Polská literární reportáž zapouští kořeny v Česku

28. listopadu, 2016 Anna Plasová RUBRIKA Kultura, Polská literární reportáž

---

K známým reportérům patří Witold Szabłowski (uprostřed). Vlevo sedí jedna ze spoluautorek recenzované knihy Lucie Zakopalová. Vpravo diplomat Tomáš Laně. Foto: Facebook/Polský institut v Praze

 

Již devět let trvá české „dobrodružství“ s polskou literární reportáží. Za tu dobu byly do češtiny přeloženy texty desítek reportérů včetně dobře známého autora knih o Češích Mariusze Szczygieła. Kromě toho se uskutečnila i řada setkání, během nichž se zájemci o literární reportáž mohli s předními polskými autory seznámit naživo.

 

Od roku 2007, kdy nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj společně vydala reportážní knihu Mariusze Szczygieła Gottland, měl fenomén polské literární reportáže příležitost se na české scéně bezpečně usadit. Jak postupně přibývalo přeložených textů (ačkoli žádný nedosáhl závratné popularity Gottlandu, který v roce 2015 oslavil již dvacátý dotisk), dostali čtenáři příležitost zaznamenat, že se nejedná o jednoho či dva výjimečné autory, ale o celou „školu“.

Na popularizaci literární reportáže u nás mají kromě nakladatelů a překladatelů zásluhu také Polský institut v Praze a Knihovna Václava Havla. Právě na půdě těchto institucí se v uplynulých letech odehrálo úctyhodné množství autorských setkání. Na jaře 2015 je doplnila konference uspořádaná Katedrou středoevropských studií v prostorách mateřské Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Polského institutu, na níž kromě autorů vystoupili také literární a mediální teoretici. Díky tomu se diskuse o literární reportáži posunula z debat nad konkrétními texty ke snaze tento fenomén podchytit, popsat a přirozeně také porovnat polskou situaci s českou.

Hmatatelným výstupem završujícím nejen toto setkání, ale také všechny ostatní aktivity okolo polské literární reportáže, je kolektivní monografie Fenomén: Polská literární reportáž vydaná nakladatelstvím Karolinum v roce 2016. V Česku působící autorky v ní doplnili dva odborníci z Polska a v knize prostřednictvím rozhovorů promlouvají i samotní reportéři.

Ačkoli se jedná o odbornou studii, bylo by chybou se knize vyhnout s pocitem, že je určena pouze odborníkům. Může totiž být přínosem také pro další dvě – z hlediska péče o životnost žánru významnější – skupiny osob: čtenáře literární reportáže a její potenciální autory. Jednotlivé části monografie totiž poskytují vhled jak do společenského, uměleckého a publicistického kontextu, tak přímo do reportérské „kuchyně“. Přinášejí tak možnost vnímat jednotlivé reportážní texty neizolovaně, ve vzájemných souvislostech. Literární reportáž není a nemá být uměleckým dílem ze slonovinové věže. Jedná se naopak o aktivní (místy snad až aktivistický) autorský příspěvek k polyfonně vnímané skutečnosti s ambicí působit na čtenáře a potenciálně ovlivňovat stav věcí. Proto je žádoucí mít přístup k jejímu širšímu rámci, který přesahuje jednotlivé texty.

 

Několik úhlů pohledu

V první části monografie představuje polonistka Michala Benešová genezi polské literární reportáže od 19. století do dnešní doby, její specifickou pozici na hranici beletrie a žurnalistiky i šíři témat, jimž se v současnosti polští reportéři věnují. Obdobným otázkám se věnuje i příspěvek Igora Borkowského z Vratislavské univerzity, který se bohužel do značné míry překrývá s předchozím textem. Přináší však důležitou informaci o redakcích, v nichž se dnes reportáž pěstuje – kromě přílohy Duży Format deníku Gazeta Wyborcza je to především týdeník Polityka. Jeho reportážní škola, jak upozorňuje Borkowski, má oproti Gazetě svá specifika. Kromě toho upozorňuje na fakt, že mnoho autorů nejmladší generace dnes píše své reportáže rovnou pro knižní vydání (především v nakladatelství Czarne), a neprochází tak „ohněm“ redakční práce. Velmi přínosný je příspěvek Lucie Zakopalové mapující situaci (literární) reportáže v Česku, a to ve dvou ohledech: věnuje se jak vlastní domácí tradici, která je spíše skromná, tak recepci (překlady a recenze) polských textů vydaných u nás. Jedná se o vůbec první takto rozsáhlý pokus identifikovat v českém prostředí zárodky, z nichž by jednou třeba mohla vyrůst nějaká zdejší forma literární reportáže.

Následující oddíl přináší dva analytické texty – jeden je věnovaný žánrové charakteristice reportáže; druhý, nazvaný přiléhavě Jazyk ve službách reportéra, její jazykové stránce. Na mnoha příkladech vybraných z českých překladů demonstruje, pomocí jakých jazykových prostředků se reportáž staví, jak se ohledává téma a vytváří struktura reportáže. Může proto posloužit i jako kuchařka pro aspiranty tohoto žánru. Obecné analýzy doplňují dvě případové studie: rozbory v češtině dostupných knih Izrael už se nevznáší Pawła Smoleńského a Akvarelů pro Mengeleho Lidie Ostałowské.

Závěrečná část knihy nechává prostřednictvím rozhovorů promlouvat samotné reportéry – kromě už zmíněných například Wojciecha Tochmana nebo dnes již bývalého šéfredaktora přílohy Duży Format Włodzimierze Nowaka. Na samotný konec je zařazen rozhovor s Magdalenou Budzińskou, vedoucí redaktorkou reportážní edice nakladatelství Czarne. To se specializuje na tzv. non-fiction literaturu a svým příkladem svědčí o popularitě, jíž se v současné době tento žánr v Polsku těší.

Rozhovory s jednotlivými autory se uskutečnily převážně u příležitosti jejich návštěv v Česku. Předpokládají u čtenáře určitou obeznámenost s tématem, proto je namístě si nejprve přečíst přinejmenším zmíněnou úvodní stať Michaly Benešové, na niž některé otázky přímo navazují.

 

Česko hledá reportéra

Polská literární reportáž možná již brzy získá mladšího sourozence. Jak na říjnovém setkání s reportéry v Knihovně Václava Havla prozradila spisovatelka Ivana Myšková, literární časopis Host má v úmyslu iniciovat vznik českých literárních reportáží a již oslovil několik autorů, mimo jiné právě Myškovou. Recenzovaná monografie jim může posloužit jako jakýsi průvodce po krajině literární reportáže, a to zvláště z toho důvodu, že jsou v ní shromážděny poznatky a úvahy z několika let plných autorských setkání i odborných seminářů.

Jednou z klíčových myšlenek knihy je ta o hlavním poslání literární reportáže, která má nikoli informovat, ale pochopit, vcítit se. Reportér svým hrdinům především naslouchá, snaží se zprostředkovat čtenáři jejich svět, navodit empatii. Na základě zjištěných faktů vytváří pomocí literárních prostředků jakousi esenci skutečnosti – barvitou a intenzivní a přitom stále absolutně pravdivou. Čtenářova důvěra v autentičnost a pravdivost reportáže je ostatně podmínkou existence tohoto žánru. Pokud by nebyla naplněna, text by ztratil svou sílu a zapadl kamsi do pomyslného regálu s beletrií.

Výrazným znepokojivým rysem dnešní společnosti nejen v České republice je její hluboké a čím dál nesmiřitelnější rozdělení. Právě literární reportáž může být prostředkem, který pomůže tuto společenskou propast zmírnit nebo překlenout. S úctou, respektem a pochopením k jinému názoru, postoji druhého člověka, s možností na chvilku pocítit, jaké je „chodit v jeho botách“.

 

Fenomén: Polská literární reportáž
Michala Benešová, Renata Rusin Dybalska, Lucie Zakopalová a kol., Praha: Karolinum 2016.