nich komunisté (v české části, na Slovensku to byla Demokratická strana), kteří o necelé dva roky později, v únoru 1948 dokonali mocenský převrat, na nějž demokratický tábor v čele s nemocným prezidentem Edvardem Benešem nedokázal adekvátně zareagovat.
Poválečná atmosféra volala po pomstě Němcům a zajištění obrany vůči nim. Stalin jako jediný souhlasil s nekompromisním odsunem Němců, a tím si získal prezidenta Beneše, který chtěl zabránit riziku dalšího Mnichova. Stejný motiv měli i národní socialisté. Například Prokop Drtina ještě 24. února 1948 tvrdil vedení své strany, že „nejdůležitější záruka bezpečnosti spočívá v úzké spolupráci se SSSR“. Tento úzký vztah však nakonec vedl jen k další totalitě.
Ruské zájmy u nás dnes stejně jako před Únorem 1948 hájí především komunisté, k nimž se přidávají poslední dva čeští prezidenti Klaus a Zeman. Přes internet se valí ruská propaganda namířená proti Evropské unii, která prý připravuje evropské státy o svobodu. Což tvrdí stát, jenž upírá svým občanům daleko více svobod a mimo jiné okupuje ukrajinský Krym. Naštěstí se dnes nacházíme v lepší pozici než po válce. Hlavní české politické strany s výjimkou zmíněné KSČM nejsou výslovně proruské a média mohou psát o Putinově Rusku bez cenzury.
Komunisté vyvažovali londýnskou exilovou vládu vlastním exilem v Moskvě. Společným jednáním v Moskvě v březnu 1945 byla vytvořena vláda Národní fronty. To byl svazek hlavních politických stran, které měly alespoň trochu sociálního programu. Směrem dovnitř měla Národní fronta tlumit rozpory, směrem navenek zrušit opozici. V českých zemích byly povoleny čtyři strany (komunisté, sociální demokraté, národní socialisté a lidovci), stejný počet stran mohl existovat na Slovensku (komunisté, Demokratická strana, Strana práce a Strana slobody).
Pravicová opozice byla zakázaná. Obnovy se tak nedočkala agrární strana, důležitá síla meziválečného státu. Nekomunistické strany tiše doufaly, že přeberou její voliče. Neúspěšně, na vesnici ve volbách v roce 1946 zvítězila KSČ.
Pro demokraty byla Národní fronta nejzazším stavem, jak lze demokracii omezit. Pro komunisty byla naopak minimem, krokem k revoluci. Národní fronta měla vytvářet iluzi jednoty lidu. Tendence k jednotě ale vede k eliminaci protivníků – jak k té politické, tak v horším případě i k fyzické. Pro komunistického vůdce Klementa Gottwalda býval oponent „nepřítelem lidu a zrádcem národa“. Jeho rétorika dnes vlastně ožívá na některých demonstracích, na nichž odpůrci migrace označují své oponenty za vlastizrádce a hrozí jim šibenicemi.
Jestli chyběla před Únorem nějaká jednota, tak to byla jednota demokratů vůči komunistům. Demokratické strany soupeřily mezi sebou o hlasy, zatímco disciplinovaná KSČ usilovala o absolutní moc. I když se demokraté komunistům občas vzepřeli, jako v případě komunistické provokace proti slovenské Demokratické straně, bylo stále více zřejmé, že jsou jaksi o krok pozadu. Trochu to připomíná nedávné natahování ústavy prezidentem Zemanem a jeho kroky k prezidentskému systému, kterým se parlamentní strany brání dost chabě a navíc s velkým časovým odstupem.
Na obranu tehdejších demokratů musíme dodat, že opozicí vůči Národní frontě by taková strana riskovala zákaz. Každopádně dnes je kritika plně povolená, čehož si važme. Opozice hlídá vládu, aby nezneužívala moc. Poválečné demokratické strany musely fungovat v daleko horších podmínkách.
Jak již bylo výše naznačeno, národní socialisté považovali za hlavní politický cíl odsun Němců. Sovětský svaz vyšel tomuto požadavku plně vstříc, a tak socialisté omezili svoji kritiku komunismu na minimum. Jejich ministr Hubert Ripka třeba souhlasil s odsouzením „nevhodných článků“, které popisovaly zločiny spáchané vojáky Rudé armády. Národní „cítění“ překáželo socialistům v užší spolupráci se slovenskou Demokratickou stranou, což opět bránilo spojení demokratů v jeden blok.
Největší dilema ohledně komunistů měli lidovci. Nakonec zvítězila taktika „být při tom“, počkat, až se přežene revoluční vlna, a v Národní frontě komunisty hlídat. Po propadáku ve volbách se lidovci rozhodli ve spolupráci s demokraty komunisty přibrzdit, ale zaznamenali jen pár úspěchů, hlavně na vesnici.
Jednotě demokratických stran bránily též rozbíječské vnitrostranické levé frakce řízené komunisty. Nejznámější frakce byla u sociálních demokratů, která nakonec po únorovém převratu dovedla stranu ke sloučení s KSČ. Někdo v tom hledá inklinaci české levice ke komunismu, což ovšem lze vyvracet jinými příklady z historie – například snahou o obnovu sociální demokracie během pražského jara v roce 1968 za podpory Václava Havla nebo Ludvíka Vaculíka.
Navíc po druhé světové válce komunisté pohltili sociální demokracii ve většině zemí ve vlivové sféře Sovětského svazu. Pouze ve dvou státech – Rakousku a Finsku – se socialisté jasně postavili proti spolupráci s komunisty, a jejich země se nakonec ze sovětského sevření vymanily.
I dnes mohou být čeští sociální demokraté jazýčkem na vahách v krizových dobách. Lze u nich pozorovat dvě tendence – jednak ke spolupráci s komunisty hlavně v sociálním programu a jednak ke spolupráci s demokraty třeba v zahraniční politice. Po sněmovních volbách v roce 2013 prodělali sociální demokraté krizi, když se část strany hodlala spojit s autoritářským prezidentem Zemanem. Ve veřejnosti to vyvolalo spontánní podporu křídlu předsedy Bohuslava Sobotky. Ve zkratce to bylo vyjádřeno tak, že by byla škoda zahodit demokratické hodnoty ve jménu krátkodobého prospěchu plynoucího ze spojení s prezidentem.
Tentýž postoj použijme obecněji. Předvolební hesla typu KSČSSD slouží pravicovým stranám ke krátkodobému volebnímu účelu, přičemž však odsunují socialisty mimo legitimní prostor a v důsledku je ženou ke komunistům, protože dostávají najevo, že jinde spojence nenajdou. Z dlouhodobého hlediska je ale výslovně nutné mít socialisty na straně demokracie.
Zatímco národní socialisté pořádali večer před volbami v roce 1946 ples na Žofíně, aby tu slavili očekávané vítězství, komunisté poslali své řadové členy agitovat do hospod. Tato historka ledacos vypovídá o lehkovážnosti demokratického tábora. Nicméně den před volbami už bylo zřejmě rozhodnuto. KSČ provedla vlastní předvolební průzkum. Výsledky se lišily max. o 1,1 %. Ukazuje to, jaký měli komunisté přehled o voličských náladách.
Komunisté ostatně neponechali nic náhodě už od počátku poválečného období. V patách Rudé armády okamžitě zakládali stranické buňky, silnou pozici měli u nových obyvatel Sudet, kteří přišli k majetku po Němcích. Komunisté užívali nátlakových akcí typu demonstrace a schůze různých rad a spolků, odkud chodily rezoluce a prohlášení, byli schopni vyvolat stávku, vyzbrojit Lidové milice, povolat partyzány. Vůči tomu demokraté neměli protiváhu, navíc během Února z hlediska ústavy selhali i takticky.
Když se prezident Beneš v únoru 1948 rozhodoval, jaké řešení vládní krize přijmout, tak obdržel přes 5 300 prokomunistických rezolucí a jen 150 opačných. Dnes je tlak autoritářů patrný především na internetu a též vyvolává zdání masové podpory. Před loňským průjezdem amerického konvoje se muselo pomalu zdát, že Češi zablokují konvoj vlastními těly. V reálu přišli lidé ve velké většině americkou armádu vítat. Bylo důležité vyjít takříkajíc do ulic, aby se ukázal reálný stav, ale i to, jak zvýšená aktivita menšiny vyvolává zdání masovosti. V menšině ostatně byli v Únoru i komunisté. Z toho plyne poučení, že populistům a extremistům je třeba čelit výraznou občanskou aktivitou.
Komunisté před převratem ovládli bezpečnostní složky, když si mimo jiné zprivatizovali ministerstvo vnitra a využívali ho k provokacím a ke sběru informací o oponentech. Komunisté vedli i ministerstvo informací, které řídilo tisk, rozhlas i televizi. Dnes jsou média částečně ovládaná Babišem a dalšími oligarchy, na Českou televizi je veden útok kvůli zpravodajství o Rusku, ale stále zde existuje značná pluralita. I přes některé excesy ze strany policie (např. během návštěvy čínského prezidenta) zůstávají bezpečností složky stále pod demokratickou kontrolou. Nicméně poučení z Února říká, že při snaze zneužít policii k soukromým politickým cílům či při snaze omezovat svobodu názorů bychom měli mít oči otevřené.
Volby 1946:
V Čechách drtivě zvítězila KSČ s 40 % hlasů, druzí národní socialisté měli 23,5 %, lidovci 20 %, socialisté 15,5 %. Komunistům kalil radost výsledek na Slovensku, kde získala Demokratická strana 62 % a Komunistická strana Slovenska pouze 30 %. V československé vládě sestavené po volbách měli komunisté devět křesel, národní socialisti, lidovci a DS po čtyřech, sociální demokraté tři. Ministerstvo zahraničí si uchoval bezpartijní Jan Masaryk, obranu Ludvík Svoboda, generál z východní fronty a tajný člen KSČ.