29. května, 2016 Jan Škvrňák
Díky, Karle. Foto: Wikimedia Commons/Petr 1868
Evropský středověk si vysnil ideálního panovníka. Ten měl dbát o rozvoj křesťanské víry a být sám zbožným člověkem. Měl být nejvyšším ochráncem sociálně slabších – chudých, vdov a sirotků. Měl být také spravedlivý, trestat viníky, ale zároveň se chovat velkoryse ke svým nepřátelům.
Humanistické a renesanční ideály postupně vytlačovaly ideál panovníka-bojovníka a požadovaly panovníka-vzdělance. Karel IV. (1316-1378) tyto nároky splňoval. Byl intelektuálem, téměř platónským ideálem filosofa na trůně. Ovládal pět jazyků (češtinu, němčinu, francouzštinu, italštinu a latinu) slovem i písmem, sbíral ostatky svatých, vyžíval se v mystice a symbolice, diskutoval s papeži i předním evropským básníkem Petrarcou.
Většina jeho převratné státnické činnosti pochází z let 1347-1349, tedy z krátké přestávky v bojích o římský trůn s šlechtickým rodem Wittelsbachů, který vládl například ve Falci a v Bavorsku. Karel tehdy sepsal nový korunovační řád a zadal vytvoření Svatováclavské koruny, kterou se nechal v září 1347 korunovat českým králem. Tento diadém se stal i právnickou osobou, jež propojovala Čechy, Moravu, Slezsko, Horní Lužici – tedy země Koruny české. Na jaře 1348 založil „Otec vlasti“ Nové Město pražské a vysoké učení, dnešní Univerzitu Karlovu. V létě téhož roku byl položen základní kámen majestátní pokladnice korunovačních klenotů, hradu Karlštejna, který byl dostavěn až v roce 1357. Český král upřel svůj zrak i na Moravu, kde reformoval zemské desky (předchůdce dnešního katastru nemovitostí) a jmenoval nového zeměpána, svého bratra Jana Jindřicha. Ten se stal moravským markrabětem v prosinci 1349.
V padesátých letech Karel sklízel úspěchy na mezinárodním poli – zakoupil Horní Falc, věnem získal svídnické a javorské knížectví (tím bylo celé Slezsko české), povýšil lucemburské hrabství na vévodství, podnikl římskou jízdu, při níž byl papežem korunován na římského císaře. Coby novopečený císař se dal do státoprávních reforem: zatímco v Čechách neuspěl, pro Svatou říši římskou vydal v roce 1356 Zlatou bulu Karla IV., která platila až do zániku tohoto státního útvaru v roce 1806. Jednalo se o důležitý dokument, jenž především stanovoval pravidla volby císaře.
V roce 1364 Karel zakoupil Dolní Lužici, na počátku 70. let kombinací vojenského tažení, diplomacie a peněz získal Braniborsko s druhým kurfiřtským hlasem. Disponoval tak dvěma hlasy volitelů římského krále ze sedmi. I díky tomu se mu ještě za svého života podařilo zvolit římským králem syna Václava IV.
Ne vždy byl ovšem Karel IV. úspěšný: trvalé trápení měl s českou šlechtou, které nedokázal vnutit podřízenější státoprávní roli. Krátce dokonce válčil s Rožmberky, především ovšem nedokázal prosadit zákoník, který známe jako Maiestas Carolina (přesnější název je Codex Carolinus). V něm se pokusil přenést zákonodárnou moc ze šlechty, která vytvářela právo na zemském soudu, na panovníka. Aby si Karel IV. zachoval tvář, tvrdil, že zákoník shořel, ačkoliv se nám zachoval dodnes v rožmberském opisu. Panovník se pak již nepokoušel měnit vnitřní ústrojí českého státu a důvěřoval spíše duchovním osobám, které mnohem častěji než šlechtu pověřoval různými úkoly, hlavně diplomatickými poselstvy.
Karel IV selhal také ve výchově svého prvorozeného syna, výše zmíněného Václava IV. Zatímco Karel byl svým otcem Janem Lucemburským „hozen do vody, aby se naučil plavat“, když musel jako teenager řešit velmi nestabilní panství Lucemburků v severní Itálii, syna Václava až rozmazloval a umetal mu cestu ke vládě. Není divu, že vytoužený dědic namísto vysoké politiky vyhledával raději alkohol, prostitutky nebo ticho loveckých hvozdů.
„Otec vlasti“ uměl být také pragmatickým cynikem. V roce 1350 využil existence falešného braniborského markraběte Waldemara (ten pravý zemřel v roce 1319), aby znesnadnil Wittelsbachům držbu Braniborska a odradil je od snahy zpochybňovat jeho říšský titul. Lžiwaldemara Karel prohlásil za pravého a dokonce i vojensky podpořil. Poměrně úspěšného podvodníka český král opustil v okamžiku, kdy Wittelsbachové vrátili říšské korunovační klenoty a uznali Karla římským králem.
Novopečený římský král měl na svědomí i cynismus ve vztahu k židům. V letech 1348-1350 Evropou obcházel mor, který byl často dáván za vinu právě židům. I z toho důvodu se na ně chystaly pogromy. Ačkoliv si toho byl Karel dobře vědom, daroval Ludvíku Braniborskému z rodu Wittelsbachů tři nejlepší židovské domy v Norimberku – ještě za života jejich majitelů, který pak ovšem zákonitě netrval dlouho. Toto chování nebylo z Karlovy strany ojedinělé, privilegií na židovský majetek udílel v té době více.
Přes to všechno z našich králů ideálu dobrého panovníka Karel IV. odpovídal zřejmě nejlépe. Byl si ovšem nároků, které měl z hlediska všeobecného mínění jako ideální panovník splňovat, dobře vědom. Proto nechával tvořit propagandu, která ho líčila v pozitivním světle a zamazávala to negativní. Panovník postupně inicioval vznik čtyř kronik. Ani s jednou z nich nebyl příliš spokojen, a tak nejlepším příkladem jeho důrazu na marketing bylo vytvoření vlastního životopisu (Vita Caroli). Zde sám sebe vykresluje jako člověka obdařeného Boží přízní, jeho protivníci jsou zde naopak představeni jako bezbožníci, jimž Hospodin zázraky naznačuje, že jednají chybně. Karel se zde označuje za zbožného a spravedlivého panovníka, který je zároveň i dobrým hospodářem, spasitelem pro zuboženou zemi.
Zatímco ve vzpomínkách ovlivněných husitskou revolucí byl Václav IV. chápán negativně (katolíky kvůli tomu, že svojí liknavou politikou umožnil vznik husitského reformního hnutí, husity pak kvůli tomu, že se k nim navzdory počátečním sympatiím nepřidal), Karel IV. byl pro obě strany dobrým králem, za jehož vlády panoval v zemi klid a který stál zdánlivě po jejich boku. V politice a diplomacii se totiž opíral o vysoké hodnostáře katolické církve a současně podporoval reformátory – Husovy předchůdce – Konráda Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže. Právě Milíčův případ je krásným dokladem Karlovy velkorysosti. Ač kazatel otevřeně o císaři tvrdil, že je Antikristem, až na krátké uvěznění svůj život prožil pokojně, aniž by se zařadil do panteonu husitských mučedníků zabitých „tyrany a Antikristy“.
Karlova pověst krále, který přináší zemi klid a blahobyt, přežila husitské období, vládu Habsburků i bouřlivé 20. století. V současné době je mezi českými intelektuály akcentován především Karlův evropský rozměr, ačkoliv mezi německými historiky je chápán spíše jako slabý panovník, který místo zájmů Říše dbal o České království. Nicméně z českého pohledu byl Karel skutečně velkým diplomatem i spravedlivým panovníkem, za jehož vlády se království nacházelo v rozkvětu a blahobytu. Vše navíc dokázal obratně prodat veřejnosti. Není tudíž divu, že právě on na počátku třetího tisíciletí zvítězil v anketě hledající největšího Čecha.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024