29. května, 2016 Lucie Zakopalová
Palác lidu známý spíše jako Ceausescův palác. Foto: Pixabay
Rumunsko je pro nás Čechy exotickým turistickým cílem. Jakousi snadno dostupnou divočinou, kde v několika vesnicích žijí potomci českých osadníků, a zároveň zemí, s jejíž pomocí si zvedáme naše národní sebevědomí: ujišťujeme se, že patříme k té „lepší“ východní Evropě. Tedy k té střední, která už je jen krůček od Západu.
Rumunsko skutečně mělo méně štěstí než české země. Známí jsou především jeho hrůzovládci, ať už to byl krutý panovník Drákula, známý pod poetickým jménem Vlad Napichovač, nebo jeho o několik století později žijící, ale neméně tvrdý dědic, komunistický pohlavár Nicolae Ceaușescu. Rumunům několik století vládli Turci, lépe se jim však vzpomíná na Velké Rumunsko, které ovšem nechvalně proslulo bojem po Hitlerově boku. Ani pád komunismu nebyl tak sametový jako v Československu, boje v ulicích a poprava Ceaușesca a jeho ženy zanechaly pachuť v ústech, podpořenou i nepříliš úspěšnou ekonomickou transformací. Na čem tedy zakládat svou identitu v zemi, která ve svých dějinách zažila hlavně „prach a krev“?
Křivolakou cestu rumunských dějin a obtížnost, s níž se v ní hledají záchytné body, zrcadlí hlavní město. „Bukurešť vyhořela každých pár desítek let a znovu vstávala z popela, pokaždé jiná. Riziko a dočasnost jsou vryty do života tohoto města. Jednou za několik desetiletí zbaví zemětřesení zdejší prostor neduživých objektů a lidí, kteří mají smůlu. Ale prach a krev se dají smýt, špína se dá oškrábat a už je možné nanášet novou vrstvu, novou masku, převlékat se, přivlastňovat si a půjčovat si totožnost.“ Rejmer nás provází po nedávné historii a současnosti ve třech oddílech, z nichž první se zaměřuje na komunistické Rumunsko, prostřední, útlý, na meziválečné období a poslední na dnešní problémy hlavního města.
Nejedná se ale o suchopárný historický výklad nebo politologickou studii. Žánr literární reportáže, českým čtenářům dobře známý od Mariusze Szczygieła, ale nověji také od Wojciecha Tochmana, Lidie Ostałowské, Pawła Smoleńského nebo Wojciecha Szabłowského, umožňuje představit Bukurešť v jazykově brilantních a vtipných obrazech skládajících podobiznu zajímavého, ale velmi nesourodého města. V českém prostředí měla polská spisovatelka štěstí na překladatelku. Jarmila Horáková je zároveň polonistka a rumunistka a s touto kombinací oborů se stala ideálním prostředníkem. Bukurešť. Prach a krev se tak řadí k dalším zajímavým knihám polských reportérů, které vydává nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj.
Přestože se na mnoha místech budeme bavit nebo nás nadchne trefná metafora, zkratka či pointa a okouzlí poetické odkazy k národním mýtům a legendám, reportérka se rozhodně nevyhýbá obtížným kapitolám z rumunské historie. Naopak, první část věnovaná komunistické totalitě je často mrazivá. Scény z věznic a výslechů se prolínají s propagandistickou lží nebo neuvěřitelným příběhem stavby Lidového domu, kvůli níž nechal diktátor Ceaușescu srovnat se zemí nejstarší, nejkrásnější a nejcennější část Bukurešti. Silnou kapitolou je i reportáž věnovaná sociálnímu inženýrství a rodinné politice komunistického státu: v rámci vlastenecké povinnosti mají mít ženy co nejvíce dětí. Vládce potřebuje dělníky. Téma zákazu potratů a hovor o generaci nechtěných dětí, která nakonec paradoxně svého „velkého otce“ svrhla, je dodnes v mnoha rodinách tabu. Téma otevřel film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny Cristiana Mungia (2007), jeden z řady pozoruhodných filmů v současné době velmi zajímavé rumunské kinematografie.
Právě úspěchy rumunských filmů dobře odrážejí paradoxy dnešního Rumunska: tvůrci si je musí doslova vybojovat, státní podpora je prakticky nulová. Přesto se podílejí na proměně „rumunské značky“. Země přestává být synonymem chudoby, ale ukazuje, že je živá a kreativní. Stejně jako Bukurešť – skoro všechna čistá a úhledná evropská města jsou oproti ní vlastně nudná. Dnešní Bukurešť je chaotická a proměnlivá. Je slepená z nesourodých částí a obyvatel. Mladí hipsteři se potkávají se stařenkami ve vesnických šátcích. Je to město okázalé i chudé zároveň. A je jednoduché se v něm ztratit. Bukurešť vám nic nedá zadarmo. Potvrzuje to i místní kolorit – smečky opuštěných psů žijících na ulici. Budí soucit i hrůzu. „V létě se mi zdálo, že voříšci jsou pány a vládci Bukurešti. V zimě jsem pochopila, že ty ploužící se stíny na rozechvělých tlapách jsou nejslabším článkem města,“ píše se v knize. Proměna z tyrana v oběť je snadná a rychlá – to poznali v rumunských dějinách lidé i psi.
Bukurešť je však především dynamická. Teprve nyní nabírá dech a začíná směřovat po cestě, na níž jiné postkomunistické státy udělaly řadu chyb, ale mají ji za sebou. „Teprve teď se v Rumunsku začíná tvořit občanská společnost,“ říká bývalý ředitel Českého centra v Bukurešti René Kubášek. V rumunské metropoli to vře a nezbývá než doufat, že současná generace ukáže, kolik energie v sobě jejich země skrývá. Polská reportérka svou zkušenost shrnuje takto: „Bukurešť je stejnou měrou tragická i komická, občas drobné příhody začínají jako komedie, pak kvapem nabírají rysy tragédie a nakonec se vryjí do paměti jako fraška.“ Podobné příběhy známe ze střední Evropy velmi dobře. Sama Margo Rejmer, která debutovala románem Toximie, žije v současné době v Albánii a chystá další knihu, věnovanou této ještě méně známé a mnohem divočejší zemi, než je Rumunsko.
Margo Rejmer: Bukurešť. Prach a krev
Vydalo nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, Praha 2015, přeložila Jarmila Horáková.
Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMV: „Podpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky“ a byla podpořena Česko-polským fórem.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024