03. října, 2017 Antonín Berdych
Bojovně naladěný Lubomír Zaorálek. Foto: Tomáš Fošum
Známé pravidlo české politiky říká, že žádné volby nedopadnou tak, jak se půl roku před nimi zdá. Do voleb nyní zbývá jen pár týdnů a ukazuje se, že se na tento axiom tentokrát nelze spoléhat. Současné preference naznačují, že drtivým vítězem bude Babišovo ANO. Sociální demokraté utrpí druhé místo, přičemž na dvouciferný výsledek pomýšlejí i komunisté a ODS. Celkově lze předpokládat, že ve sněmovně zasedne sedm až osm subjektů, které jsou navzájem mimořádně nekompatibilní.
Nemá smysl přesně odhadovat počet křesel pro jednotlivé strany, zásadnější budou jejich součty a z nich vyplývající možné koalice. A zde vyvstává hlavní problém nadcházejících voleb – deklarovaná neochota spolupracovat na vládní úrovni s tím či oním.
Největším obtížím v tomto ohledu čelí předpokládaný vítěz. Kvůli sérii skandálů spojených s Andrejem Babišem se ODS i TOP 09 velmi hlasitě zařekly, že za žádnou cenu nebudou vládnout ani s hnutím ANO, ani s jeho lídrem. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek odmítá účast na vládě, ve které by Babiš seděl; vládu s ANO bez Babiše ale připustil. A lídr sociálních demokratů Lubomír Zaorálek říká v podstatě to samé, pouze s daleko menší razancí a přesvědčivostí.
Tím ale předvolební stavění plotů mezi stranami nekončí. ČSSD se v touze oslovit alespoň své tradiční voliče uchýlila k tvrdě levicové rétorice. Slibuje nyní věci, které v posledních čtyřech letech nedokázala ve vládě prosadit. Pokud by chtěla tyto sliby mermomocí splnit, uzavírá si cestu k případné „protibabišovské“ koalici s pravicovými TOP 09 a ODS. A pokud by do takové koalice přece jen vstoupila a sliby nesplnila, jak na to asi zareagují její „zrazení“ voliči?
Situaci neulehčují též strany bez sebemenšího koaličního potenciálu. Komunisty do vlády nikdo nevezme, dokonce ani Andrej Babiš ne. To samé, co pro KSČM, platí rovněž v případě Tomia Okamury, který přežil politickou smrt a má reálnou naději ve sněmovně zůstat. Českou politiku to sice obohatí o nové bizarní figury, patovou situaci to ale nevyřeší.
Novým potenciálním hráčem jsou Piráti. Na rozdíl třeba od Zelených mají reálnou naději na úspěch ve sněmovních volbách. Vděčí za to dobrému vedení, nepoškozené pověsti a pracovitosti vlastních lidí. Bohužel strana prosazuje extrémní formu vnitrostranické demokracie a otevřeně odmítá zásadní koaliční kompromisy. Ocitne-li se v roli jazýčku na vahách, politické tlaky ji dříve či později zničí.
Propojíme-li realistický odhad výsledků a předvolební deklarace všech stran, vyjde nám prázdná množina: šance na stabilní vládu jednoduše neexistuje. Vzniká ale celá řada scénářů, pomocí nichž by šlo povolební pat obejít.
První variantou je idea, že Andrej Babiš polkne hořkou slinu a ustoupí do druhé linie. Pak by mohla vláda ANO a některé ze stran stávající koalice pokračovat. Problém spočívá v tom, že toto řešení není ani příliš reálné, ani příliš stabilní. Babiš mimo vládu, v níž bude ANO hlavní silou, je obtížně uvěřitelný scénář. Role Teng Siao-pchinga či Jarosława Kaczyńského vládnoucích ze zákulisí totiž neodpovídá ani Babišově povaze, ani realitě české politiky. Lze proto s jistotou předpokládat, že se předseda hnutí ANO pokusí udělat cokoliv, aby premiérské křeslo získal.
Druhá, nejreálnější varianta předpokládá, že některá ze stran nedodrží předvolební slib a s Babišem vládu sestaví. Hlavním kandidátem na tuto roli jsou sociální demokraté: nemají předsedu, vede je trojlístek končícího premiéra Sobotky, dočasného předsedy Chovance a „lídra“ Zaorálka, který po volbách bude zase jen řadovým místopředsedou. Vábení moci může být natolik silné, že si ČSSD nějakou výmluvu případně najde. Pravděpodobně by ale šlo o její derniéru: poražená ČSSD vydaná na milost a nemilost Babišovi se záhy propadne do chaosu, vnitřních bojů a bezvýznamnosti.
Podobný scénář by čekal i lidovce nebo občanské demokraty, pokud by na nabídku hnutí ANO neřekli ne. ODS i KDU-ČSL mají své solitéry, Václava Klause mladšího a Jiřího Čunka, kteří by rádi usedli do předsednického křesla a dostali se k moci. Nezdá se však příliš pravděpodobné, že by se zrovna jim povedlo dovést své strany do koalice s Babišem. Pavel Bělobrádek má nový předsednický mandát a Čunka porazil s velkou převahou, těžko se ho tedy podaří na podzim svrhnout. A předseda ODS Petr Fiala zase před variantou vlády s ANO zabouchl dveře tak silně, že se je ani Klausovi juniorovi nepodaří otevřít bez zničení důvěry voličů. A to ani tehdy, kdyby dokázal stranu ovládnout.
Třetí, nejhorší scénář představují nestandardní řešení. Andrej Babiš se v roli osamělého vítěze může ocitnout zády ke zdi. V minulosti podobná situace stvořila fenomén opoziční smlouvy, nyní nám hrozí například jednobarevná vláda ANO opřená o komunisty, Okamuru nebo „jen“ o pomstychtivou vůli Miloše Zemana. Není proto vyloučeno, že většina stran raději protáhne jednání o vládě s vírou, že se tohoto nevypočitatelného aktéra zbaví po lednových prezidentských volbách.
Připusťme i poslední variantu: koalici všech demokratických stran proti Babišovi. Jde o plán, který prosazuje Miroslav Kalousek. ODS, TOP 09 i KDU-ČSL by spolu vládnout nejspíš dokázaly, potřebovaly by však podporu ČSSD. Mezi jednotlivými stranami je navíc tolik rozporů, počínaje daněmi, platy a dávkami přes vztah k EU a euru až po reformu zdravotního a důchodového systému, že „protibabišovská“ koalice z dlouhodobého hlediska fungovat nemůže. Voliči by ji chápali jako zradu a spiknutí „tradičních“ stran, o čemž by je se svou značnou palební silou přesvědčoval i Andrej Babiš.
S poměrně vysokou pravděpodobností tak už nyní víme, že se vláda po říjnových volbách bude skládat obtížně a pomalu. Víme, že se nepodaří sestavit funkční většinu, aniž by některá ze stran zásadně neporušila své předvolební sliby. Nelze vyloučit ani následný rozpad či fatální pokles důvěry u některé z „tradičních“ stran. Česká republika má tudíž potenciálně před sebou jak chaos uvnitř politických stran, tak i nestabilitu vlády a parlamentu. A co je nejhorší, realistickou variantou je nepřímá účast extrémistů na vládě. Žádný z těchto scénářů není pro českou politiku příznivý.
Říjnové volby budou zároveň vyvrcholením politické kariéry Andreje Babiše. Ať už se stane premiérem nebo „jen“ napodobí Jarosława Kaczyńského řídícího vládu jako řadový poslanec, výš to půjde již jen těžko. Za zády má domácí i evropské vyšetřovatele kvůli Čapímu hnízdu, před sebou asi poslední a dost nejistou příležitost splnit své nesčetné sliby. A v politice platí, že cesta nahoru bývá pomalejší, než je ta dolů.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025