05. října, 2017 Tomáš Fošum
Zámek Książ. Foto: Tomáš Fošum
Polský Valbřich vás na první pohled neudeří do očí svou krásou jako Krakov nebo Vratislav. To však rozhodně neznamená, že toto město s pohnutou historií nestojí za návštěvu. Navíc si stačí uvědomit, co způsobilo jizvy na jeho vzhledu, a začnete se na něj dívat jinýma očima. A pokud vylezete na věž v objektu bývalého uhelného dolu a rozhlédnete se po okolních kopcích, zjistíte, že je zde vlastně hezky. Pak už zbývá jen přečíst si některý z románů zdejší rodačky Joanny Bator, abyste propadli zvláštnímu kouzlu dolnoslezského Valbřichu.
Při pečlivé prohlídce kostela Svatých andělů strážných v centru města narazí návštěvník na jeden z vybledlých německých nápisů. O pár metrů vedle visí deska k uctění památky Poláků zavražděných za druhé světové války na území dnešní Ukrajiny takzvanými banderovci. Tak nějak by mohly vypadat dějiny střední Evropy v kostce. Německé město Waldenburg se po druhé světové válce stalo polským Wałbrzychem, přičemž původní německé obyvatelstvo bylo odsunuto a do značné míry nahrazeno Poláky, kteří se zase museli vystěhovat z kresů, tedy východních oblastí meziválečného Polska. Ty si po roce 1945 přivlastnil Sovětský svaz. Polsko se tak posunulo na západ a nově připojené oblasti se začaly nazývat jako ziemie odzyskane, čili znovuzískaná území. Tento termín odkazoval na dávnou polskou minulost tohoto regionu.
U samotného Valbřichu se ovšem polské kořeny hledaly dost obtížně. O jistých rozpacích svědčí i skutečnost, že až do roku 1946 čekal bývalý Waldenburg na své dnešní polské jméno. Město se totiž v prvních poválečných měsících jmenovalo Borowieck. Některé prameny uvádějí, že slovo Wałbrzych vzniklo z českého pojmenování Valbřich. Každopádně není divu, že Poláci neměli pro město vlastní historický název, protože Waldenburg byl až do 19. století nevýznamným městečkem. Jeho rozmach šel v ruku v ruce s rozvojem těžby černého uhlí a na ni navázaného průmyslu. Rubání horniny bylo vždy poměrně náročné a vyplácelo se hlavně díky tomu, že se zdejší uhlí hodilo ke koksování. Valbřiští horníci však vydělávali o poznání méně než jejich kolegové z Horního Slezska nebo Porúří, a často proto odcházeli za lepším. Těžba uhlí pokračovala i poté, co město přešlo pod polskou správu, a přežila i komunistický režim. Příchod svobody a s ní spojeného tržního hospodářství však pro ni znamenal konečnou, neboť se nevyplácela. Poslední vozík s valbřišským černým zlatem vyjel v roce 1996 z dolu Julie.
Právě na území Julie vzniklo v roce 2014 velkolepé Centrum vědy a umění Starý důl (Centrum Nauki i Stuki Stara Kopalnia), kde se kromě prohlídek muzea, v němž se lze dovědět takřka vše o hornictví, konají i četné kulturní akce. Jako průvodce v muzeu pracuje i bývalý důlní dozorce, takzvaný sztygar (z německého Steiger). Před návštěvníky neskrývá, o jak velkou dřinu se pod zemí jednalo. Pokud horníci neužívali všechny ochranné pomůcky, umírali velice mladí. O tom, že průvodce nepřehání, se může každý přesvědčit na náhrobních deskách na některém z valbřišských hřbitovů. Muži se tu skutečně příliš vysokého věku nedožívali.
Prohlídka Starého dolu pokračuje. „Poctivá německá práce, tahle mašina se nikdy neporouchala,“ ukazuje sztygar na jeden z předválečných strojů a v jeho hlase lze i po letech provádění turistů slyšet uznání. Při prohlídce areálu zavede výpravu do podzemní štoly, aby ji pak naopak vyvedl nahoru na věž, odkud se lze kochat pohledem na Valbřišské hory. A turista si náhle uvědomí, že toto město nabízí zajímavou kombinaci průmyslové historie a okolní zeleně. Za tou ostatně není třeba chodit daleko, ve městě je hned několik parků. Ten největší se rozkládá kolem zámku Książ (česky Kníže), přičemž je tak rozlehlý, že se zde dají pořádat celodenní pěší pochody.
Zmíněný Książ představuje největší valbřišskou turistickou atrakci. Jedná se dnes o třetí největší zámek v Polsku. Jeho počátky se pojí ještě s polskými Piastovci, ale největší rozmach zaznamenal za šlechtického rodu Hofbergů. Jeho nejznámější osobností se stala kněžna Daisy (1873-1943), krásná Angličanka, jež se v osmnácti letech k Hofbergům přivdala. Jednalo se o emancipovanou ženu, která se angažovala v charitě a například za první světové války jako dobrovolnice ošetřovala zraněné. Neprožila příliš šťastný život. Když se s ní manžel rozvedl, musela opustit milovaný zámek i Valbřich, který označila za druhé nejkrásnější místo Německa, hned po Alpách. Později se mohla vrátit, ale již ne na zámek, o nějž Hofbergové kvůli finančním problémům přišli.
Svými osudy Daisy hodně připomíná princeznu Dianu. Opřádá ji plno legend, které podtrhuje fakt, že neznáme místo jejího posledního odpočinku. Po své smrti v roce 1943 byla uložena do rodinné hrobky, ale o dva roky později věrní poddaní vynesli její rakev ven a zakopali ji na neznámém místě. Vedl je při tom strach, že přicházející Rudá armáda při rabování hrob znesvětí, když bude hledat její slavný perlový náhrdelník.
Období druhé světové války ve Valbřichu vůbec zahaluje řada tajemství. Samotný Książ obsadili nacisté a začali zde i v okolí tajně budovat rozsáhlý komplex tunelů, přičemž na práci zneužívali vězně z koncentračního tábora Gross-Rosen. Spekuluje se, že se zámek měl stát jedním ze sídel Adolfa Hitlera. Po nacistickém řádění následovalo v roce 1945 rabování v podání rudoarmějců. Obavy poddaných kněžny Daisy tak nebyly evidentně bezdůvodné. Po válce pokračovala devastace zámku. Ten se začal opravovat až v sedmdesátých letech, dnes však už vítá návštěvníky v plné kráse. Nešťastnou Daisy dodnes připomínají na začátku června rozkvetlé rododendrony, které měla v oblibě. Stejně jako kočky, jež se stále v zámeckém parku potulují.
Daisy se později stala jakousi druhou patronkou města. Možná v tom hraje roli také skutečnost, že přišla do později milovaného města jako cizinka, což byl i osud rodičů a prarodičů dnešních obyvatel Valbřichu. Jeho oficiální patronkou je však Panna Marie Bolestná, jejíž sošku skrývá kostelík nedaleko rynku. Dříve se v něm nacházel i údajně zázračný pramen, který však v důsledku hornické činnosti vyschnul.
Kněžna Daisy se stala důležitou postavou románu Temno, skoro noc (Ciemno, prawie noc), který napsala polská spisovatelka Joanna Bator (*1968). Ta rodnému Valbřichu, byť v něm již roky nežije, věnovala během posledních osmi let hned tři ceněné knihy. Třetí v pořadí se stalo právě Temno, skoro noc (2012). Pokud někdo ve Valbřichu dosud nebyl, po přečtení knihy možná začne hledat nejbližší spoj. A to přesto, že se rozhodně nejedná o lehké čtení. Před očima nám totiž vyvstává událostmi druhé světové války dodnes zraněné, lehce démonické město. Objevují se zde postavy, jež zjevně nejsou úplně z tohoto světa. V představách hlavní hrdinky přicházejí k jejímu domu duchové původních německých obyvatel i zavražděných Židů. Ve městě se ztrácejí děti, řádí tu podivná náboženská sekta. A osudy hrdinů románu jsou přímo či nepřímo propojené s příběhem kněžny Daisy. Postavy, které se zdály být mrtvé, žijí. A naopak.
Samotný nastíněný děsivý mix by asi k návštěvě města příliš mnoho lidí nenalákal. Romantické duše však touží spatřit zámek Książ, který hlavní hrdinka knihy pozoruje ze svého domu ve čtvrti Sczawienko. Jestliže se navíc jedná o duše sportovně založené, touha narůstá při líčeném pravidelném běhání v lesích kolem zámku. Pokud by však někdo bral tento román jako svého druhu turistického průvodce, mohl by být lehce zmaten. Například ze čtvrti Sczawienko bývalé šlechtické sídlo ukryté v lesích zahlédnout nelze, čehož si je autorka samozřejmě vědoma. „Každý má svůj Valbřich,“ řekla v jednom televizním rozhovoru na téma neexistujícího domu s výhledem na Książ a nasadila u toho svůj typický lehce záhadný úsměv. Vítejte ve Valbřichu, kde občas domy a lidé nejsou tím, čím se zdají být.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025