29. září, 2016 Łukasz Kołtuniak
Zatím nejúspěšnější forma středoevropské spolupráce se zrodila v maďarském
Visegrádu. Foto: Pixabay
Myšlenka Mezimoří se znovuzrodila na polské pravici pod vlivem dvou činitelů. Jednak to byl ruský vpád na Ukrajinu, který ukázal, že časy relativního míru v Evropě pomalu končí. Druhým důvodem byly obavy, že německá vláda Angely Merkelové potichu směřuje k realizaci vize tzv. Mitteleuropy, jež vnímá střední Evropu očima německé hegemonie. Z těchto důvodů by podle zastánců Mezimoří střední Evropa měla být protiváhou Ruska a Německa.
První verze novodobého Mezimoří tak, jak se objevila v polských think-tancích kolem roku 2014, rozhodně nepočítala s polskou dominancí. Její tvůrci naopak zdůrazňovali, že koncepce může být úspěšná jen tehdy, když zůstane zachována rovnost zúčastněných států.
De facto mělo jít o institucionalizaci východního křídla NATO. Cílem byl společný postup středoevropských a východoevropských států vůči rostoucímu ruskému expansionismu i vůči německé snaze o nadvládu v Evropě. Státy spojené společnou historií – a s tím souvisejícím odmítáním totalitarismu – byly podle tvůrců koncepce Mezimoří předurčené ke spolupráci. Ve skutečnosti šlo o formu rozšířeného Visegrádu, což se již příliš neliší například od současných českých koncepcí.
Už brzy ale v některých kruzích na pravici došlo k opuštění původní myšlenky, kterou bylo posílení střední Evropy vůči Rusku. Je to dáno tím, že polská pravice se podobně jako americká Republikánská strana skládá z četných frakcí. Jedna z nich je tradičně nastavena protiukrajinsky, což vyplývá z komplikované společné historie a mnohých křivd, které si oba národy vzájemně způsobily. V současnosti tak ve vládní straně Právo a spravedlnost (PiS) pozorujeme výrazné ochlazení vztahu k Ukrajině. Srpnové agresivní kroky Ruska vůči Ukrajině vyvolaly větší protesty v Berlíně než ve Varšavě.
V prostředí PiS tak začala ožívat idea Mezimoří zaměřeného hlavně proti Německu. Zde se ovšem nabízí otázka: I kdyby Berlín usiloval o měkkou dominanci nad naším regionem, má cenu promarnit bezprecedentně výhodnou německou politiku jak vůči střední Evropě, tak vůči Rusku? V této chvíli nevidíme žádný jiný stát schopný dělat evropskou politiku, včetně té vůči Rusku. V původní verzi měl rozšířený Visegrád pouze posílit pozici regionu vůči těm německým krokům, jež jdou proti jeho zájmům. Jedná se například o plynovod North Stream 2. Je však nutné se vyhnout přehánění, přičemž tím největším by bylo vnímání současné EU v kategoriích realizované Mitteleuropy.
Dalším problémem je samotná otázka visegrádské politiky. Zrovna ve chvíli, kdy vznikl plán na Mezimoří, zažívá visegrádská spolupráce „zlatý věk“. Čtyři středoevropské státy však pohříchu spojila výhradně obstrukční politika v migrační krizi. Na přijímání uprchlíků je možné mít různé názory, ale nikdo si snad nepřeje Visegrád coby společenství evropských outsiderů. V současnosti ve všech visegrádských státech sílí populistické a xenofobní hlasy. Proto bohužel hrozí, že by se v budoucnu mohl onen Visegrád plus ocitnout na evropské periférii.
Navíc zájmy visegrádské čtyřky se v mnohém rozcházejí. V Česku je středopravicový tábor obávající se Ruska vytlačovaný na okraj koalicí politiků typu Zemana nebo Babiše, kteří vnímají Rusko především jako příležitost pro obchody. Podobný postoj zastává slovenský premiér Fico, kritik západních sankcí uvalených na Rusko kvůli agresi vůči Ukrajině. Maďarsko pro změnu provedlo zvrat v zahraniční politice, jejž prosadil ministr Péter Szijjártó, a podpoří nejspíš každý nedemokratický režim, jen aby se distancovalo od „hloupé“ americké politiky exportu demokracie.
Konečně kvůli jisté nevypočitatelnosti polské pravice hrozí, že se myšlenka rozšířeného Visegrádu může lehce proměnit v jakousi polskou chiméru Rzeczpospolity obou národů. Taková středoevropská spolupráce ovšem nemá šanci na realizaci.
Od časů protikomunistické opozice středoevropští intelektuálové nepochybují o existenci jistého středoevropského kulturního kódu. Právě proto by měla střední Evropa zůstat tím, o čem snili Adam Michnik, Milan Kundera nebo Václav Havel. Zónou svobody, demokracie a lidských práv. Místo toho maďarská vláda, český prezident a další podléhají iluzi, že mohou provozovat machiavelistickou zahraniční politiku a být takovými ničemy jako jiní. Tato cesta však bohužel vede do „země nikoho“, do nárazníkového pásma mezi Západem a Východem. Pouze střední Evropa pevně zakotvená v euroatlantických strukturách má šanci na zachování subjektivity.
Taková vystoupení jako slavná řeč Viktora Orbána o neliberální demokracii mohou vést k tomu, že se v hlavě ruského prezidenta zrodí myšlenka, a sice že na střední Evropu už nemusí posílat tanky, ale stačí pouze podporovat tamní vlády okouzlené suverénní demokracií. Tím způsobem se ocitne středoevropský region v onom nárazníkovém pásmu, kde budou vládci Kremlu prosazovat své zájmy. Příznačným příkladem je ruská investice do maďarské atomové elektrárny Paks.
Idea středoevropské spolupráce má samozřejmě do budoucna velkou šanci. Je evidentní, že Polsko, baltské státy a Rumunsko vnímají Rusko jako nebezpečí. Proto dříve či později lze očekávat vytvoření nějakého bloku těchto zemí. Potíž by ovšem mohla způsobit rozdílná míra prozápadního nadšení. Nová polská vláda si pohrává s euroskepticismem a ani její vztahy s USA nejsou bezproblémové. Všechny zainteresované státy spojuje vůle zvětšit vliv regionu v EU. Již polská vláda Občanské platformy zkoušela vybudovat širší regionální koalici. Tady se zrovna české a polské zájmy kříží, když i v Česku se mluví o potřebě dát Visegrádu nový impuls v rámci Evropské unie.
Někdy se může zdát, jako by se probouzely reminiscence meziválečného sporu mezi Polskem a Československem o nadvládu nad střední Evropou. V Česku je patrná jistá obava před určitou polskou přezíravostí vůči menším národům. Polskému myšlení skutečně není cizí jisté velikášství, nicméně v případě nové polské vlády jsou podobné obavy přehnané. Vláda PiS se vymezuje především vůči evropským institucím, Německu a Rusku. Zároveň jde o asi nejvíce pročeskou a provisegrádskou vládu za poslední roky. S vládnoucím táborem je svázaný krakovský profesor Marek Bankowicz, čechofil a autor skvělé knihy o Tomáši G. Masarykovi.
Pro myšlenku středoevropské spolupráce je momentálně klíčové, aby se Polsko kvůli aktuálnímu sporu s Evropskou komisí o zásahy vlády PiS proti ústavnímu soudu neocitlo v izolaci na evropské aréně. Polsko stižené evropskými sankcemi by se stalo outsiderem i v rámci regionu.
Navzdory zmíněnému populismu si visegrádské vlády dobře uvědomují výhody plynoucí z evropské integrace. Část visegrádských elit volá po více suverénním postavení v EU. Jde ovšem o to, aby snaha po větší suverenitě měla tvář racionální evropské politiky. Proto je třeba středoevropský projekt dobře promyslet. Sám nápad spojit síly a vytvořit společenství rovných, suverénních států spojených komunistickou minulostí určitě stojí za zvážení. Pod podmínkou, že hlavním cílem spolupráce bude nastálo zakotvit v Evropě.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025